A západní politici toho voličům, hlavně těm starším, naslibovali opravdu hodně. „Proto má dnes Západ takové problémy,“ říká v rozhovoru pro týdeník Euro Stephen D. King, šéfekonom HSBC a autor ekonomické knihy roku 2013 Až dojdou peníze: Konec západního blahobytu.
Euro: Nesledoval jste náhodou výroční projev ruského prezidenta Vladimira Putina? Při jeho poslechu jsem si vzpomněl na pasáž věnovanou tomu, jak se Argentina přiklonila k hospodářské politice soběstačnosti; Putin spoléhání na vlastní síly opravdu hodně zdůrazňoval.
Ne, neviděl jsem ho, ale základní postulát mé knihy je o tom, že zemím se daří obvykle lépe, když spolupracují, než kdy se uzavřou do sebe, a Argentina je úžasným příkladem, co se stane, když to uděláte. Rozdílem je, že Argentina ve své době, tedy koncem 19. století, byla jednou z nejbohatších zemí na světě. Že se později rozhodla uzavřít do sebe, bylo dáno trochu jinými motivy (volatilita kapitálových toků, na nichž byla Argentina jako dovozce kapitálu vysoce závislá) než v případě Ruska, které je sice samozřejmě také závislé na mezinárodním obchodě a kapitálových trzích již kvůli exportu surovin, ale tohle rozhodnutí spíše připomíná nějaké opakování velké mocenské hry, již svět zažíval koncem 19. století. Rusku se po pravdě řečeno nedařilo diverzifikovat svoji ekonomiku.
Euro: Často se vracíte do hospodářských dějin a k tomu, co si z nich můžeme při hledání odpovědí na současné problémy odnést. Co nám tedy tady a teď historie říká o případném vystoupení Británie z Evropské unie?
Záleží na tom, jak dopadnou parlamentní volby příští rok na jaře a jaká vznikne povolební koalice, zda se konzervativci spojí s UKIP a pak půjdeme do referenda, nebo budeme mít koalici labouristů s liberály, zelenými a možná dalšími menšími formacemi, která referendum o setrvání Británie v Unii neslibovala a neudělá jej. Zatím jsou síly obou táborů naprosto vyrovnané. Konzervativci říkají, že by rádi, aby Británie setrvala, pokud dojde k novému uspořádání v Unii, neboť se cítí být v klubu, který se sám o sobě proměňuje a je jiný, než do kterého vstoupila. Navíc poměry v eurozóně mají řešení tehdy, pokud dojde k dalšímu prohloubení integrace ve fiskální oblasti, čemuž Británie rozumí, ale nebude na tom participovat a nebude mít euro. Pak je otázkou, zda chce být součástí klubu s dvojím členstvím. Pokud by se referendum konalo dnes, tak bych řekl, že by se většina Britů přiklonila k vystoupení z Unie.
Euro: Německé politické i intelektuální elity, a dalo by se říct, že i německá veřejnost, odmítají sdílení dluhu nebo přechod na fiskální federaci. Na druhé straně máte jiné země, které mají čím dál větší potíže kvůli tlaku na fiskální konsolidaci a ve strukturálních reformách postupují velmi pomalu. Vidíte možnost, že by se tahle propast dala nějakým vzájemně akceptovatelným způsobem překonat?
Německý postoj se liší podle zemí a podle toho, jaké systémové riziko představují pro Evropu. Takže vůči Řecku nebo Kypru se postupovalo striktně, vůči Španělsku mírněji a Itálie a zejména Francie představují zase jiný kalibr. Francouzi a Němci si uvědomují, že celý evropský projekt závisí na nich. Při minulých situacích, kdy na řešení opravdu hodně záleželo, a tady mám na mysli napětí v ERM (mechanismu směnných kurzů zakotvujícím v podstatě fixní kurzy s minimálním pásmem – pozn. red.) na počátku 90. let a pak při nastavení kvalifikačních kritérií při vzniku společné měny, se Německo snažilo vždy udržet Francii a bylo flexibilnější než v případě jiných členských zemí. Takže kdyby se třeba ukazovalo, že by Národní fronta Marine Le Penové ve volbách v roce 2017 mohla uspět tím výrazněji, čím víc by rostl tlak na fiskální konsolidaci, pak by Německo mohlo v zájmu zachování francouzsko-německého spojenectví ustoupit. Alespoň v minulosti to udělalo. Náklady obětované příležitosti by byly příliš velké.
