V jakém smyslu lze dnes v naší zemi hovořit o ohrožení demokracie? Premiér Petr Nečas ještě s předstihem zhodnotil akce platformy Stop vládě ukončené minulý týden blokádou ministerstva financí jako násilné a prohlásil o nich, že ztrácí demokratickou legitimitu a jsou za hranicí standardního fungování státu.
Po stále stejných, zcela neutrálních prohlášeních o právu na svobodné vyjádření názoru, kterými odbyl všechny předcházející protesty proti vládě, se nyní konečně otevřeně přihlásil k představě o demokracii, kterou u nás již dlouhou dobu razí například Václav Klaus. Ten si opakovaně stěžuje na „různé nátlakové skupiny (rozuměj občanská sdružení a odbory), které se stále snaží získávat výhody na úkor druhých a usilují o změnu přerozdělení bohatství v zemi“.
Jsou tohle skutečně ty pravé důvody, proč se o kvalitu demokracie u nás obávat? Spíše tomu bude naopak. Kromě tlaku globálních finančních trhů, který představuje nesnadnou výzvu pro všechny demokratické společnosti (chceme-li si půjčit na dobrý úrok, musíme se chovat zodpovědně, tj. šetřit, a zde již není žádný prostor pro – demokratickou - debatu! A nebylo by nejlepší rovnou najet na čínský model? Ten se přece osvědčuje!), lze v českém prostředí vysledovat další tři vzájemně provázané příčiny možného vyprazdňování demokracie:
První je všudypřítomná korupce, která ve své nejnebezpečnější podobě ovlivňuje nikoli jen výsledky jednotlivých výběrových řízení, ale tvorbu a výslednou podobu samotných právních norem.
Druhou je představa, že podíl lidu na správě věcí veřejných (tedy demokracie) se omezuje pouze na občasné provedení volebního rituálu a trpné snášení čehokoli, co se stane mezi tím. Klausem trvale vedená kampaň proti občanské společnosti je výrazem tohoto názoru. Právě ten ale otevírá prostor pro nerušené rozvíjení způsobu vládnutí, který jsou dnes sice všichni připraveni označit za korupční, ale jehož protagonisty se jaksi stále nedaří demaskovat a z funkcí odstavit. Není divu; když je korupce systémová, změna těžko může přijít z něj samého.
A zde se ukazuje skutečná role občanské společnosti: ta nemá být pouhou dekorací demokratické společnosti, ale jejím samotným základem; bez vědomí osobní zodpovědnosti za podobu společnosti, ve které žiji, a bez ochoty angažovat se pro její změnu, zbude z demokratického uspořádání pouze vnější obal. Právě naše zkušenost s korupcí nám tuto skutečnost zcela jasně staví před oči.
Další články autora:
Štěpán Kubalík: Asociální rozměr vysokoškolské reformy
Štěpán Kubalík: Dobešova reforma je fatální omyl
Třetí a nejzásadnější příčinou oslabování demokracie u nás je ovšem masivní „výprodej“ státu, tedy snaha zbavit jej zodpovědnosti za poskytování služeb umožňujících důstojný život a alespoň dílčí narovnání nerovných podmínek mezi lidmi. Těmito službami jsou zdravotnictví, školství, bezpečnost a zajištění pomoci v sociální nouzi. Pokud ponecháme na každém jedinci, aby si tyto služby podle vlastního uvážení a sil opatřil sám, pak se rovnost mezi lidmi stane pouze virtuální. Formálně budeme sice stále volit své zástupce do státních orgánů, ti ovšem už nebudou o ničem zásadním rozhodovat. Vítězové závodu v kumulaci individuální moci nahradí ty, které jsme dříve vybírali všichni na základě rovného volebního práva. Společnost se tak vrátí k feudálnímu řádu. Rovné volební právo za situace, kdy jím nelze nic ovlivnit, již zdrojem žádné rovnosti a moci jistě není.
Pokud tedy premiérovi dělá starost podíl aktivistů z platformy Stop vládě na snižování míry demokratičnosti naší společnosti, je to obava lichá: projevuje-li se občanská společnost způsobem, jaký kritizuje, můžeme být jenom rádi. Je-li ovšem jeho zájem o kvalitu demokracie u nás míněn vážně, měl by se spíše zamyslet nad poměrem faktické moci, jakou u nás vkládáme do rukou společně řízeného státu, a moci, jakou mohou mít ostatní individuální aktéři. Možná by přišel na to, že souhrnná daňová kvóta kolem 35 procent balancuje na samotné hranici udržitelnosti demokratického zřízení.
Autor působí na Filzofické fakultě UK
