Evropští ministři financí si vysloužili přirovnání k odborářským vůdcům
Evropští zaměstnanci budou jednou velmi šťastní. Obdrží daleko větší podíl na ziscích podniků - ať už soukromých či státních. Tak si to možná představují ministři financí některých zemí Evropské unie včetně Německa, Francie či Lucemburska. Před několika dny tito ministři během jednání v Bruselu volali po větším podílu zaměstnanců na zisku. Kus rostoucího bohatství firem by mohli pracovníci získat třeba tak, že budou moci v daleko větší míře než dnes vlastnit akcie svých společností. Ministři financí si za to vysloužili přirovnání k odborářským vůdcům.
Pokud by se takové záměry měly jednou opravdu realizovat, vyvolá to spoustu otázek. Budou pak evropští zaměstnanci opravdu více zainteresovaní na výsledcích své práce? Nebo to spíše povede podnikatele ze starého kontinentu poohlížet se po jiných částech světa? Zásobárna levné pracovní síly (a do budoucna také stále kvalitnější) v Číně či Indii je obrovská. A budou politici za větší podíl zaměstnanců na ziscích jen lobbovat? Nebo to podnikatelům přímo nařídí?
Zatím jsou takové otázky předčasné. Výroky politiků souvisejí s aktuální situací v jednotlivých zemích. Ve Francii se blíží prezidentské volby. Ministři financí navíc musejí mluvit o mzdové zdrženlivosti, aby nevyvolali inflační tlaky. Politici proto hledají jiné možnosti, jak nabídnout něco přitažlivého voličům. Zmiňovaní ministři financí se musejí chovat zodpovědně jako centrální bankéři a zároveň usilovat o sociální vymoženosti jako odbory.
Jediným ministrem, který zcela jednoznačně hovoří o potřebě zvyšovat mzdy, je Němec Peer Steinbrück. Pokles reálných mezd a příjmů podle něj ekonomice škodí, je špatný pro domácí poptávku. Případ Německa je ovšem zvláštní v tom, že tamní odbory musely leckdy přistoupit na mzdovou zdrženlivost výměnou za slib, že firmy nezamíří do zahraničí.
Jinak vypadá předvolební Francie. Politici dávají najevo, že jim vadí propouštění ve firmách jako Airbus či Alcatel-Lucent. Předvolební sliby hraničí s hrozbou, že budoucí francouzská vláda ztrestá podnikatele, kteří se zbavují pracovníků nebo přemísťují část výroby z Francie. Kdo by si bral k srdci poučku, že přísná pravidla pro propouštění bývají kontraproduktivní? Firmy jsou pak mnohem opatrnější také při přijímání nových lidí a nezaměstnanost se zvyšuje.
Francouzské výroky jsou však fakticky v rozporu s evropským trendem, který razí kupříkladu komisař pro sociální záležitosti Vladimír Špidla. V Bruselu se stalo hitem slovo „flexicurity“. Zní to poněkud jako „kočkopes“. Základem je snaha kombinovat pružnost, flexibilitu, se sociálními jistotami. Je to vůbec možné? Mnozí zaměstnavatelé si od tohoto trendu slibují, že v budoucnu bude jednodušší najímat i propouštět pracovníky. Propuštěným se ale dostane silné pomoci, neboť získají nejen příslušné finanční podpory, ale také lepší možnost vzdělávání, přeškolení a uplatnění se na jiném místě. Podnikatelé by pak měli nabídnout třeba flexibilnější pracovní dobu či částečné úvazky. A člověk nakonec třeba zjistí, že měl štěstí, když ho předtím někde propustili.
Šéf Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), bývalý mexický ministr financí Angel Gurria, však poukazuje na jiná úskalí „flexicurity“. Inspirací pro tento model se stalo Dánsko. Právě dánský příklad však nelze jednoduše přenést mimo oblast evropských severských zemí. Stát totiž přebírá ještě větší zodpovědnost za sociální jistoty. To také znamená vyšší daně. „Dánové jsou nejšťastnější lidé na světě, ale musíte být Dánem, abyste byl za těchto podmínek šťastný,“ prohlásil Gurria.
Perpetuum mobile neexistuje nikde na světě. Není možné mít všechna tři D najednou: nízké daně, vysoké dávky a nulový či zanedbatelný deficit veřejných financí. Jedno déčko musí nutně vypadnout. I v Dánsku. Nejhorší ale je, zvýší-li se deficit. To nakonec vede ke snižování dávek a zvyšování daní. Maďarsko je typickým příkladem, ale rovněž Němci za vlády kancléřky Angely Merkelové se museli rozhodnout pro růst sazby daně z přidané hodnoty.
Strategie současné české vlády směřuje k tomu, že omezí neefektivní dávky. To je však velmi politicky citlivé. Česko přitom má vysoký deficit a kabinet chce také snižovat daně. Najít funkční model bude těžké. Takže v Praze máme čtvrté D - dilema.
