Loni v červnu označil deník Gazeta Wyborcza situaci ve střední Evropě — konkrétně v Polsku a Česku — za „sametovou krizi“. Protože „vláda rozpočtové odpovědnosti“ nebyla u nás tehdy ještě v dohledu, většina Čechů (ba i policistů a hasičů) by s takovým označením asi souhlasila. I když téměř osmiprocentní nezaměstnanost a stoprocentní pocit nejistoty už tenkrát k tanci nevybízely.
Foto: Eceuropa.eu
Mnohem obtížnější bylo právě v Polsku přijmout sametovou etiketu, kterou list legendárního disidenta Adama Michnika své vlasti udělil. Každý desátý pracovně způsobilý tam byl bez práce, tři čtvrtiny zaměstnaných „šťastlivců“ pobíraly průměrnou (nebo nižší) mzdu a 44 procent lidí žilo pod hranicí chudoby. Více než čtvrtina Poláků (27 procent) měla smlouvy na dobu určitou – evropský rekord! A jedna z mála radostí, deficit v roce 2007 ještě dvouprocentní, se letos takřka zčtyřnásobil na 7,1 procenta. Tohle známe: Nejde o výši, nýbrž o tempo zadlužování…
Teorie relativity
Ale všechno je relativní, dokonce i ta globální krize v konkrétním místě a čase. Zcela jinak je vnímaná v horních nebo dolních stupních sociální pyramidy, jinak „řádí“ v jedné oblasti, nežli v jiné. Roli hraje i náhoda, zda se nějaké lidské společenství vyhne mozolnaté pěsti „neviditelné ruky trhu“, anebo zda si na ni naběhne. Česká republika prostě měla ve svých bankách jen osm procent toxických aktiv všech těch futuristických „finančních produktů“ ze zahraničí, když se hory „sekuritizačních balíčků“ sesypaly, a nespočetné, do bublin nafouklé finanční deriváty – o nichž ani známý spekulant George Soros, jak sám řekl, „v životě neslyšel“ – popraskaly.
V čem spočívalo naše štěstí, je patrné z toho, že kontaminace Polska špatnými úvěry ze zahraničí dosáhla až 30 procent – a i to bylo ještě únosné! Slovensko dopadlo mnohem hůř, i když také nebylo příliš „zajedováno“. Jako člen eurozóny však nemělo možnost čelit poklesu exportu, hnacího motoru vlastní (stejně jako české) ekonomiky, a tedy ani obrovskému růstu nezaměstnanosti (15 procent). Devalvace měny je účinná krabička poslední záchrany, kterou však s eurem nelze v jednotlivých „provinciích“ provést. Naproti tomu plovoucí kurz zlotého pomáhal včasným „potápěním“ udržovat polskou ekonomiku nejen nad vodou, ale dokonce v růstu (plus 1,7 procenta).
Smrštění západoevropské poptávky z recese ovšem postihlo všechny ekonomiky středovýchodní Evropy, jejichž vývozy tvořily 60 až 80 procent HDP, včetně Česka. Ale pokles České republiky byl loni opravdu v zásadě sametový (minus 4,1 procenta) a dokonce ještě lepší — byť o pouhou desetinu procenta
– než průměrný propad Evropské unie (minus 4,2 procenta).
I zde platí teorie relativity: Štěstí mírného poklesu bylo zkaleno faktem, že tři roky před krizí rostlo naše HDP v průměru o 5,5 procenta. A Polsko bylo ještě v roce 2007 středoevropským tygrem s bezmála čínskou (téměř sedmiprocentní) růstovou dynamikou. Pro míru strastí je nejdůležitější, odkud se padá.
Světlo v temnotách
Praha i Varšava si však mohly – a vlastně musely – nárokovat sametového bobříka zejména proto, že v regionu se „hned vedle“ odehrávalo mnohem svízelnější drama, a to v pobaltských republikách a v Maďarsku. Od rozpadu Sovětského svazu a krvavých občanských válek v Jugoslávii víme, že si globální investoři – řečeno s nadsázkou – čas od času pletou Česko s Čečenskem a Brňáky s Bosňáky. A že do oblastí konfliktů a jiných nejasných potíží se zahraniční investice nehrnou.