Euro: V knížce zmiňujete Jižní Koreu jako příklad „národního sebeobětování“ v konfrontaci s následky „asijské krize“ v roce 1997 a rychlého návratu k ekonomickému oživení. V téhle souvislosti lze uvést příklad Pobaltí, kde dokázali totéž, a přitom neměli výhodu oslabení svých měn. Čím to je, že některé země se dovedou s takovými makroekonomickými otřesy vypořádat a udržet přitom politickou stabilitu, zatímco jiné jsou na pokraji společenského a politického rozvratu?
Když se podíváte na jihokorejskou zkušenost s krizí, tak jedna věc vyčnívá. Totiž fakt, že korejský stát sehrál mnohem menší roli v přerozdělování a Jihokorejci se k státní sociální síti tolik neupínali, na rozdíl třeba od západní Evropy, kde byly a jsou sociální výdaje v poměru k HDP mnohem vyšší. Takže jednak se museli vyrovnat s makroekonomickým šokem mnohem rychleji a také vzhledem k nižším sociálním výdajům bylo fiskální břemeno pro tamní stát zvládnutelnější. Srovnejte to se západoevropskými zeměmi, kde vnější šok obdobného rozsahu znamená již na straně sociálních výdajů mnohem větší relativní zátěž. Proto utažení opasků proběhlo rychle a také k rychlému návratu oživení přispělo silné oslabení jihokorejské měny wonu.
Euro: To ale činí příklad adaptační schopnosti Pobaltí ještě zajímavějším, neboť všechny tamní země měly buď fixní kurz, nebo přímo měnový výbor a nikdo jej neopustil…
Mám pocit, že v případě pobaltských zemí to bylo vnímáno jako otázka národní existence, rozhodnutí, zda se ty země zatvrdí, utáhnou opasky a zůstanou součástí Západu včetně členství v NATO a EU, anebo se vrátí do ruské sféry vlivu. V jisté rovině se můžete podobně dívat na německé znovusjednocení – to bylo také velmi nákladné, a přesto Němci tuhle příležitost nepromeškali. Takže najdete momenty, kdy jsou země schopny přinášet velké oběti. Ale bez akutního pocitu ohrožení nebo existenční výzvy dnes činí mnoha zemím potíže smířit se se snížením životní úrovně, aby absorbovaly vnější šok.
Euro: Co byste dělal, kdybyste se ocitl na jaře roku 2012 v roli Maria Draghiho? Představuje kvantitativní uvolňování odpověď, anebo jen posouvá problém do jiné roviny a do budoucna?
Udělal bych všechno, co je zapotřebí, protože alternativou by byl tehdy rozpad eurozóny. Tehdy totiž držitelé dluhopisů začali podléhat dojmu, že k němu dojde, a začali do cen dluhopisů některých zemí zahrnovat rizikovou prémii, že k tomu dojde a že následně musí dojít i k devalvaci. Šlo vlastně spíš o kvaziměnovou krizi než o dluhová krizi. Takže Draghi jako šéf ECB udělal, co měl, koneckonců v případě rozpadu eurozóny by ECB už taky nirozhovor kdo nepotřeboval. Odvrácenou stranou je, že s Draghiho vyjádřením a následným snížením rizikových prémií došlo také ke zmírnění tlaku na to, aby se hledalo systémové institucionální řešení. Protože tehdy už začínalo být každému jasné, že nelze mít měnovou unii bez bankovní unie, fiskální unie a faktické politické unie. Bez tohohle tlaku se dnes krize metamorfuje z kvaziměnové do deflační.
