(EURO 2006/48)
Sternova zpráva o dopadech globálního oteplování na světovou ekonomiku se dočkala nadšeného přijetí všech, kteří dlouhodobě volají po celosvětové „akci“ proti změně klimatu. Podle Martina Bursíka výsledek činnosti týmu sira Nicholase zlikvidoval mýtus skeptiků, že boj s klimatickými změnami bude mít negativní dopad na ekonomiku. Skutečně?
Z jednoho z klíčových závěrů zprávy, jejž zmiňuje i Martin Bursík, vyplývá, že svět si může vybrat: buď investuje jedno procento globálního HDP každý rok do omezení produkce skleníkových plynů, nebo bude čelit ztrátám ve výši až 20 procent globálního HDP. Kdo by váhal, že? Jenže právě způsob, jak k daným číslům autoři zprávy dospěli, je předmětem kritiky mnoha prominentních ekonomů. William Nordhaus si povšiml, že Sternova zpráva používá nerealisticky nízkou (blížící se nule) míru diskontování pro odhad budoucích nákladů. To má za následek, že náklady „neakce“ ve vzdálené budoucnosti se zdají být enormě velké, zatímco náklady na opatření proti změně klimatu v současnosti se zdají být nízké. Je jasné, že pokud zvýšíme míru diskontování, výsledky nebudou tak katastrofické a environmentální alarmisté přijdou o podstatnou část své argumentační munice.
Podle Martina Bursíka jsou klimatické změny největším selháním tržní ekonomiky v dějinách. Jakkoli je toto tvrzení velmi populární a objevuje se i ve Sternově zprávě, je mylné a svědčí o nepochopení problematiky externalit a úlohy institucí ve společnosti. Bursík píše, že emise skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování, jsou negativními externalitami. K nadprodukci skleníkových plynů dochází proto, že jejich původci nenesou plné náklady. Souhlasím, že jde o externality. Ovšem z jejich existence nijak neplyne, že je to trh (dobrovolná, spontánní spolupráce milionů, ba miliard lidí na celém světě), kdo tento jev zapříčiňuje. Za údajným selháním trhu musíme hledat selhaní něčeho (někoho) jiného.
Negativní externalita je důsledkem neschopnosti ochránit a vynutit vlastnická práva. Když továrna vypouští do ovzduší škodlivé látky, které poškozují na zdraví či majetku ostatní subjekty, zasahuje do vlastnických práv těchto subjektů. Ochrana vlastnických práv je oblastí, kterou má pod svou kontrolou stát – vyhlašuje ji za svou základní funkci a zakazuje téměř jakoukoli konkurenci. Dnes je stěží možné, aby poškozený žaloval narušitele práv (továrnu) u soudu, prokázat újmu a požadovat zastavení narušování práv či odškodnění. Výrobci by pak náklady na odškodnění zahrnovali do svých kalkulací a produkovali by „optimální“ množství emisí. Tento způsob „internalizace externalit“ byl do nedávné doby typický pro země právního systému common law. Žádné ekologické daně, dotace technologií preferovaných státem či povolenky na emise, pouze principální ochrana soukromého vlastnictví pomocí soudních žalob. Dnes jsou naneštěstí problémy tohoto typu znárodněny.
Je-li tedy globální oteplování způsobeno zejména činností člověka, který produkuje velké množství skleníkových plynů (nezapomínejme ale ani na vědce hájící teorii větší sluneční aktivity), cesta k jejich redukci a nalezení optima nevede přes plánovací oddělení ministerstev, kde se od zeleného stolu načrtne, jaké znečištění je ještě přijatelné a jaké už nikoli. Řešením je respekt k vlastnickým právům. Jestli jsme svědky největšího selhání v dějinách, pak je to selhání vlád při jejich ochraně.
Martin Froněk Liberální institut
