Ještě nedávno by měl pragmatický byznysmen se zaměřením na lehký průmysl ve své výrobní strategii jasno. Na otázku, kde je nejlepší si otevřít továrnu, by automaticky odpověděl, že v Číně. Situace se však v posledních letech změnila. Říše středu se transformuje nejenom navenek, ale také zevnitř. Již dávno neplatí, že největší výhodou tamního pracovního trhu je dostatek dělníků, kteří jsou pokorní a hlavně levní. Právě proto by dnes řada podnikatelů s odpovědí váhala. Přibývá těch, kteří uvažují, že to v Číně zabalí a svůj byznys přestěhují například do Kambodže, Indonésie, Indie anebo do Vietnamu. Tyto a mnohé další rozvojové země totiž nabízejí extrémně levnou pracovní sílu, která v Číně již přestává být k nalezení.
Jih nabyl sebevědomí
V průběhu posledních třiceti let, kdy Čína realizovala hospodářské reformy a zažívala prudký ekonomický růst trávily stovky milionů pracovníků dlouhé hodiny při výrobních pásech a u šicích strojů. Vděční, že mají práci, bez reptání produkovali zboží určené převážně pro americký a evropský trh. Továrny rostly jako houby po dešti především v jižních provinciích Číny a na východním pobřeží, kde vznikaly zvláštní ekonomické a hospodářské zóny. Především zpočátku ve velkém lákaly zahraniční investory. Jednou z výhod, která se tehdy sama nabízela, byla levná, i když nekvalifikovaná pracovní síla. A bylo jí dost. Mnozí zaměstnanci pocházeli z chudého venkova, transformace dala do pohybu obrovské masy lidí. Přibližně 150 milionů Číňanů opustilo venkovské domovy a odešlo za prací do velkých měst, kde mnohdy dřeli za nevýhodných podmínek. Ještě v roce 2002 představovala průměrná mzda těchto vesnických migrantů pouze 58 procent platu zaměstnanců pocházejících z měst.
V posledních letech však došlo ke změnám. Nastoupila nová generace, jejíž složení a hlavně počet ovlivnila státní politika jednoho dítěte. Především jih země tak již pociťuje úbytek pracovní síly. V příštích deseti letech by měl počet mladých lidí mezi 15 a 24 lety, kteří tvoří hlavní pracovní sílu Číny, klesnout o 30 procent. Podle propočtů dosáhne Čína maximálního počtu práceschopného obyvatelstva již v roce 2015. Pak se již počet lidí v produktivním věku bude trvale snižovat. Ubývá také těch, kteří jsou ochotní se stěhovat za prací tisíce kilometrů, kde pak musejí žít v provizoriu v ubytovnách přímo v areálu továren a bez zbytku rodiny. A ti, co zůstali, se hlasitě domáhají lepších pracovních podmínek a hlavně vyšších platů. Majitelům podniků nezbývá než jim vyhovět, anebo přestěhovat výrobu jinam.
V řadě provincií roste také minimální mzda. Letos v dubnu se například zvýšila v Šanghaji o deset procent na nynějších 1232 jüanů (3167 korun) a v hlavním městě Pekingu již v lednu dokonce o 21 procent na nynějších 1160 jüanů (2982 korun). Nikdo z těchto peněz nezbohatne, nicméně jde o dlouhodobý trend. Čínští politici, včetně těch lokálních, hledají všechny možné způsoby, jak předejít opakování nepokojů z loňského léta.
Hlavně žádné protesty
Japonský výrobce vozů Honda čelil počátkem června 2010 tlaku téměř dvou tisícovek dělníků, kteří dva týdny stávkovali kvůli vyšším platům v závodě na jihu Číny. Automobilka jim vyhověla a platy tamních zaměstnanců zvýšila o 24 až 32 procent na 1900 jüanů (4885 korun). Podobně se musel zachovat také tchajwanský výrobce elektroniky Foxconn Technology Group, který v Číně zaměstnává přes 800 tisíc lidí a loni jim zvýšil platy o 30 procent na dva tisíce jüanů (5142 korun). Bylo to o deset procent více, než firma původně plánovala.