A jsme zase u toho – ve funkčních měnových uniích musíte mít v případě velkého otřesu založen princip sdílení nákladů. Většinou přes rozpočtovou soustavu a soustavu sociálního pojištění. Navíc je to vždy otázka, kdo ponese náklady a jak budou sdíleny. Věřitelské země v eurozóně, jako je Německo, vyžadují, aby tyhle náklady nesli dlužníci, a ti mají samozřejmě s unesením celé zátěže problémy. To dříve takhle nebývalo, protože bez existence společné měny v případě devalvace nesly náklady jak dlužnické, tak věřitelské země – jejich export byl méně konkurenceschopný oproti výrobcům ze zemí, které devalvovaly, a zahraniční držitelé dluhopisů denominovaných v pesetách obdrželi v přepočtu méně marek. V tom spočívalo to sdílení nákladů. Řešení je tedy vysoce politické, protože obnáší vzdání se části národní suverenity v zájmu celku, včetně ochoty ke sdílení nákladů. Vůli k něčemu takovému dnes v EU ani v eurozóně nevidím.
Euro: Pojďme někam jinam – co si myslíte o politice „tří šípů“ japonského premiéra Šinzóa Abeho?
Problém je, že jde hlavně o masivní kvantitativní uvolňování, které sice vyústilo ve výrazné oslabení jenu a zvýšení cenové hladiny, ale nikoli v růst mezd. Že se k tomu připojil fiskální stimul a strukturální reformy, zaměřené hlavně na trh práce, nic nemění na tom, že reálné mzdy nestouply, ale naopak klesly. Když se podíváte na loňské projekce růstu pro letošní rok, růst HDP měl být asi jedno procento, ale v téhle konstelaci velmi negativně reagoval na zvýšené zdanění spotřeby. Otázka je, jak dopadnou mimořádné volby, jde koneckonců o referendum o Abého politice, která vytvořila ohromná očekávání. Další věcí je, zda Abé chce reformy ještě prohloubit. Přikročí Japonsko k přímým transferům peněz obyvatelstvu z „helikoptéry“, aby se nastartovala poptávka? Když to nevyjde a dojde naopak k podlomení důvěry ve fiskální a měnovou politiku, může deflace vyústit v hyperinflaci. Není to sice pravděpodobné, ale vyloučit to také nelze.
Euro: Česká republika je příkladem země, která se znovu integrovala do světové ekonomiky před čtvrtstoletím, sice zbohatla, ale přesto máme kapitálovou zásobu, produktivitu i životní úroveň hluboko pod úrovní sousedního Německa nebo Rakouska. Zároveň nemáme před sebou bůhvíjak růžovou demografickou perspektivu. Naši politici, pokud bych se držel hlavních postřehů z vaší knihy, také pronášeli velké sliby ohledně srovnání životní úrovně se Západem a naše sociální politika je v podstatě na západní úrovni, i když máme o něco nižší daně a pružnější pracovněprávní legislativu. Po šesti letech stagnace čelíme perspektivě růstu, který nebude podle všeho nijak závratný. Co s tím teď? Konstatovat, že jsme se k Západu připojili příliš pozdě, anebo přinejmenším velmi pozdě a že bychom měli mírnit svoje očekávání?
