Dost možná bude v příštích letech prohánět v bouřících peřejích největší světová esa babička. Dvojnásobná olympijská vítězka ve vodním slalomu Štěpánka Hilgertová totiž dál pokračuje ve své úžasné kariéře a v pětačtyřiceti letech nevylučuje, že by skutečně mohla na nejvyšší úrovni pádlovat i v roli babičky. Synovi Lubošovi je totiž 26 let, takže kdo ví...
Tak to už zřejmě máte k našemu rozhovoru titulek… Já Lubu radši v téhle souvislosti hecovat nebudu, na děti má myslím ještě dost času. Pravda ale je, že marně přemýšlím o nějaké aktivní babičce v našem sportu.
E15: Nebude se váš syn v dohledné době ženit, že by se v této souvislosti mohl stát otcem? Což by znamenalo, že byste v kajaku škádlila světovou elitu jako babička. Docela zajímavá vize, nemyslíte?
E15: Když už se po hlavě nehrnete do role babičky s pádlem v ruce, nepřemýšlíte třeba o tom, že byste v peřejích vydržela do kulaté padesátky? I to by byla světová rarita.
Nemám zrovna moc ráda zápisy do Guinnessovy knihy rekordů. Trénování mě v zásadě pořád baví, a pokud mě neobtěžuje, proč nepokračovat? Samozřejmě ale moje výkony musí mít slušnou úroveň, aby mě závodění uspokojovalo. Trochu mě ale mrzí, že nemám šanci zkusit si něco jako třeba před časem veslař Vašek Chalupa. Na sklonku kariéry přesedlal na dvojskif a také se mu dařilo. Jenže ve vodním slalomu kategorie ženských deblů neexistuje. A do singlkanoe už lézt nehodlám.
E15: Stále vás vodní slalom baví, anebo ho už berete spíše jako svoji práci?
Několik posledních let vypadalo výsledkově poněkud hubeně. Občas jsem se trápila při trénincích a více než dříve o sobě pochybovala. Hledala jsem zároveň nový styl ježdění, abych mohla stále konkurovat světové špičce. Myslím si ale, že loni se tenhle vývoj malinko otočil a věci se vydaly směrem k lepšímu, do větší pohody. I letos bývám někdy na vodě otrávená a napadají mě myšlenky, jestli už toho všeho nemám přece jen nechat. Jenže já naštěstí vím, že i trápení ke sportu patří. I přes tohle všechno ale pozitivní pocity převažují. Navíc si myslím, že jsem vůlař a leccos dokážu překousnout.
V nominacích do reprezentace se pořádky změnily
E15: Příští víkend začnou první dva ze čtyř nominačních závodů, které určí složení české reprezentace. Těšíte se na ně, anebo už vás začínají svírat nervozita a neklid? Jak známo, kdo neuspěje, sezona pro něj víceméně skončí...
Převažuje asi neklid. Člověk si uvědomuje, že právě tahle nominace rozhodne, jestli v sezoně bude u všeho důležitého. Nominační závody znamenají předěl, protože sezona může i pro mne skončit dřív, než začne. Tohle období bývá každý rok nepříjemné, musí se ale nějak překousnout.
E15: Nominační závody se pojedou na nejklasičtějších tratích v Česku, v Želivi na Trnávce a v pražské Troji. Může vás v těchhle umělých kanálech ještě vůbec něco překvapit?
Na obou tratích bývá voda velice proměnlivá a na Trnávce snad ještě víc. Proud tam vlny a válce věčně někam stěhuje a posouvá. Jednou jedu téměř po hladké vodě, příště zase tlačím loď proti čemusi a do branek se dostávám jen velmi složitě. Trénink na Trnávce si většinou celkem užívám, skoro jako aquapark. Jenže pak si uvědomím, že při závodě tu nesmím udělat chybu, a zatrne mi. Co se týče Troji, předpokládám, že na rozdíl od Trnávky se tam nebudou dělat velké chyby a spíše se dá čekat hon na desetinky vteřin. Což může být hodně nepříjemné.
E15: Letos se poprvé v nominačních kritériích změnily zažité pořádky. Olympijský medailista kajakář Hradilek a mistři Evropy deblkanoisté Volf se Štěpánkem mají účast na velkých světových akcích předem jistou. Překvapilo vás tohle zásadní rozhodnutí?
Překvapilo. Šéftrenér Jiří Pultera dlouhé roky tvrdil, že nechce nikoho zvýhodňovat, a nechal proto i nejlepší projít sítem nominace. Vždycky tvrdil, že by bylo vůči ostatním nespravedlivé někoho nominovat bez závodů. Že se jeho filozofie náhle z měsíce na měsíc změnila, to já komentovat nemůžu.
