Řeči o integraci Latinské Ameriky ropnou politikou jsou zatím pouze rétorikou
Ropa a zemní plyn hrají důležitou roli ve vztazích Spojených států amerických a Latinské Ameriky zejména s Venezuelou. Obchodování těchto dvou zemí vzkvétá navzdory nesmiřitelné rétorice obou stran svědčící spíše o opaku. Za poslední dva roky vzrostlo o 36 procent. Těžkou ropu z Venezuely dokážou ostatně zpracovávat hlavně v USA. Hugo Chávez sice hovoří o socialismu 21. století, jak nazývá ten svůj „s přátelským vztahem k byznysu“, ale v posledních letech se ve Venezuele zdvojnásobil prodej automobilů i nakupování platebními kartami a ceny nemovitostí závratně rostou. A zatímco venezuelský prezident mluví o znárodňování či zestátňování, přesvědčuje byznysmeny o výhodnosti investic do venezuelského ropného průmyslu.
Taktika George Bushe.
Při své poslední návštěvě Latinské Ameriky splácel George Bush Chávezovi dluh po svém. Přináší „ďábelské spojení“ - použijeme-li výraz prezidenta Venezuely - ropných korporací, automobilového průmyslu a nadnárodních společností kontrolujících obchod se zemědělskými produkty a s geneticky modifikovanými semeny - bionaftu z kukuřice a alkohol z cukrové třtiny. Není divu, že chudí obyvatelé Latinské Ameriky provázeli Bushovu cestu protesty, zatímco jejich spoluobčané z opačné strany žebříčku (měřeno výší možného úvěru u banky) pozvolna začínají jásat. Obchod by kvetl - jedním směrem by proudila geneticky modifikovaná semena a druhým bionafta - a ropa Huga Cháveze by se dostala na vedlejší místo. Venezuelská ropa by mohla za nízkou cenu pohánět nanejvýše londýnské autobusy, a to na základě smlouvy, již nedávno Chávez uzavřel se starostou britské metropole Kenem Livingstonem.
Bez technologií a financí.
Zatím však, a v blízké budoucnosti to bude platit také, má ropa velký význam pro vztahy klíčových zemí Latinské Ameriky - Mexiko, Kubu, Venezuelu, Kolumbii, Brazílii, Peru, Ekvádor, Argentinu, Bolívii a Chile. A nejdůležitější roli v nich hraje Venezuela, respektive Hugo Chávez. Termín „ropná politika“ obnášel dosud dva ne zcela na sobě nezávislé významy: silovou kontrolu energetických zdrojů a ovlivňování jimi jiných zemí. Dnes je pravděpodobně třeba vzít v úvahu ještě třetí - podaří-li se rozšifrovat, co se skrývá za politikou Huga Cháveze a celé Latinské Ameriky založenou na ropě. Řečeno bez obalu: ambiciózní plány Huga Cháveze a dalších latinskoamerických politiků nejenže s největší pravděpodobností nemají odpovídající oporu v technologiích a financích, ale jejich smysl racionálně uvažujícím Evropanům často uniká. Paradoxům a malé racionalitě se nelze divit, děj se odehrává v Latinské Americe. Ropná politika tak připomíná složitou šachovou partii, kde tahy jednotlivých figur spolu dozajista úzce souvisejí, ale nikomu není jasné jak.
Zásoby ropy.
Pokusme se shrnout, co o ropném průmyslu Latinské Ameriky víme, popřípadě nevíme (viz mapu Státy Latinské Ameriky ve vztahu k ropě a zemnímu plynu). Za prvé to, že zásoby ropy v celé Latinské Ameriky tvoří asi deset procent světových a že u zemního plynu to jsou čtyři procenta. Přičemž v případě ropy jde jen u Venezuely o 6,8 procenta. Tyto údaje jsou však značně zastaralé a například Venezuela nové informace neposkytuje. Zásoby ropy se tedy pouze odhadují, protože státní venezuelská společnost PDVSA nevydává výroční zprávy a zřejmě je ani poskytovat nebude. Pro všechny státy Jižní Ameriky platí, že málo investují do hledání nových nalezišť. A dále, uvedené údaje o zásobách ropy se týkají jen běžné surové nafty, jakmile však budou vyvinuty vhodné technologie na zpracování supertěžké ropy, posune se Venezuela v jejích zásobách na první místo na světě (měla by mít 270 miliard barelů).
Venezuela.