Foxconn je největším smluvním výrobcem elektroniky na světě. Mezi jeho zákazníky patří firmy Apple, Sony, Dell, Nokia či Hewlett-Packard. „Díky růstu mezd doufáme, že zaměstnanci nebudou muset pracovat tolik přesčas, získají více času na odpočinek a budou mít šťastnější pracovní prostředí,“ uvedl tehdy zástupce Foxconnu. V čínských továrnách společnosti se loni pokusilo spáchat sebevraždu čtrnáct zaměstnanců, z toho jedenáct případů skončilo tragicky. Firma nyní přehodnocuje strategii a společně s dalšími společnostmi začíná přesouvat výrobu z pobřežních oblastí Číny do levnějšího vnitrozemí.
Nové, slibnější destinace
Americká firma Collective Brands, která vlastní ve Spojených státech síť obchodů s levnou obuví značky Payless, se rozhodla pro radikálnější řešení. Kvůli zvyšování mezd v Číně stěhuje výrobu do Indonésie. Ke stejnému závěru dospěl také Yue Yuen Industrial Holding Ltd., největší výrobce sportovní a vycházkové obuvi na světě, jehož ústředí se nachází v Hongkongu. Výrobu přesouvá do levnějšího Bangladéše a do Kambodže. Jednu továrnu ve Vietnamu a další v Indonésii již má.
Ze stejných důvodů se do těchto zemí pomalu začíná přesouvat také textilní a oděvní průmysl. Čína sice stále dominuje tomuto odvětví, americký trh zásobuje ze 41 procent, a země EU dokonce z téměř 50 procent, nicméně levnější Kambodža a Vietnam dostávají čím dál více zakázek a počet textilních výroben v těchto zemích roste. Vietnam je již dnes druhým největším dodavatelem oblečení do Spojených států amerických, textilní a oděvní průmysl je jedním z jeho vedoucích exportních odvětví.
Vietnam je díky silnému růstovému potenciálu a rychle rostoucí spotřebitelské poptávce pro zahraniční investory čím dál přitažlivější. Země navíc disponuje velkým množstvím mladých lidí, kteří právě vstupují na trh práce a jejich mzdové požadavky jsou nižší, než je tomu v Číně. Odborníci se domnívají, že právě rostoucí rozdíl mezi mzdovými náklady v následujících letech urychlí přesun odvětví náročných na pracovní sílu z Číny do Vietnamu.
Velké ryby zůstanou
Jak již bylo uvedeno, zvyšování platů zaměstnanců v Číně není novým fenoménem. Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) se reálné mzdy tamních dělníků zvyšovaly mezi lety 2000 až 2009 v průměru o 12,6 procenta ročně, zatímco v Indonésii pouze o 1,5 procenta, a v Thajsku dokonce vůbec. Kvůli tomu jsou Číňané zapojení do výroby přibližně čtyřikrát dražší než jejich kolegové v Indonésii, a dokonce pětkrát dražší než tovární dělníci ve Vietnamu. Nicméně odborníci upozorňují, že podobná jednoduchá kalkulace neodráží vývoj v produktivitě, která podle Světové banky v Číně také rostla, a sice od roku 1990 o deset až patnáct procent.
Potenciální hrozba stěhování se prozatím netýká technicky náročnější produkce, jakou je například výroba čipů anebo velkoplošných obrazovek. Mzdy v těchto odvětvích představují pouze dvě až tři procenta celkových nákladů. Americký výrobce čipů Intel sice nedávno otevřel továrnu ve Vietnamu v hodnotě jedné miliardy dolarů, podobně jako tchajwanské firmy Hon Hai a Compal, nicméně odborníci pochybují, že by hi-tech společnosti měly začít Čínu ve velkém opouštět. Mzdové náklady ve Vietnamu, Kambodži a Indonésii jsou sice nižší, nicméně tamní zaměstnanci nemají odborné vzdělání a ani zkušenosti. Těmto zemím také chybí potřebná logistika, kvalitní výstupní kontrola a infrastruktura. „Práce je pouze malý kousek z celého koláče,“ říká o elektronickém průmyslu profesorka Georgetownské univerzity Pietra Rivoliová.
I když řada podnikatelů přenese svoji výrobu z Číny do levnějších zemí Asie, mnohé továrny zůstanou. Důvodem je obrovský domácí trh, kde navíc neustále roste poptávka. Změna struktury produkce a její posun k sofistikovanějším a techničtějším výrobám bude čínské vládě jedině vyhovovat. A hlavně jejím ambicím. Čína totiž nemá zájem navždy zůstat manufakturou, která jen plní zakázky a poslušně chrlí levné zboží.