E15: Pultera hovořil v této souvislosti i cosi o tom, že vše se na světě vyvíjí a tedy asi i nominační kritéria a jeho náhled na ně. Samozřejmě málokdo pochybuje zároveň o tom, že téhle změně napomohlo také zraněné rameno Vavřince Hradilka. Nemuselo by ho totiž pustit na start nominačních závodů a sezona by pro něj tím víceméně skončila...
Abychom si rozuměli. Já tohle rozhodnutí považuji v zásadě za správné. Jsem pro to přednominovat úspěšné závodníky, třeba i proto, aby nemuseli kolikrát v chladném počasí riskovat zranění a závodit navzdory případným nemocem.
E15: Vy jste o zmíněnou přednominaci dlouhé roky bojovala. Váš manžel a trenér v jedné osobě dokonce již před devíti roky psal na vedení českého vodního slalomu dopis, v němž vysvětloval smysluplnost tohoto počinu. Jenže vy jste se navzdory mnohým velkým vítězstvím téhle priority nikdy nedočkala. Nevnímáte proto nyní zmíněnou novinku jako nespravedlnost vůči vám?
Čekala jsem, že změna přijde až s osobou nového šéftrenéra. Mně zkrátka připadá divné, že mně Jiří Pultera mnohokrát vysvětloval, proč to nejde. Najednou ale změnil názor. Asi pro to nějaký důvod musel mít.
Zima sportovcům trochu doznívá
E15: Jak jste přežila letošní nekonečnou zimu?
Zpříjemnila jsem si ji měsíčním pobytem ve Spojených arabských emirátech. Rozhodovali jsme se mezi Austrálií a právě emiráty. Nakonec rozhodla menší finanční náročnost, zanedbatelný časový posun oproti střední Evropě, výrazně kratší let, ubytování sto metrů od nové trati, která vyrostla uprostřed pouště. Celý měsíc svítilo slunce a pobyt nám zpříjemňovala i vlídná teplota lehce pod 30 stupňů.
E15: Jenže pak jste se vrátili do Prahy, kde mrzlo a sněžilo. Jak váš organismus reagoval na přesun z tepla do vlezlého chladu?
Přijela jsem nabitá energií a první týden v nepříjemné české zimě jsem si říkala – to je dobrý, zima holt ještě trochu doznívá. Po necelých třech týdnech ze mne ale nastřádaná energie vyprchala, a když jsem se den co den budila do šedivého rána s teplotami kolem nuly, padala na mne psychická i fyzická krize. Cítila jsem se unavená, bez nálady.
E15: Jako asi většina lidí...
Kvalita tréninku se trochu vytratila, rozsah pohybu se vzhledem k různým návlekům a bohatšímu oblečení také poněkud omezil. Všechno jsem ale přežila celkem ve zdraví.
E15: Proč ale máte zatejpované levé rameno?
V poslední době mě rameno pobolívá, bolest vystřelovala i do lokte. Potíže souvisejí nejspíš s krčním obratlem. Náš reprezentační fyzioterapeut mi rameno proto radši zatejpoval a dokonce mě nechal, abych si vybrala barvu tejpu. Ať jsem prý parádnice.
E15: Na kolik let se vlastně takhle zjara cítíte?
Zrovna nedávno jsem zaslechla docela hezkou teorii, podle níž se po čtyřicítce roky zase odčítají. Takže se vlastně cítím na 35. A proč ne? Když už se zase bavíme o tom věku… Na posledním srazu se spolužáky ze základky mě příjemně potěšilo, když mi povídali, jakou mají radost, když vidí, jak ještě dobře jezdím. Prý si pak nepřipadají tak staří…
Dobrý pocit ze sezony motivuje
E15: Co vás motivovalo k pokračování v kariéře i po loňských olympijských hrách? Snad zářijové mistrovství světa v Praze?
Šampionát v Praze motivaci určitě představuje, ale nejdůležitější byl pocit z minulé sezony. Pochopila jsem, že je stále ještě smysluplné závodit. Navíc na úrovni, na níž bych dál chtěla jezdit. Kdybych poznala, že už na světovou desítku nemám a u vodního slalomu zůstávám jen proto, abych se zúčastnila některých soutěží, nebylo by to ono. Já ale vím, že na finále, ať už na mistrovství světa nebo při Světových pohárech, pořád mám. Takže si říkám, proč to ještě nezkusit. A ještě k té Praze. Samozřejmě že nás čeká velice prestižní šampionát. Jenže domácí prostředí může přinést i řadu nevýhod.
E15: K vašemu jménu se již automaticky přidává informace o dvou zlatých olympijských medailích. Možná jste si všimla, že mnozí lidé si myslí, že právě díky zmíněnému olympijskému dekorování, byste měla vyhrávat dál prakticky všude, kde se objevíte. Nevadí vám tenhle náhled?