Od roku 1960 je Venezuela členem OPEC a jednou z mála zemí této organizace, která své těžební kvóty nejen nepřekračuje, ale soustavně neplní, přičemž svou odhadovanou zásobou asi 80 miliard barelů ropy se řadí hned za Saúdskou Arábii, Írán, Irák a Kuvajt. Venezuela těží asi tři miliony barelů denně, přesné číslo však neznáme. Aby však i v budoucnosti tuto těžbu udržela, musí investovat do průzkumu a těžby. V roce 2005 investovala asi polovinu potřebné částky - tedy přibližně tři a půl miliardy dolarů a soukromé investice ze zřejmých důvodů (neustále ohlašované znárodňování) nejsou. Například mexická státní společnost PEMEX investovala v roce 2003 téměř dvojnásobek a brazilský Petrobras asi 150 procent uvedené částky. Část příjmů venezuelské PDVSA, kterou spravuje ministerstvo pro energie, ale jde na sociální programy a navíc tato společnost postrádá odborníky. Venezuela má také největší zásoby zemního plynu v Latinské Americe - asi 4,2 bilionu metrů krychlových, ale dováží ho z Kolumbie a zásobuje jím západní část Venezuely (připravuje se 330 kilometrů dlouhý plynovod Transguajiro z kolumbijského La Guajira do venezuelského Maracaiba i ropovod opačným směrem z Venezuely k Tichému oceánu). Navíc Venezuela teprve nyní začala budovat plynový systém, který by měl zásobovat její obyvatele a podnikatele plynem.
Kolumbie.
Kolumbie má klíčové postavení v ropné politice Latinské Ameriky nejen díky svým zásobám ropy a především zemního plynu, ale i pro svou geografickou polohu - sousedí s Venezuelou a má přístup k Tichému oceánu, tedy k asijským trhům. Nicméně její vývoz hydrokarburantů (ropa a zemní plyn) v poslední době klesá. Příčinou jsou nízké investice a malá bezpečnost: únosy, sabotáže, paravojenská činnost a tak dále. Kolumbie zdánlivě volí opačný postup než Venezuela. Státní společnost Ecopetrol má být asi z dvaceti procent zprivatizována. I po této privatizaci by však měl zůstat její zprivatizovaný podíl mnohem menší než ten soukromého sektoru ve venezuelském PDVSA po takzvaném znárodnění Hugem Chávezem. Kolumbie je snad jedinou latinskoamerickou zemí, na které je závislá venezuelská ropná politika.
Bolívie.
Na rozdíl od Kolumbie je Bolívie s Venezuelou velmi úzce ideologicky propojena. Bolívie je nejchudší zemí Latinské Ameriky, ale s velkými zásobami zemního plynu, který by mohla dodávat do Brazílie, Argentiny, Chile, Uruguaje a Chile. Prvního května loňského roku však Evo Morales „znárodnil“ pod vlivem Huga Cháveze těžbu ropy a plynu a zvýšil kontrolu nad její těžbou a zisky z ní na 80 procent u velkých společností a na 40 až 60 procent u menších. Smlouva nabídnutá zahraničním společnostem je téměř identická s tou, kterou Chávez připravil ve Venezuele. Paradoxně tato „privatizace“ těžby plynu nejvíce postihla španělský Repsol-YFP a brazilský Petrobras, který ji z části ovládal. A to právě ve chvíli, kdy tato společnost hodlala v Bolívii investovat vysoké částky. Tento čin posílil názorové neshody mezi oběma státy a jeho důsledkem byla změna brazilské orientace. Brazílie chce co nejdříve ukončit závislost na bolivijském plynu. To bude mít dopad i na investice a technologie, venezuelská PDVSA totiž nemůže světového lídra v této oblasti, Petrobras, nahradit. Zdá se, že bolivijská „privatizace“ nebyla přinejmenším z hlediska načasování tím nejšťastnějším krokem. Zabránila totiž Bolívii vyjednávat o cenách plynu, který prodává Brazílii pod jeho tržní hodnotou.
Brazílie.
