Stanislav Křeček, zástupce ombudsmanky Anny Šabatové, přišel v kauze Romky odmítnuté realitní kanceláří s bohulibým pokusem vysvětlit, co to vlastně je diskriminace. Používáním vzájemně nesrovnatelných příkladů, zobecňováním individuální zkušenosti a nepochopením příčinných souvislostí však pouze ukázal, že podstatě diskriminace nerozumí (nebo rozumět nechce). A spíše než aby argumentační past populárních tezí českého anticiganismu pomohl rozmotat, sám se v ní chytil.
Křeček jde ve svých úvahách v Lidových novinách a v Českém rozhlase sice naoko dále než typický český „nejsem rasista, ale…“, jeho úvahy však nakonec stejně končí mantrou internetových diskutérů, že „(o nápravu) se musí postarat především sami Romové, ale obávám se, že to málokdo chce slyšet.“ Od člověka v jeho pozici bychom očekávali sofistikovanější analýzu, ale přesto je poučné si vyslechnout, jak Křeček rozumí tomu, co diskriminací je a co není.
Zástupce ombudsmanky nezpochybňuje, že v daném případě došlo k odmítnutí prohlídky nabízeného bytu kvůli příslušnosti zájemkyně k romskému etniku, ale odmítá způsob provedení celé akce (tzv. „situační testování“, lidově provokace) a především její interpretaci opírající se právě o sporné chápání diskriminace. Kámen úrazu podle Křečka spočívá především v interpretaci formulace, která v zákoně vymezuje, co diskriminací není: „diskriminací není, pokud je rozdílné zacházení objektivně zdůvodněno legitimním cílem“.
Pro větší názornost ilustruje Křeček své porozumění onomu „objektivnímu zdůvodnění“ analogií mezi romským zájemcem o pronájem bytu a řidičem-seniorem: „Je diskriminací to, že řidiči-senioři musí předkládat zvláštní potvrzení o zdravotním stavu? … Všichni Romové opravdu neničí byty, ale stejně tak všichni senioři nezpůsobují dopravní nehody. Že je statisticky zjištěno, že z důvodu věku k většímu podílu na dopravních nehodách dochází? Jistě, ale není, nikoliv statisticky, ale zkušeností tisíců obyvatel Janova, Mostu, Duchcova atd. stejně průkazně zjištěno, že příslušníci některých národností vybydlují byty více než jiní?“
Existuje "gen vybydlování"?
Citovaná pasáž zákona je skutečně jádrem celého sporu. Ovšem s tím, co je Křeček sám ochoten považovat za objektivní (viz jeho přirovnání k řidičům), se nelze ztotožnit. Za objektivní, tedy protiklad subjektivního, je běžně považováno cokoli, co je vyhodnotitelné podle sdíleného, veřejně vykazatelného standardu. A takové sdílené standardy nastavují v současné západní civilizaci vědecké teorie. Zatímco ale lékařská věda jednoznačně potvrzuje zhoršování kognitivních schopností ve vysokém věku, tak žádnou teorii, která by dávala do souvislosti etnický původ s povahou vztahu k majetku, nikdo vážně nezastává.
Vzhledem k tomu, že si Křeček neuvědomuje tento podstatný rozdíl, nevidí diskriminaci ani v jejím nejtypičtějším projevu, takže může klidně tvrdit, že „negativní očekávání (pronajímatelů) vycházející z obecné zkušenosti mohlo být v konkrétním případě neodůvodněné, ale zkušenost (nikoliv předsudek!) prostě nelze z chování jednotlivců, ale např. ani obcí, vyloučit.“
K tématu také čtěte:
Šašek provokuje: Mentalita holokaustu
Cenzůra! Cenzůra! Cenzůra! Proč nenadávat Romům?
