Kritika současného Západu často ústí v obdiv k autoritářským mocnostem Rusku nebo Číně
Historie se hemží případy, kdy se zdánlivě přežité politické teorie nečekaně vracejí do středu společenského zájmu. Zdaleka ne vždy to svědčí o jejich nepomíjivé síle – zhusta si je vyžádá nová generace ideologů jen proto, aby se nemuseli obtěžovat výkladem komplikované a protichůdné skutečnosti. Jedni vracejí do oběhu geopolitické koncepty ze začátku 20. století, jež vysvětlují stav světa zápasem námořních a kontinentálních velmocí, jiní se snaží nahlížet vývoj zaprášenou čočkou marxismu s jeho třídním bojem. Na českém dvorečku se roztrhl pytel s ideology a praktikujícími politiky, jejichž snadná kritika současného Západu ústí v obdiv k velkým autoritářským mocnostem – Rusku nebo Číně.
I v tomto případě jde o více nebo méně rafinované technologie reanimace osvědčených postupů. Obměňují se termíny, ale neměnné zůstávají vnitřní logika i argumentační systémy, které jen naoko vypadají jako zbrusu nové. V dobách brežněvovské stagnace existovala takzvaná teorie „socialistické orientace“. Spočívala v přesvědčení, že sociálně a ekonomicky zaostalé země třetího světa osvobodivší se z koloniální závislosti mohou rovnýma nohama skočit do zářné budoucnosti, pokud se vyzbrojí správnou marxisticko-leninskou ideologií. Mohou se přitom nakrásně vyhnout kapitalismu, který je přežitým a morálně zastaralým vývojovým stadiem lidské civilizace. Teorie vznikla v době vrcholícího zápasu mezi Sovětským svazem a USA o vliv ve třetím světě a měla ideologicky odůvodnit oprávněnost sovětských nároků na expanzi v zemích Asie, Afriky a Jižní a Střední Ameriky. Je přece třeba podat pomocnou ruku národům osvobozeným z koloniálního jha, které prahnou dostat se z archaického stavu rovnou do rozvinutého socialismu.
Sovětský svaz je dávno minulostí a jeho bývalí přátelé většinou učinili úplně jinou společenskou volbu. Ale stará logika se velkým obloukem vrací do nových ideologických konstrukcí nesmlouvavých kritiků západní demokracie. Břitcí myslitelé v publicistice zdůrazňují, že klasické instituce západní demokracie nyní prožívají hlubokou krizi. Tradiční strany a politika ztrácejí v podmínkách globalizace a nadvlády nových druhů masové komunikace váhu, rozhodovací proces nabývá stále elitářštější povahy, střední třída se rozmělňuje a mizí a tolik vzývaný „demos“ se z rozhodujícího činitele stává objektem snadné manipulace. Současná globální ekonomická krize jen prohlubuje tyto tendence. Důležitá rozhodnutí se činí v „Davosech“, na „velkých osmičkách“ a „dvacítkách“. Autoři takových a jim podobných závěrů se rádi odvolávají na učené spisy věhlasných badatelů, ježto o sebekritické názory na Západě nikdy nebyla nouze.
Podobné mudrování mívá nepříliš překvapivé rozuzlení, někdy i podložené zcela přízemními zájmy. Rusko nebo Čínu nelze vůbec poměřovat západním demokratickým metrem nejen proto, že jejich tradicím je to cizí a národům z duše odporné, ale i proto, že západní hodnoty se ukázaly náramně nehodnotné. Tyto země prý ani nemají zbytečně ztrácet síly a čas budováním institucí moderní demokracie, které stejně postrádají smysl. Demokracie je zanikající skutečností – „zašlou krásou“. Pohled je třeba upřít do neznámé budoucnosti a spolu s jinými pokrokovými diktaturami hledat obrysy nového a „přirozenějšího“ společenského řádu. Kdo ví, třeba se ukáže, že nový řád nebude až natolik nepodobný dnešnímu stavu těchto zemí.
Tím se mávnutím kouzelného proutku odstraňují důvody kritiky autoritářských režimů, které se pomyslně stávají stejně hodnotnými jako západní demokracie. Nejsou zaostalé, ale pouze jiné. Mají šanci vyhnout se nedokonalému kapitalismu s jeho četnými neduhy a dostat se z dnešního stavu rovnou do budoucnosti. Zatím sice mlhavé, ale nejspíš přece jen zářné. Do té budoucnosti, v níž vždy bude vládnout stejná nomenklaturní menšina a spokojená většina bude pokládat tento odvěký řád za ekonomicky a politicky nejrozumnější. Taková logika přece nemá chybu! Vždyť i západní teoretici uznávají, že instituce klasické demokracie jsou v úzkých.
Vadnost takového diskurzu je v tom, že se z něj jaksi nepozorovaně vytratilo to absolutně nejdůležitější – že principy fungování západních demokracií, jako je svobodná konkurence idejí a politických subjektů, vyměnitelnost a kontrolovatelnost mocenských orgánů, priorita práv osobnosti před zájmy státu, zůstávají – krize nekrize – neměnné. Tudíž nikdo nezavrhuje a neruší od základů předchozí vývojové stadium – je bytostně zakomponováno do nové reality. To znamená, že teorii skoku do zářné budoucnosti přes fázi zdiskreditované „buržoazní demokracie“ potká nejspíše stejný osud jako její předchůdkyni. Jak nyní víme, zemím třetího světa se nepodařilo z kmenového a feudálního řádu přeskočit do vysněného socialismu. Nyní musejí horko těžko dohánět, co zmeškaly, a přebírat dříve nedoceněnou cizí společenskou zkušenost.
