Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vyvolává mnoho otázek, které zůstávají bez odpovědi
Koncem června uplyne dva a půl roku od nabytí účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Praxe orgánů činných v trestním řízení ukazuje, že je zákon aplikován poměrně často. Dobře to dokumentuje statistika nejvyššího státního zastupitelství. V roce 2012 bylo trestně stíháno 19 právnických osob, v roce 2013 to bylo již 61 právnických osob, a za první čtyři měsíce roku 2014 dokonce 59 právnických osob. Je tedy předpoklad, že počty stíhaných právnických osob budou i nadále narůstat. Obviněny byly i velké či známé právnické osoby, jako například Metrostav nebo Česká pošta. Dočkali jsme se rovněž prvních pravomocných rozsudků, byl již uložen i nejpřísnější trest – zrušení právnické osoby.
Přes četné případy stále neexistuje použitelná soudní judikatura, která by řešila řadu výkladových problémů, s nimiž se musí potýkat praxe.
Iluzorní odpovědnost Dosud nebyl vyřešen základní problém, zda je vůbec zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v souladu s ústavním pořádkem.
Mám tím na mysli především klíčovou otázku přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě. V tomto směru bude mít dozajista poslední slovo ještě Ústavní soud České republiky. Celý problém spočívá v ustanovení § 8, který se jeví na první pohled tak, že jednání určitých fyzických osob (například členů statutárního orgánu nebo osob v řídicí funkci) je bez dalšího přičteno právnické osobě. U těchto osob zákon nedává právnické osobě možnost „vyvinit se“, byť by se jednalo o zjevný exces konkrétní fyzické osoby. Důvodovou zprávou proklamovaná odpovědnost právnické osoby za zavinění tak vyznívá poněkud iluzorně. Konstrukce ustanovení § 8 se (s výjimkou pro kategorii zaměstnanců) jeví spíše jako odpovědnost objektivní. Není jasné, zda má právnická osoba vůbec nějakou šanci se „vyvinit“, a to i přes sebelepší systém preventivních opatření, která mají zabránit spáchání trestného činu „uvnitř“ právnické osoby. Nejedná se přitom o ryze český problém, s podobným se potýkají i v zahraničí, jak o tom svědčí bohatá judikatura a návrhy změn právní úpravy v Belgii (trestní odpovědnost právnických osob byla v Belgii zavedena v roce 1999).
Vánoce na přípravu Druhým koncepčním problémem je podle mého názoru i poměrně krátká legisvakanční doba (tj. doba mezi platností zákona a jeho účinností). Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů dne 22. prosince 2011 a nabyl účinnosti 1. ledna 2012. Legisvakanční doba tedy činila necelé dva týdny. V tak krátké době mohly právnické osoby jen stěží přijmout „opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat“, aby se případně vyhnuly trestní odpovědnosti za exces zaměstnance.
Do třetice je možné zmínit i polemiku nad rozsahem kriminalizace. Právnická osoba trestně odpovídá za cca 70 trestných činů, jejichž výběr byl zákonodárcem učiněn s ohledem na závazky vyplývající z mezinárodních smluv nebo práva EU a doplněn o trestné činy daňové. Otazníky vyvolávají některé trestné činy, které ve výčtu uvedeny jsou, přitom pro činnost právnické osoby nejsou typické (např. trestný čin pohlavního zneužití), nebo naopak ve výčtu uvedeny nejsou, ačkoli si je lze v souvislosti s činností právnické osoby dobře představit (např. trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže). Hlasy volající po rozšiřování výčtu sílí, tudíž lze v brzké době očekávat odpovídající změnu právní úpravy, což je tendence, kterou je možno sledovat i v zahraničí.
Naznačené problémy se týkaly hmotněprávní části zákona. Obtíže při aplikace nicméně vyvolávají i některá procesní ustanovení, která zákon obsahuje. Není kupříkladu zřejmé, zda zákonodárce opomněl upravit nebo záměrně neupravil právo některých osob (například manažerů společnosti) odepřít výpověď, a to z důvodu jejich vztahu k obviněné právnické osobě.
cHYBí MetodIKa Aplikace zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vyvolává celou řadu otázek, na které praxe zatím nezná odpovědi. Jejich nalezení bude trvat několik let. Je proto těžké poradit právnickým osobám, jaká opatření mají zavést, aby získaly „imunitu“ před případným trestním stíháním. V zahraničí je takovou obranou zavedení a udržování tzv. compliance programů, tedy řekněme určitého systému opatření pro předcházení trestní odpovědnosti právnické osoby. V České republice má compliance program řada společností, především těch, které mají zahraničního vlastníka. Patrně jej měl i Metrostav, a přesto trestnímu stíhání nezabránil. V zahraničí je to velmi často příslušné resortní ministerstvo, které publikuje metodické postupy, co mají právnické osoby učinit, aby jejich možná trestní odpovědnost byla minimalizována. Je škoda, že česká ministerstva spravedlnosti a vnitra se prozatím ani nepokusila takovou metodiku veřejnosti předložit. ?
Za současných podmínek je těžké poradit právnickým osobám, jaká opatření mají zavést, aby získaly trestní „imunitu“.
O autorovi| TOMÁŠ GŘIVNA• docent na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokát v Praze
