Touha po změně vedla do náruče mediálního magnáta
Antonio se dočkal. „V neděli jsme šli kvůli volbám spát až ve čtyři, ale to nevadí, hlavně že Berlusconi vyhrál, fandí si mladý podnikatel ze severoitalského Bergama. „Padesát let jsme tu měli politiku, která shlížela na soukromé podniky jako na negativní element, který je třeba mít pod neustálou kontrolou, protože má tendenci neplatit daně. Přitom soukromé firmy jsou motorem růstu, a proto by se jim měla dát důvěra. Stejně tak je potřeba uvolnit podmínky na trhu práce a snížit vysoké daňové zatížení firem. A to všechno Berlusconiho koalice Dům svobod v programu měl, vysvětluje Antonio Manzerra. Gianluca Ferri z Milána, který se stará o logistiku, soudí jinak. „Berlusconimu jsem se opatrně vyhnul, ale nechtěl jsem volit ani levici, které už mám plné zuby. Naštěstí jsem natrefil na straničku s liberálním nádechem a té jsem dal hlas, i když vím, že to daleko nedotáhne. Někteří z mých přátel znovu volili levici, ostatně jen proti Berlusconimu. Volit proti někomu je u nás běžná praxe. Několik dalších však pevně věří, že ,cavaliere (rytíř) změní Itálii, hodnotí situaci Ferri. „Proč bych ho měl volit? Protože je sympatický? Protože lidi mámí americkým snem a bohatstvím pro všechny a jen protože levice byla rozhádaná? svěřoval se Domenico Cersosimo, profesor ekonomie z jihoitalské Cosenzy. Spravedlivý magnát. Silvio Berlusconi (64), právoplatný vítěz italských všeobecných voleb a nastávající premiér, je populisticky spravedlivý. Děkuje za důvěru nejen svým voličům, ale i těm, kteří ho nevolili. „Pracovat budeme i pro vás a splníme smlouvu o změně. Nechme sváry stranou, kampaň skončila, má vláda bude pracovat v zájmu všech, prohlásil minulé pondělí po volbách a oděl se po státnicku. Omlazující sportovní svetřík, v němž absolvoval kampaň, vyměnil za tmavomodrý oblek s decentní puntíkovanou kravatou. Hnutí Dům svobod získalo v dolní komoře parlamentu z 630 křesel pohodlných 368 a konkurenční koalice Olivovníku jen 242 míst. Z 315 senátorských křesel pak Berlusconiho uskupení obsadí 177 a Olivovník 128. Berlusconi tak má v rukou skutečnou moc, která se nedá přirovnat k roku 1994 ani vzdáleně. Tehdy prakticky bezmocný a odkázán na nepředvídatelné koaliční partnery lavíroval na premiérském křesle pouhýchsedm měsíců. Co vlastně tento selfmademan, první skutečně pravicový politik v čele poválečné Itálie, slíbil? Co se stalo udičkou, na kterou se chytlo tolik obyvatel nejednotné Itálie a co dovedlo jeho uskupení na pozici nejsilnější strany v zemi s třiceti procenty hlasů? Co vedlo více než osmdesát procent právoplatných voličů k urnám, včetně 105leté stařenky z města Cassino, která si hurónským pokřikem „Nechte mě volit! vydobyla přední místo ve frontě, a tím i ve zpravodajství italských agentur? V programu ten recept není, shodují se analytici. Sliby pravicové koalice Dům svobod a středolevého Olivovníku se zásadně nelišily. Obě uskupení navrhovala reformu státní správy. Slibovala i tolik nebezpečné snížení daní. Nebezpečné, protože Itálie se potýká s veřejným dluhem kolem 110 procent HDP, vysoko překračujícím maastrichtský imperativ šedesáti procent. Oba politické póly se také chtěly zasadit o větší pořádek a bezpečnost. Avšak jen Berlusconi se nebál přirovnat k Napoleonovi nebo de Gaullovi s tím, že stejně jako oni přepracuje všechny zákony. Francesco Rutelli, vůdce koalice Olivovník a strany Kopretina, se do takových extrémů nepouštěl. Možná, že se jeho americký poradce držel hodně zpátky. Italové, kteří se už tradičně účastní voleb v hojném počtu (v roce 1996 volilo jen o deset procent méně právoplatných voličů než letos), chtěli skutečnou změnu, skutečnou Druhou republiku. Zvolením Berlusconiho tak došlo v Itálii poprvé od pádu fašismu k jasnému oddělení levice od pravice. Berlusconi si odnáší vítězství na pěstěné image podnikatele, který se z ničeho stal nejbohatším v Itálii a podle některých srovnání čtrnáctým nejbohatším podnikatelem světa. Tuto image obohatil o „dělnického prezidenta , který si raději vyhrne rukávy, než „by ztrácel čas v politických debatách. „Jsem si jistý, že vy všichni chcete vládu, která vládne, a premiéra, který mluví méně a pracuje více a lépe, zdůraznil po volbách. A