Ale právě v tomto zobecnění přece spočívá celá podstata diskriminace. O „poučení z minulé zkušenosti“ jako legitimním důvodu pro budoucí rozhodnutí lze uvažovat snad v případě jednotlivce. Minulá jednání konkrétního člověka mohou do jisté míry ospravedlňovat obezřetnější postoj, který vůči němu zaujmu v budoucnu, neboť zde existuje kontinuita osobnosti, charakterových vlastností apod. (a i ty se mohou časem změnit). O zcela jinou situaci se však jedná, hodláme-li projektovat negativní zkušenost s jednotlivcem na celou skupinu lidí, v tomto případě definovanou etnickým původem. A jak již bylo řečeno, takový krok se neopírá o nic objektivního a je tudíž předsudečný.
Z toho je také zřejmé, že žádná, byť sebepřesvědčivější statistika nemůže v tomto případě hrát roli: i kdyby se všichni příslušníci jednoho etnika chovali v jistém období shodně, nelze tuto skutečnost zobecnit na všechny budoucí generace, aniž bychom nezačali tvrdit, že se jedná o jakousi biologickou (tedy vrozenou) predispozici, kterou tudíž není možné překonat a která se bude reprodukovat stále dál. Museli bychom jejich chování přestat chápat jako důsledek historických, a tudíž proměnlivých, okolností, které formovaly jejich osobnosti a nastavovaly jim rejstřík možných životních strategií. Nic takového ale žádná vědecká teorie nedokládá.
Psy a Romy zde nechceme
Křeček se nakonec, byť nevědomky, dobírá samotné motivace v pozadí celé antidiskriminační politiky. O praktických důsledcích současného chápání diskriminace totiž soudí, že vedou jenom k pokrytectví: odmítnout pronajmout byt mohu komukoli z jakéhokoli důvodu – pouze jej nesmím vyslovit. „To sice přispívá ke kultivaci veřejného prostoru – nikdo si jistě nepřeje, aby na domech visely nápisy: ´Psy a Romy zde nechceme´ - ale vede to k destrukci právního povědomí,“ míní. Pokud přistoupíme na Křečkovo uvažování ve zcela statických kategoriích, pak jsme vskutku uvízli ve schizofrenní situaci, kdy si své skutečné důvody musíme nechávat pro sebe a tak vlastně dopustit, aby zákony přestaly odpovídat životní praxi.
Kdyby ale Křeček dokázal vzít v potaz dynamiku individuálního i společenského života, možná by byl ochoten připustit, že to, co mohu (či nemohu) uvést jako legální důvod svého jednání dnes, byť bych se s tím nyní ještě vnitřně neztotožňoval, ovlivňuje, co si budu myslet v budoucnu, a hlavně, co si budou myslet ti, kteří v takto (pro nás možná prozatím povrchně) proměněném světě, budou vyrůstat.
V tom přece spočívá pointa všech omezení tohoto typu, která na sebe uvalujeme (a která má Křeček za „falešnou politickou korektnost“). Nikdo se nedomnívá, že skutečně zásadní změna přijde ze dne na den. A ani nejde o to, že bychom si naordinovali ničím neopodstatněný pozitivní přístup a jen zbožně doufali, že se od nás „nakazí“ i všichni ostatní.
Jde jednoduše o změnu společenského klimatu, kdy si většinová společnost přestane vyrábět své vlastní hříšníky a obětní beránky tím, že jim nejprve symbolicky, a v důsledku toho i konkrétním jednáním, znemožní se ve společnosti důstojně etablovat, přinutí je tak naplnit svůj neblahý osud, který pro ně sama připravila na svém okraji a nakonec se ještě bude pohoršovat nad opakovaně zklamávanými nadějemi, které do nich vložila. Kruh se tak uzavře dalším upevněním stávajícího rozložení rolí potvrzujícím onu Křečkem vzývanou zkušenost „tisíců obyvatel Janova, Mostu a Duchcova“. Reprodukce společenských nerovností bude završena.
A právě tento stav má ombudsmankou Šabatovou prosazovaný výklad pojmu diskriminace pomoci překonat. Stanislav Křeček to bohužel nepochopil.
Autor působí na Filozofické fakultě UK
Čtěte další komentáře Štěpána Kubalíka:
