Pokles na akciových trzích se po dvouletém růstu dal čekat. Šokující je jeho rychlost. Velkých výkyvů se kvůli nejistotě ohledně budoucího ekonomického vývoje dá přitom čekat čím dál víc, míní Štěpán Pírko, hlavní portfolio manažer a člen představenstva makléřské společnosti Colosseum.
Foto: Jakub Stadler
Čím si vysvětlujete masivní propad na světových akciových trzích, který se odehrál v uplynulých třech týdnech?
Jako určitý katalyzátor posloužilo snížení ratingu Spojených států. To byla poslední kapka špatných informací. Nicméně zdaleka to není ta hlavní příčina. Globální akciové trhy signalizovaly, že je něco „prohnilého ve státě Dánském“, už delší dobu. Více než před měsícem jsem upozorňoval, že akciové trhy v rozvíjejících se zemích ze skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) jsou kromě Ruska v medvědí fázi. Ceny už několik měsíců nedosáhly nového maxima. Poklesy od posledního maxima byly v desítkách procent. Dlouhodobé průměry se pozvolna otáčely dolů. Takže rozvíjející se akciové trhy určitý obrat předvídaly.
V čem jsou tak důležité?
Na rozvíjejících se ekonomikách teď stojí světový hospodářský růst. Spojené státy jsou sice největší ekonomika, ale hlavní příspěvek ke světovému růstu vytvářejí tyto země. Proto jsou určitými předstihovými ukazateli. Tamní trhy jdou první nahoru a také první dolů.
Proč začaly rozvíjející se trhy padat?
Na prvním místě vidím inflaci. Jsou to chudší země, takže ve spotřebitelském koši mají mnohem větší podíl potravin a benzínu a dalších paliv, jejichž ceny rychle rostou. Proto je tam inflace vyšší než ve vyspělých ekonomikách. Logická pak byla odezva tamních centrálních bank, které se nebály chránit kupní sílu peněz a začaly utahovat měnovou politiku. I za cenu, že by se mohl drasticky snížit ekonomický růst. V Číně vzrostly povinné minimální rezervy, které musí banky držet. Brazílie a Indie zvyšují úrokové sazby. Odezva přišla. V Číně se prakticky zastavil realitní boom. V Pekingu a dalších velkých městech ceny nemovitostí dokonce už padají.
Jak přispěly ke spuštění akciových výprodejů v Evropě a USA špatné zprávy o stavu tamních ekonomik?
Hodně. Obavy z evropských dluhů a potenciálních bankrotů některých evropských zemí jsou nesmírnou brzdou růstu ekonomiky i akciových trhů. Překvapivější je vývoj v USA, kde se čekalo, že alespoň nějaký ekonomický růst bude. Hovořilo se o třech procentech. Jenže se ukazuje, že tamní situace se zhoršila prakticky ve všech ukazatelích. Revize údajů o růstu ukázala, že USA rostly mnohem pomaleji, než se myslelo. Ceny nemovitostí pořád klesají. Přetrvává vysoká nezaměstnanost, nová pracovní místa se prakticky nevytvářejí. Ani v Evropě, ani v USA se navíc nezměnila ta základní podstata ekonomických problémů, že si žijí nad poměry. Spotřebovávají to, na co si nevydělají.
Při pohledu na zisky firem, které překonávají odhady analytiků, by se ale dal spíše čekat růst akcií, než jejich masivní výprodej.
Podívejme se ale, jak šly v minulosti akcie nahoru. Akcie nyní nepropadly po dvou letech stagnace. Ale po růstu o desítky procent. Korekce, kdyby neproběhla tak rychle, by byla přirozená. Šokující je právě její rychlost.
Jakou roli hrály ve strmosti nynějšího propadu automatické obchodní systémy, které samovolně spouštěly další a další prodeje, jak se ceny akcií propadaly na určitou úroveň?
Vliv těchto automatů neustále roste. Podle statistik firmy Wedbush měly od začátku srpna tři čtvrtiny obchodů s americkými akciemi na svědomí právě tyto automatické systémy. Takže v tak extrémních pohybech, jakých jsme nyní svědkem, mají počítače prsty. Prohlubují je. V pondělí se trh propadl o šest procent a druhý den zase o skoro šest procent narostl. Od prasknutí internetové bubliny v roce 2001 a po roce 2008 těch rekordních propadů a nárůstů přibývá a roste i jejich velikost.
Takže se máme připravit na čím dál bouřlivější dění na finančních trzích?
Po roce 2001 byl počet poklesů o více než čtyři procenta za den mnohonásobně nižší než v letech 2007 až 2009. Teď jsme teprve začali padat z vrcholu a už tady máme extrémní jednodenní výkyvy. Šestiprocentní propady v jednom dni byly v minulosti vždy až u dna, kdy byla největší panika.
Není paradoxní, že trhy padaly kvůli obavám z oslabení ekonomického růstu, ale propad zastavily v okamžiku, kdy americká centrální banka (FED) tyto obavy v podstatě potvrdila, když oznámila, že bude držet nízké úrokové sazby další dva roky?
Slabý růst v USA čekají všichni. Je to jakýsi nový normál, což je pojem, který zavedl Bill Gross z fondů PIMCO. Všechny ukazatele se zhoršují a mohou nás čekat další negativa. Šetření americké vlády ještě nezačalo. Přitom vládní výdaje představují velkou část amerického HDP. Spotřebitelé šetří už teď. Nejspíš se změnil dlouhodobý trend, jak si lidé uvědomili, že si nemůžou koupit úplně všechno. To je změna chování, která může trvat třeba jednu generaci. Spotřebitelská euforie se prostě hned tak nevrátí.
Pak se asi nedají čekat zázraky ani od firem…
Firmy se chovají racionálně, přesouvají činnosti do levnějších zemí, propouštějí a šetří, takže tam to také nevypadá na nějaký boom. I když je to asi ta nejzdravější část ekonomiky, která přece jen začíná trochu investovat do rozšiřování výroby v některých odvětvích. A kdyby vláda, která teď dostala přes prsty snížením ratingu, začala šetřit, tak lze ekonomický růst těžko očekávat.
Ale proč rekordní propad akcií za poslední roky aspoň na chvíli zastaví v podstatě negativní zpráva FEDu o tom, že růst bude opravdu velmi slabý?
Protože vzkázal firmám, že budou mít teď dva roky levné peníze. Totéž platí pro banky. Sice s tím řada lidí počítala i před tímto historicky bezprecedentním prohlášením FEDu, ale nebylo to potvrzené. Nicméně čekalo se, že americká centrální banka spustí třetí vlnu kvantitativního uvolňování (pumpování dalších peněz do ekonomiky prostřednictvím nákupu dluhopisů – pozn. red.), což se zatím nestalo. Asi nechtěli tahat všechny králíky z klobouku pro případ, že by se situace dál zhoršila.
Jaké poučení si má vzít z této epizody český drobný investor?
Není doba pro strategii koupit akcie a držet je třeba 10 let. V tomto novém normálu slabého růstu se budou střídat prudké růsty cen akcií s prudkými poklesy. Tak, jako to bylo ve 30., 40. a 70. letech minulého století. Většina investorů žije v přesvědčení, že akciové trhy dlouhodobě rostou a čas od času krátkodobě zkorigují. Ale za posledních 150 let byly trhy po očištění o inflaci 60 procent času v rostoucím býčím trhu a 40 procent času v klesajícím nebo stagnujícím medvědím trhu. V současném prostředí se ukazuje jako ještě užitečnější strategie držet různé druhy aktiv. Mít v portfoliu i krizové nástroje, jako je třeba zlato.
Mají dnes vlády a centrální banky ještě vůbec nějaké nástroje, jak ekonomice pomoci?
Otázka je, jestli mohou ty problémy ekonomiky vyřešit a „nemocného“ uzdravit, nebo jestli jen tlumit utrpení. V tom prvním ohledu jsem skeptický. Příčina je v tom, že vyspělé země si dlouho žily nad poměry a mají teď obrovskou dluhovou zátěž. To je balvan, který rychle a bezbolestně nezmizí. Problém bude opravdu vyřešen tehdy, když vyspělý svět začne být konkurenceschopný v globální soutěži. Když se v USA či v Evropě bude vyrábět to, co se teď vyrábí v jiných zemích, které jsou levnější. A když se omezí spotřeba na úroveň, která odpovídá příjmům.
Jak se toho dá dosáhnout?
Nejsnadněji přes měnové kurzy. Nemůže to být tak, že jedna část světa bude pracovat a nakupovat dluhopisy té druhé části světa, která žije na dluh. To není rovnovážná situace. Na tom ale vlády ani centrální banky nic nezmění. To se vyřeší postupem času samo buď mírnou a pozvolnou cestou, nebo radikálnější skokovou cestou.