Trochu jo. Ale jejich vnímání situace docela chápu. Já také nemám o některých oborech přesný přehled a určité lidi proto možná vidím částečně zjednodušeně. Dojela jsem čtvrtá na olympiádě v Londýně, ale místo uznání, že je to teda fakt dobré umístění, jsem spíše slýchala věčné otázky na svůj věk. Možná si leckdo myslel, že mě v Londýně uspokojí jen medaile, což mě zrovna moc netěší.
E15: Dá se z vodního slalomu zbohatnout?
Pochybuju. Jednak by museli existovat štědřejší sponzoři, ale hlavně… Mezinárodní kanoistická federace není dlouhodobě schopna zajistit, aby na velkých světových akcích byly nejlepším závodníkům vypláceny peníze. Spousta sportů to takhle zavedené má a mně připadá nespravedlivé, že my ne. Tahle věc vodnímu slalomu strašlivě chybí. Na druhé straně jsem šťastná, že mě dlouhé roky kajak živí. Nepomohl mi sice k bohatství, ale ke spokojenosti a štěstí určitě ano. Vždyť já začala se slalomem v době, kdy byl absolutně amatérský.
E15: Našetříte v peřejích alespoň něco na stáří?
Moc ne, ale třeba díky odměnám za výsledky na olympiádách a penězům od sponzorů jsme si mohli koupit byt do osobního vlastnictví, přestavěli si chatu, máme auto a hlavně – žádné dluhy, hypotéku, nic. V dnešní době patříme v tomto směru asi mezi unikáty. Což je ale jen dobře. Když vidím, kolik lidí má problém kvůli exekucím… Já se držím kréda–nikdy se nezadlužovat a nežít nad svoje poměry.
E15: Jenže až se dožijete důchodového věku, význam slova důchod už možná budete hledat kdesi v archivech... Nebojíte se proto stáří?
Trochu ano, ale nechci si tím teď kazit současný život.
Pokračovat v kariéře? Rozhodnutí padne jako vždy na podzim
E15: O pokračování kariéry se pravidelně rozhodujete každý rok na podzim. Dá se letos čekat stejný postup?
Přesně tak. Zatím nespřádám žádné plány. Ostatně myslím si, že člověk by měl plánovat spíše ve výrazně mladším věku. Svoje jisté věkové omezení ale samozřejmě vnímám. Když pokazíte v pětadvaceti nominační závody, můžete si říct, poučím se z chyb a za rok, za dva, za tři zase něco pořádného zajedu. Já ale v pětačtyřiceti takhle můžu mluvit jen velmi těžko… Na podzim se rozhodnu podle pocitu z ježdění na vodě, podle zdraví, anebo podle toho, jestli mě něco tu vodu totálně neotráví.
E15: Na kolik procent vás uvidíme za tři roky na letní olympiádě v brazilském Riu de Janeiro? Pokud by se vám totiž tenhle kousek podařil, stala byste se jedinou českou sportovkyní, která kdy startovala na sedmi olympijských hrách.
Na hodně málo procent. I kdybych v té době případně ještě závodila, jsem přesvědčená, že dnešní mladý holky by mě už za tři roky převálcovaly. A nezapomínejte, že na olympiádě startuje za stát většinou v každé kategorii pouze jedna loď…
E15: Začínáte už tušit, čím se jednou budete živit?
Ničemu se nechci dopředu uzavírat. Nejpravděpodobněji bych asi pomáhala v naší rodinné firmě HIKO. Třeba se ale budu dál pohybovat kolem vodního slalomu, zajímavá by mohla být například i práce kolem olympijského hnutí. Skutečně zatím přesně nevím. Věřím ale, že se mi po skončení kariéry podaří svoji budoucnost vyřešit pružně a dynamicky.
E15: Celý život vás trénuje manžel Luboš, který se nechal slyšet, že možná brzy se svou prací praští. Potřebujete ale ještě vůbec trenéra?
Čistě teoreticky by asi šlo připravovat se bez trenéra, ať už by se jednalo o manžela nebo někoho jiného. Všechno bych si ale pak musela sama rozmyslet, nalinkovat, zajišťovat si trénink, objednávat volné hodiny na kanále, nastavit si branky a spoustu dalších věcí. Takže je mi jasné, že psychicky i časově by všeho bylo strašně moc.
Štěpánka Hilgertová (45)
Dvojnásobná olympijská vítězka ve vodním slalomu (1996 Atlanta, 2000 Sydney), dvojnásobná mistryně světa v individuálním závodě (1999 La Seu d’Urgell, 2003 Augsburg) a dvojnásobná mistryně Evropy (2000 Mezzana, 2008 Krakow). Umístění na olympijských hrách: 1992 – 12. místo, 1996 – 1., 2000 – 1., 2004 – 5., 2008 – 9., 2012 – 4. Za manžela má bývalého skvělého kajakáře Luboše, jejich syn Luboš jezdí také na kajaku a je rovněž v reprezentaci.
Čtěte také:
Autor je spolupracovníkem redakce
