„Lidé se dnes víc starají o profil na Facebooku, než o to, kam směřuje jejich země. Pojďme si radši koupit láhev dobrého vína, a rozhodně nemusí stát majlant, a bavit se o politice, filozofii nebo ekonomice.“ Na láhev sice nedošlo, rozhovor s hlavním ekonomem dánské Saxo Bank Steenem Jakobsenem přesto rozhodně nudný nebyl
Určitě netvrdím, že dneska je ten nejhorší den v historii, zítra samozřejmě může být ještě hůř. Jsme ale právě na konci jednoho ekonomického období – pět let se všichni zaklínali tím, že pokud se vytiskne dost peněz, bude hej. Jenže čím víc peněz se vytisklo, tím menší efekt to přinášelo, – teď nadešel čas řešit opravdové příčiny toho, proč se nám nedaří.
Když jsem se na rozhovor připravoval, zjistil jsem, že máte opravdu rád souvětí: „Ještě nikdy jsem nebyl takový optimista jako teď, bohužel je to především kvůli tomu, že mám pocit, že horší už to snad opravdu být nemůže.“ Jste si opravdu jistý, že nemůže?
Jaké to jsou?
Rok 2013 vstoupí do historie jako rok, kdy se z ekonomické krize stala krize politická. Právě mezi politiky je potřeba hledat hlavní příčinu současných problémů. A rozpoznali to i občané. Bulharsko, Rumunsko, Portugalsko či Itálie [rozhovor se uskutečnil těsně před propuknutím „kyperské aféry“, pozn. autora] a další země prošly nebo procházejí vládní krizí, jejíž příčiny je na první pohled snadné označit jako protiunijní – jenže ono jde o krizi celého establishmentu. Politici se zkrátka posledních pět let schovávali za centrální banky, a kupovali si tak čas, jenže lidem už došla trpělivost. A právě toto je důvod, proč si myslím, že bude líp. Politici tlačení do kouta zkrátka budou muset současný stav věcí reálně řešit. Veškeré to centrální plánování, za které lze považovat i řízené pumpování nových peněz do ekonomiky, zkrátka nefungovalo a nefunguje. Kdyby fungovalo, byl dnes Sovětský svaz nejbohatší stát na světě.
Pokud dnes všechny státy tisknou peníze o sto šest, může na tom vůbec někdo profitovat?
Ne. Stejně jako v reálných válečných konfliktech i tady platí, že každé vítězství má vždycky silnou pachuť porážky. Slabá měna sice možná přinese krátkodobý profit, jenže oddálí vůli provádět zásadní reformy, které vám zajistí dlouhodobou stabilitu. Vaši čtenáři, zvláště ti, kteří aktivně investují, by se ale měli připravit na to, že letos bude opravdu záležet na tom, v jaké měně máte uložené portfolio. Tisknout budou všichni, devalvovat ale pravděpodobně jen někteří.
Mluvíte o tom, že by politici měli přestat odkládat řešení. Jenže jak tuhle šlamastiku, do které jsme se dostali, vyřešit?
Implementací bolestných, pomalých a politicky velmi špatně průchozích reforem. Pokud chce Evropa přežít, musí se začít okamžitě zabývat zeštíhlením veřejného sektoru.
Já ale nikde nevidím vůli k takovým změnám. A dokonce ani u pravicových vlád, jako je ta, která momentálně vládne v České republice…
Pokud víc než polovina evropské populace nějakým způsobem profituje z veřejných peněz – buďto jako státní zaměstnanci, nebo jako příjemci sociálních dávek, máte víc než polovinu voličů, kterým současný stav vyhovuje. A vědí to samozřejmě i politici, kteří touží po znovuzvolení. Naštěstí se ale najdou i výjimky. V Německu byla již v roce 2009 do ústavy přidána tzv. Schuldenbremse („dluhová brzda“), která federálním politikům od roku 2016 zakazuje hospodařit se schodkem větším než 0,35 procenta hrubého domácího produktu. Od roku 2020 je pak hospodaření na dluh v Německu zakázáno úplně. Chce to jen překonat vlastní ambice a zamyslet se nad budoucností. Pokud se nám podaří během následujících deseti let zeštíhlit veřejný sektor o polovinu, zavést po celé Evropě vyrovnané rozpočty a efektivně podporovat drobné podnikání, tak klidně mějme nulový růst domácího produktu.
Zatímco v Německu, zdá se, věci fungují, u nás se děje pravý opak. A pokud vyhraje volby levice, bude ještě hůř. Poradíte, jak přesvědčit politiky?
Když nepřesvědčíte ty stávající, vyměňte je. Pokud budou i ti noví jen mluvit, vyměňte je taky. Já osobně si sice myslím, že všichni politici na světě jsou k ničemu, protože jen plácají a plácají, občas se ale mezi nimi nějaká světlá výjimka najde. Výjimka, která věří, že hlavním posláním politika není vymýšlet nové koncepce a plnit přání většiny, ale dávat lidem práci a usnadňovat jim život. Stačí se držet téhle základní premisy a máte najednou obrovskou konkurenční výhodu vůči okolním státům.
Co když ale žádný spasitel nepřijde? Mezi lidmi je cítit čím dál větší napětí a vztek...
Já tomu říkám pracovně hitlerovská analogie. V mnoha zemích Evropy získávají hlasy nespokojených lidé jako Beppe Grillo, protože už prostě není koho volit. A já se zase až tak nedivím. Nejde přitom jen o Evropu. Víte, kdy byl v USA naposledy takový poměr zadlužení země vůči hrubému domácímu produktu?
Asi za druhé světové války.
Přesně. Kdybyste neznal reálie posledních dvaceti let a podíval se na graf zadlužení vůči HDP dnes, budete si myslet, že jsme právě uprostřed třetí světové. Částečně je to pravda – jen se nebojuje v ulicích, ale v tiskárnách cenin. Ale pojďme ještě zpět k Hitlerovi, naši prarodiče zažili Hitlera a mnozí z nich i dvě světové války, a přitom dokázali vybudovat skvělou společnost, ve které teď žijeme. V porovnání s jejich problémy je nějaké zadlužení veřejného sektoru plivnutí do moře. Zatímco my si tady během rozhovoru stěžujeme a nadáváme na politiky, za jejich časů by žádný takový rozhovor pravděpodobně vyjít nemohl. Stěžovat si nestačí, nevidíte žádného pořádného politika, tak se jím staňte sám. Buďte proaktivní.
Celý rozhovor si přečtěte na serveru Peníze.cz
• Čtěte také:
