Finanční sektor hraje v britské ekonomice
Zaměstnancům londýnské City se z oken mrakodrapů nejznámějších bank světa nabízí unikátní pohled na město. V dáli se vine Temže, připomínka jednoho z nejrušnějších světových přístavů. Nákladní zaoceánské lodě zde již nekotví a dobu, kdy se u břehů vykládalo zboží ze vzdálených zemí, připomínají spíše exotické názvy budov a ulic. Více než 60 let je to již zcela jiný sektor, který zajišťuje export, dobře placená místa a vysoké odvody z daní. Je jím bankovnictví, které pouze v Londýně zaměstnává přibližně 90 tisíc lidí.
Premiér David Cameron se na prosincovém summitu EU nepřipojil k návrhům o přísnějších pravidlech fiskální disciplíny členských zemí a smlouvu na záchranu eurozóny odmítl. Argumentoval zájmy své země a také ochranou londýnské City. Bankovnictví je totiž pro Británii klíčovým odvětvím vytvářejícím přibližně desetinu tamní ekonomiky. Navíc, jak dokazuje historie, nic nemusí prosperovat donekonečna. Zaměstnanci City jsou dnes značně nervózní. Jejich počet klesl od propuknutí finanční krize v roce 2008 o dvě procenta. Vyhlídky do budoucna nejsou radostné a věští další propouštění.
Bankovní Wimbledon
V případě londýnské City jde však o mnohem víc než o ztrátu pracovních míst. V sázce je její statut a také image. V průběhu několika desetiletí se stala předním světovým finančním centrem, které poskytovalo ideální podmínky pro bankovní byznys a také pro život těch, kteří se do něj zapojili. Přes 250 zahraničních bank si zde založilo pobočky. Mnozí to přirovnávají k wimbledonskému efektu, kdy „Británie poskytuje kurty“, ovšem „hráči pocházejí z jiných zemí“. Například Deutsche Bank má sice ústředí ve Frankfurtu, ovšem většinu obchodů realizuje v Londýně, kde také zaměstnává přes osm tisíc lidí.
Nicméně skutečností zůstává, že City představuje světovou špičku. Kombinace zisků z tamních finančních služeb a z pojišťovnictví se podílela na tvorbě HDP země za první tři čtvrtletí loňského roku 2,6 procenta. Když se k tomu připočítají příbuzné obory jako účetnictví, konzultace a právní služby, přesahují tři procenta HDP. Žádné jiné centrum, dokonce ani ve Spojených státech, nedosahuje podobných výsledků.
Londýn se stále drží na čelní příčce, v indexu světových finančních center publikovaném konzultační společností z/Yen se však na něj pomalu dotahují druhý New York, třetí Hongkong i čtvrtý Singapur. I kdyby nebylo zásahů politiků, objemy obchodů vykazovaných v City se do budoucna nepochybně zmenší. Jen počet nových hypoték klesl ve srovnání se situací před krizí na polovinu. Finanční „srdce“ Londýna navíc čelí útokům ze strany regulátorů. A to jak domácích, tak i těch bruselských.
Radikální, ale pomalá
Vláda Davida Camerona schválila koncem loňského roku návrh, podle něhož by britské banky měly do budoucna oddělovat své retailové operace od investičních. Předešlo by se tak riziku zhroucení bankovního sektoru, které na ostrovech hrozilo před čtyřmi lety. S doporučením přišel loni v září tým vedený někdejším členem měnového výboru centrální banky Johnem Vickersem. Komise vyhodnocovala příčiny a dopady finanční krize z roku 2008 a zároveň měla navrhnout pro britské banky radikální řešení, jež by zabránilo opakování podobné situace. Podle kritiků však 360stránkový dokument nenabídl ani jedno. Nejvíce zarážející byl podle nich horizont navrhovaných změn, a to rok 2019. „Takže stovky miliard mohou být naúčtovány daňovým poplatníkům v průběhu několika šílených dnů, jak se stalo v roce 2008, ovšem bankovní ,reforma‘ bude trvat jedenáct let včetně tří roků strávených přípravou zprávy,“ pohoršoval se nejmenovaný odborník.
Podle návrhu Vickersovy komise budou muset banky držet více kapitálu než doposud. Bankéři namítají, že je to v rámci globální konkurence znevýhodní. V případě velkých bank by to mělo být 10 až 17 procent v poměru k aktivům. „Basilejská“ pravidla jsou přitom měkčí, požadují sedm procent. V případě menších bank je tento požadavek mírnější.
Jak již bylo uvedeno, navrhované změny by měly předejít opakování krize z roku 2008, kdy britská vláda zachraňovala domácí banky desítkami miliard liber. Výsledkem je, že stát dnes vlastní 83 procent Royal Bank of Scotland a 41 procent banky Lloyd’s.
Reformy vyjdou na 4 až 8 miliard liber ročně (121 až 242 miliard Kč) a banky si je musejí financovat samy, což opět odnesou zákazníci. I když proti jejich zavedení velké finanční domy velice intenzivně lobovaly, dosáhly jediného. Získaly více času. Na provedení změn mají dalších sedm let.
Hrozba z Bruselu
Londýnskou City však mnohem více znervózňují regulační změny navrhované byrokraty v Bruselu. Jednou z nich je i daň z finančních transakcí prováděných finančními institucemi se sídlem v EU, označovaná také jako Tobinova daň. Brusel si od jejího zavedení slibuje sumu nejméně 55 miliard eur ročně, z níž 60 až 70 procent by mělo být vybráno ve Velké Británii! Existují však obavy, že toto opatření by mohlo mít za následek odliv až 90 procent některých druhů transakcí mimo EU a s tím spojenou ztrátu stovek tisíc pracovních míst. Odpůrci daně navíc poukazují na její skryté cíle. Na straně jedné by měla omezit spekulativní obchody, na straně druhé však počítá s miliardovými zisky. Podle nynějších pravidel přitom tato daň nemůže být uvalena na Británii bez jejího souhlasu. Ani další návrh pocházející z evropské dílny není pro Londýn příjemný. Podle něj by měly clearingové banky obchodující s deriváty denominovanými v eurech sídlit pouze v zemích, které euro také používají. Je jasné, že v tomto „souboji“ by Londýn s Paříží anebo s Frankfurtem prohrál. Snad ještě větším možným budoucím nebezpečím je pro City neskutečné množství drobných regulatorních překážek. Ty postupně finanční byznys komplikují a prodražují. Stejně tak jeho vstup na nové trhy. I když nejsou změny v rámci EU ničím novým, pro Londýn je jejich počet a hlavně dosah zarážející. Británie hrála v minulosti důležitou roli při jednání o regulacích. Nyní se mnozí londýnští bankéři obávají, že po odmítavém stanovisku Camerona na prosincovém summitu se její vliv v rámci EU oslabí. Podle nich nebude Londýn schopen čelit novým požadavkům z Bruselu, protože rozhodování zůstane unii jako celku a ostatní státy by v tomto případě mohly Británii přehlasovat.
Naděje jménem jüan
Přísnější regulační opatření nejsou jediným bolehlavem londýnské City. Rozhodnutí bývalé labouristické vlády týkající se 50procentního zdanění vysokých platů konkurenceschopnost britského finančního sektoru nepochybně poškodilo. Někteří špičkoví bankéři mohou tento stav jistou dobu tolerovat, nicméně mladší generace dává kvůli tomu již přednost daňově „přívětivějšímu“ Hongkongu, Švýcarsku anebo Dubaji. A nakonec ani imigrační politika není příchodu nových finančních expertů příliš nakloněna. Přísná pravidla pro talentované cizince mohou mít negativní vliv na budoucnost City. Spíše než uchazeče o práci pocházející především z Asie to paradoxně více poškozuje britský byznys.
City má však i další minusy. Kvůli krizi přišli mnozí bankéři v Londýně o práci a ti, kteří zůstali, jsou vystaveni značnému stresu. Chce se po nich, aby byli skutečnými „macho“, nebáli se riskovat. Je veřejným tajemstvím, že někteří se pravidelně odreagovávají v okolních barech alkoholem a pomáhají si drogami. Jenže pro většinu nadřízených jsou zajímaví pouze, dokud jejich riskantní podniky přinášejí zisk.
Bankéřům také nepomáhá, když premiér Cameron říká, že „jsou jejich bonusy stále příliš vysoké a že by uvítal, aby se v Británii zvýšila průmyslová výroba na úkor finančnictví“. Jde o výživné politické téma. Banky jsou na ostrovech považovány za hlavní viníky ekonomické krize a následujících hlubokých rozpočtových škrtů prováděných nynější vládou.
Přes veškeré chmurné prognózy má však City do budoucna naději, která by Londýnu mohla pomoci zůstat na výsluní. Záchrana by mohla přijít z Číny. Objevily se totiž informace, že Peking reálně uvažuje o Londýně jako o svém offshorovém centru pro obchodování s jüany. Prozatím je jím pouze Hongkong. Přiklepnutí podobné výsady by přineslo do City i celého města více byznysu a pracovních příležitostí. A také novou prestiž.