Není tedy divu, že se Česko a Polsko snažily v pravou chvíli – v zatím nejkrušnějším krizovém roce 2009 – distancovat od katastrof ve svém okolí. Obě vlády vydaly společné prohlášení, že jejich země – a rovněž Slovensko, Rumunsko a Bulharsko – nejsou žádné rizikové subjekty, žádní nesolventní hypotékáři subprime z Kalifornie či Floridy, ale jediná světla v temnotách.
Zapůsobit na tržní hráče se zdálo klíčové. Vždyť dodnes stále mnoho lidí věří, že krize byla dílem labilní psychiky akcionářů, mravního profilu finančníků a tupých zásahů státní byrokracie. A v žádném případě tím, čím doopravdy byla a napořád je: vyvrcholením systematické liberalizace a deregulace světové ekonomiky v posledních 30 letech a normálního vývoje takto nastaveného trhu.
Světlo česko-polského majáku vrhalo od počátku jeden stín. Titíž politikové a experti, kteří se od „průšvihových“ států veřejně odtahovali, předtím naopak – po vzoru západních expertů – pokládali tytéž bankrotující země za „dobré žáky“ nejlepších ekonomických teorií a „šampióny“ skvěle zvládnuté tržní praxe. Ještě Vladimír Špidla byl v předvolební kampani 2002 zprava poučován, aby se podíval do – nyní nevýslovně zoufalého – Maďarska, jak tam ta ekonomika pěkně šlape.
Estonsko, v současnosti pod kuratelou MMF a ve víru šokové terapie, zase sloužilo jako zářný příklad „modrých vizí“, funkční „rovné daně“, fiskální rovnováhy a tygřího růstu. Pak se taktně mlčelo o tamních sociálních nepokojích, největších od odporu Estonců proti sovětskému impériu, jehož nedobrovolnou součástí se v 30. letech stali.
Maďarský premiér Viktor Orbán je dnes terčem té nejtvrdší kritiky za jeden z mála svých činů, které byly správné: Po bolestivé redukci deficitu z deseti na čtyři procenta uvalil na banky a další – zejména zahraniční – finanční instituce „jednu z nejtvrdších daní na světě“ (Financial Times).
Od výjimek k šabloně
Právě někdejší propagátoři dnes zkrachovalých šampiónů, přistupují teď po celé Evropě k úsporným opatřením a k „ambiciózním“ r
eformám.
Ještě je v živé paměti, jak krachující bankovní sektory, realitní bubliny anebo celé státy – Island, Estonsko, Maďarsko, Dubaj a celé Pobaltí – byly vydávány za výjimky a příčiny jejich pádů za specifické. Ale Řecko a jeho dluhová krize se už ze dne na den staly šablonou, univerzálním strašákem a všeobecným důvodem pro rozjezd další a prakticky plošné vlny šokových terapií.
Není to vůbec politika nová, jak by se mohlo odborářským dorostencům zdát. Od 70. let minulého století se k ní sahalo z různých důvodů; po „ropném šoku“ a krizi z let 1973–1974 jako po důvodu „nutné restrukturalizace“. Zdůvodněno už bylo vše. Nutnost „modernizace“ sociálního státu na Západě, ráznost „postkomunistických transformací“ na Východě, nevyhnutelnost evropského integračního procesu (a jednotné měny) na Západě i na Východě. „Nemožnost“ krizí i jediná možnost „vyjití z krize“ (když se nemožnost přece jen uskutečnila). Nutnost zadlužení i oddlužení.
Je obtížné přijmout, že tentokrát máme v ruce zaručený recept. Stále trvá triviální otázka, zda „stabilizace veřejných financí“ nepovede k dalšímu podvázání fiskálních příjmů a k destabilizaci veřejných financí. A ve stínu zůstal dotaz bývalého Clintonova ministra práce a sociálních věcí Roberta Reiche, proč léčíme krizi dalším prohloubením nerovností, z jejichž předchozího prohlubování vznikla.