konečně, zabrala i předlouhá kampaň, v níž Berlusconi prostředky nešetřil. Bez plakátů Berlusconiho s vymodelovaným úsměvem zaměstnance PR agentury se neobešla jediná italská vesnička ani žádný televizní kanál. Takže Italové s ovládačem v ruce si před volbami nemohli dopřát potěšení ze „surfování , zhlížel na ně všude. Kanibal s urnou. Šikovně se mu rovněž podařilo pozřít vlastní spojence. Sledovaná byla zejména neofašistická Národní aliance a federalistická Liga Severu vůdce Umberta Bossiho, která inspirovala komentátory listu Financial Times k titulku „Hail Berlusconi . Obě však skončily s relativně nízkým skóre, dvanáct, respektive čtyři procenta. „To je trpká cena, kterou platíme za toto spojení, komentoval ztráty Bossi. Ačkoliv stále doufá, že někdo z jeho lidí či on sám se bude v nové vládě angažovat, Berlusconi se zbavil tlaku nepohodlného spojence, který je solí v očích Evropské unii. I když ne docela: upsal se Lize Severu, že přepustí rozhodování o imigračních kvótách ze státu na regiony a že dá regionům více kompetencí ve zdravotní a fiskální politice i v bezpečnosti. Což by mohl být další z kroků na cestě k federálnímu uspořádání Itálie, o němž Bossi umírněně sní, když už nemůže dosáhnout kýženého odtržení severu. Ve vlastní koalici Berlusconi s přehledem zvládá situaci, která vyžaduje jen minimum diplomacie vzhledem k hlasům, které získala jeho strana. Poražená opozice mu však může přinést starosti. Jeho hlavní soupeř Rutelli totiž z voleb dokázal, ač poražen, získat politické body. Opozice se kolem něj sjednotila a on sám se stal konsenzuálním vůdcem levého středu. Berlusconi tvrdí, že „Dům svobod je naprosto otevřen dialogu a je na opozici, aby dělala svou práci a dělala nám za zády kontrolu . Doufá ale, že bude opozicí odpovědnou. Jeho politická strategie se totiž zredukovala na jednoduchou, ale velkou sázku: splnit všechny sliby z předvolební kampaně. Berlusconi má mandát liberalizovat ekonomiku a otřást státní mašinerií. Chce akcentovat školskou reformu, změnit systém veřejných soutěží, dramaticky odlehčit státní byrokracii, každé čtvrti přidělit policistu a podporovat vznik více než milionu nových pracovních míst hlavně v jižní polovině Apeninského poloostrova. S nekooperativní opozicí by se všechno zkomplikovalo. Proto po jedovaté předvolební kampani a v povolebním televizním proslovu vyzývá ke složení zbraní. „Věřím, že už jste všichni unaveni politickými šarvátkami. Nyní musíme dát stranou politické neshody a začít pracovat společně pro blaho všech, navrhuje konstruktivně. „Pokud se nám nepodaří tyto sliby splnit, za pět let půjdu domů a stáhnu se z politiky, dodává a předkládá program na prvních sto dnů. Hodně komentátorů přitom věří, že se mu podaří vládnout celých pět let, což Itálie ve svém poválečném vývoji nepamatuje. Sbohem starým láskám. V těchto volbách si většina Italů vybrala mezi dvěma poli a opustila své bývalé politické lásky roztříštěné do malých stran. Kromě Rifondazione Comunista (Komunistické obnovy) si malé strany odnesly z tohoto utkání málo bodů. Jeden z hlavních politických komentátorů Renato Mannheimer k výsledku dodává, že volbou dali Italové najevo, že Berlusconiho potíže s justicí a konflikt zájmů je vůbec nezajímají. „Byla poražena vedoucí síla, která vládla zemi od roku 1995, která sanovala ekonomiku a která především dovedla Itálii k euru, konstatuje další z významných italských komentátorů Ezio Mauro. „Berlusconimu, který stojí na vlastní legendě, nelze upřít jedinou zásluhu: přežil na poušti opozice plných pět let, dodává. Opozice už v prvním týdnu po volbách vyzvala miliardáře, ať okamžitě vyřeší střet zájmů (EURO 19/2001) mezi Berlusconim–podnikatelem (kromě tří televizních kanálů vlastní například i milánský fotbalový klub) a Berlusconim–premiérem. Ten přislíbil, že problém vyřeší během prvních sto dní v úřadě. Do té doby v podstatě kontroluje nejen vlastní komerční kanály, ale i státní televizi. Itálie vždycky sloužila politologům coby laboratoř, kde normální je všechno nenormální. Takže málokoho překvapí, že manželka premiérova hlavního politického odpůrce, bývalého dlouholetého starosty Říma Francesca Rutelliho, která je novinářkou, uvádí nejsledovanější televizní pořad na Berlusconiho kanále.