Sliby plodící vysoká očekávaní v situaci, kdy demografická pyramida nevypadá dobře, jsou všude na světě problém, protože politici se snaží získat na svou stranu stárnoucí voliče a přizpůsobují tomu i výdaje, na úkor méně početných mladších ročníků. Ty na perspektivu zvyšování daní, které by umožnilo financovat penzijní a zdravotní nároky starší generace, mohou zareagovat prostě tím, že se vystěhují někam, kde je daňová zátěž nižší. Řešení je buď ve zvýšení přílivu imigrantů, které ovšem naráží na schopnost je vstřebat a může vyvolávat politické tenze, anebo ve vašem případě můžete usilovat o příliv takových zahraničních investic, který by zvedl produktivitu natolik, aby bylo o něco snadnější finančně vstřebat dopady stárnutí. Další cesta je postupně prodlužovat věk odchodu do důchodu tak, aby odpovídal delší očekávané délce dožití, aby lidé byli ekonomicky aktivní déle. Což samozřejmě vyžaduje lepší preventivní medicínu, změny v životním stylu, aby lidé byli v dostatečné fyzické a psychické kondici.
Euro: Ruský prezident Putin se minulý týden nechal slyšet, že se Rusko Krymu nikdy nevzdá, že je to pro Rusy ekvivalent Chrámové hory v Jeruzalémě. Co teď s tím? Dohodnout se na nějaké kompenzaci ve prospěch Ukrajiny (odepsání pohledávek Gazpromu nebo něco na ten způsob)? Soustředit se na to, aby se Rusové přestali vměšovat na východě Ukrajiny, zrušit sankce a předstírat, že se nic nestalo?
To je zapeklitá otázka. Řekl bych, že Putin velmi chytře využil určité skuliny v rétorice a postojích Západu, který na jedné straně uznává právo na sebeurčení, a na straně druhé trvá na teritoriální integritě. Sebeurčení podle etnického klíče má samozřejmě historickou pachuť, zatahuje nás to do 19. století a končí to někde u eugeniky a rasismu.
Euro: Napsal jste, že přes financování obchodu si Čína pořídila rychlý růst a zaměstnanost, když akumulovala obrovské přebytky obchodní a platební bilance ve svých devizových rezervách, a že to je jedna z příčin nárůstu bublin, jejichž prasknutí přivedlo svět na pokraj rozvratu finančního systému. Teď chce Čína měnit svůj model růstu – co to znamená pro Západ, když budeme předpokládat, že se jí to podaří?
Když se podíváte na vývoj obchodní bilance a běžného účtu v Číně, tak ke změně již dochází, zdrojem růstu po roce 2008 se staly obrovské investice do infrastruktury a do realit. Je samozřejmě otázkou, jaká je alokační efektivnost takové obrovské investiční vlny a jaká je návratnost vloženého kapitálu, a můžete se ptát, co to udělá s finančním systémem. Čína ovšem přes veškerý obrovský rozvoj má ještě velký prostor k růstu, jedna věc je Peking nebo Šanghaj a něco jiného dodnes velmi chudé vnitrozemí. Čínský potenciál bych přirovnal k americké expanzi na západ v 19. století. Je tu ovšem jiná věc: jak se Čína vyrovná s růstem střední třídy, která v delším časovém horizontu bude chtít nějakou politickou reprezentaci svých zájmů. Tenhle přechod k nějaké formě zastupitelské demokracie s asijskou příchutí se některým zemím podařil – namátkou v Japonsku nebo v již zmiňované Jižní Koreji. Koneckonců v Británii se volební právo ze začátku také vztahovalo jen na velmi malý okruh lidí a trvalo velmi dlouho, než jsme dospěli k současnému stavu. l
Stephen D. King
- Vystudoval oxfordskou New College.
- Po škole působil jako ekonomický poradce na britském ministerstvu financí.
- Od roku 1998 do současnosti je hlavním ekonomem bankovní skupiny HSBC.
- Je autorem knih Losing Control: The Emerging Threats to Western Prosperity a When the Money Runs Out: The End of Western Affluence (česky Až dojdou peníze: Konec západního blahobytu). Bez akutního pocitu ohrožení nebo existenční výzvy dnes činí mnoha zemím potíže smířit se se snížením životní úrovně, aby absorbovaly vnější šok.
Čtěte také:
Martin Tománek: Zlatá éra rozvíjejících se zemí skončila