Štěpán Pírko (36)
Je vedoucím oddělení Asset Management společnosti Colosseum, a. s. Akciovými trhy se zabývá od roku 1993 a derivátovými trhy od roku 1997. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance. Od roku 1998 publikuje komentáře a odborné články v médiích. Pravidelně se objevuje jako komentátor a analytik v televizních pořadech. Přednáší na seminářích pro veřejnost, klienty a zaměstnance společnosti.
Takže v optimistické variantě nás čeká 10 hubených let, než se ekonomiky samy přizpůsobí?
To je ten lepší scénář. Lidé v předluženém světě budou více šetřit, méně spotřebovávat, možná více pracovat. Trochu zchudnou tím, že dolar, euro, libra oslabí vůči asijským měnám. Firmy pak budou přesunovat část výroby zpět z Číny. Rovnováha nastane v okamžiku, kdy se obchodní bilance aspoň částečně vyrovnají.
Mohou tedy vlády aspoň tlumit dopady těchto změn na výkon ekonomiky a životní úroveň?
V tlumení problémů mají neomezený potenciál centrální banky, protože peněz mohou vytvářet, kolik chtějí. Vidíme, že FED už má za sebou dvojí kvantitativní uvolňování. Evropská centrální banka se teď přidala. Moc se nemluví o tom, že japonská centrální banka nakupuje nejen dluhopisy, ale i nemovitostní fondy. A tímto způsobem cpe peníze do ekonomiky.
Nepovede tento nadbytek peněz v ekonomice nakonec k vysoké inflaci?
Lepší scénář je takový, že centrální banky budou doplňovat do systému peníze, které kvůli propadům cen aktiv mizí po stovkách miliard. Dokud to nepřeženou, tak inflace nemůže narůst do nějakých obřích rozměrů. Nicméně pořád tvrdím, že konečné stádium v našem měnovém systému, kde peníze nejsou ničím podloženy, bude znehodnocení peněz. Nikdy to jinak nebylo.
Kdy se dá toto stádium očekávat, když všechny oficiální předpovědi s inflací v příštích pěti letech v podstatě nepočítají?
To, že poklesne globální HDP v roce 2009, také nikdo nečekal. Nebezpečí je ve dvou rovinách. V Asii dochází zásoba levné pracovní síly. Měny těchto zemí, které zásobují výrobky celý svět, posilují vůči západním měnám, to je další tlak na růst cen ve vyspělých ekonomikách. K tomu se přidá i inflace cen komodit, jak bude růst životní úroveň lidí v rozvíjejících se zemích. Z druhé strany pro vyšší inflaci hovoří i státní zásahy ve vyspělých zemích, kdy se za dodávané peníze netvoří nové hodnoty, přitom spotřeba neklesá.
S obavou z inflace se spojuje prudký nárůst cen zlata. Nejde ale o další bublinu, která dříve či později splaskne?
Produkční náklady zlata se pohybují kolem zhruba tisíce dolarů za unci. Takže rozdíl aktuální ceny a produkčních nákladů je hodně vysoký. Dá se proto říct, že dnešní cena je z fundamentálního pohledu dosti přestřelená. Ale správná cena zlata se nedá spočítat tak jako třeba u akcií podle zisků a cash flow. Nikdo neumí říct, jestli má zlato stát 1 500 nebo 5 000 dolarů.
Co žene zlato nahoru?
U zlata hraje hlavní roli lidská psychologie. Rozměr finančního sektoru je nezměrný, to jsou desítky bilionů dolarů. Oproti tomu je dostupné množství zlata při stávající ceně nesrovnatelně menší. Pokud se velmi malý zlomek těchto finančních aktiv přesune do zlata, tak dopad na cenu je enormní. Zlato za 4 000 či 10 000 dolarů za unci nelze vyloučit, kdyby útěk k němu byl ještě masovější.
Znamená to, že když nejistota opadne, dá se čekat zase výrazný pokles ceny zlata?
Vrahem zlata jsou úrokové sazby. Pokud by se úrokové sazby zvyšovaly, což si ale teď nedokážu moc představit, může zlato obrátit trend. Ale dokud budou reálné úrokové sazby, tedy nominální sazby po odečtení inflace, záporné, růst zlata neskončí.