Brazílie produkuje asi 75 procent své spotřeby a směřuje k soběstačnosti. Ačkoli v posledních deseti letech úspěšně rozvíjela svůj ropný průmysl, kupodivu nejvíce ze všech zemí Latinské Ameriky svůj dovoz této suroviny - tři čtvrtiny - v současné době pokrývá z oblastí mimo Latinskou Ameriku, především z Nigérie, Alžíru a z Asie. Není to jen tím, že má dobré rafinerie. Petrobras totiž nejenže těží a distribuuje většinu ropy a ropných produktů, ale i vlastní a vyvíjí mnoho ropných technologií a investuje v zahraničí, hlavně v Africe (nedávno koupil práva na průzkumy v Rovníkové Guineji, Nigérii a Libyi) a pak také v Severní Americe, Evropě a v Asii. Navíc vyrábí etanol i technologie potřebné k jeho výrobě. Přestože tuto firmu ovládá stát, který svá práva aktivně uplatňuje, jde o velmi zdravý podnik, jenž investuje vysoké částky - v příštích pěti letech přes jedenáct miliard dolarů. Připočteme-li k tomu vysoké státní investice, jasně se nám ukazuje, že Brazílie se stává technologickým gigantem v oblasti energetiky. Kromě toho tam byly v poslední době objeveny obrovské zásoby zemního plynu, které se odhadují na 400 bilionů krychlových metrů. Plyn však dováží z Bolívie, s níž ji spojuje obrovská síť plynovodů.
Brazilsko-venezuelská dohoda.
V reakci na bolivijské znárodnění brazilský ministr zahraničí Celso Amorím obvinil Venezuelu - zřejmě právem - z politického zasahování a vláda Luize Inácia Luly da Silvy pozastavila některé předběžné dohody o energetice. Na sklonku minulého roku bylo však zase všechno jinak. V prosinci totiž Lula a Chávez obnovili rozhovory o projektu Plynovod na jih (Gasoducto del Sur), který byl odložen kvůli volbám v obou zemích. Tento plynovod by měl dovést venezuelský plyn po trase dlouhé asi deset tisíc kilometrů přes Brazílii až do Argentiny a Uruguaje (připomeňme, že Venezuela plyn dováží z Kolumbie). Hovořili také o projektu společné rafinerie v brazilském státě Pernambuco, jejíž základní kámen byl položen před více než rokem, dále o tom, že Brazílie sestrojí čtyři tankery pro venezuelskou PDVS, a o společném průzkumu zásob ropy a plynu v oblasti Orinoka.
Argentina.
Argentina má velmi dobré vztahy s Venezuelou i velké zásoby plynu a ropy, které jí však převážně slouží k vlastním potřebám. Argentina má 0,3 procenta světových zásob plynu a až do devadesátých let byla jeho exportérem. O deset let později však již plyn dováží v důsledku růstu vlastní spotřeby. Venezuela prodává Argentině ropu za tankery, zemědělskou techniku a služby na základě smlouvy z roku 2005 (Chávez chce mít vlastní latinskoamerickou flotilu PetroAmericana). Tyto obchody nemají příliš jasné finanční pozadí. Argentina však je Chávezovým spojencem v tlaku na Brazílii, aby tyto země v energetické oblasti postupovaly společně. Navíc se Argentina v poslední době pouští i do jaderné energetiky, do níž chce investovat asi 3,5 miliardy dolarů.
Chile.
Chile, které produkuje jen čtyři procenta své spotřeby ropy a 20 procent zemního plynu, sice na rozdíl od Brazílie dováží většinu obou surovin z latinskoamerické oblasti, ale se svými sousedy nemá nejlepší vztahy. Na konci devadesátých let byla jejím hlavním dodavatelem Argentina, která se později dostala do těžkostí s dodávkami, neboť nedokázala uspokojit ani domácí spotřebu. Nyní pokrývá větší část chilské spotřeby Bolívie, ale cesta plynu do Chile není jednoduchá. Na počátku tohoto století bolivijská vláda uvažovala o transportu plynu do chilských přístavů, kde ho chtěla zkapalňovat a poté posílat do Mexika a USA. Ekonomické výhody jsou zřejmé, ale projekt byl politicky neproveditelný. Bolívie původně přístup k moři měla, ztratila jej však na konci 19. století za takzvané Pacifické války a prezident Evo Morales by dost nerealisticky chtěl do konce svého volebního období získat přístup k Tichému oceánu nazpět. A tak Bolívie razila heslo „ani molekulu plynu do Chile, dokud nebudeme mít přístup k moři“. Pro Chile to znamenalo ukončení dodávek bolivijského plynu. Ten nyní dostává Argentina a do Chile putuje plyn argentinský. Chile nějakou dobu doufalo, že bude dostávat plyn z Peru, to však ten, který vytěží, spotřebovává. V poslední době byla sice objevena naleziště plynu v Chile, ale jejich zásoby zatím nejsou známé, a proto chilská vláda staví svou budoucí energetickou politiku na hydroelektrárnách a uhlí. Chilská vláda se sice prohlašuje za levicovou, ale Hugo Chávez je jiného názoru. Chile bylo také jednou ze zemí, která nedávno nepodpořila kandidaturu Venezuely na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN.
Zbytek zemí.
Uruguay a Paraguay netěží ropu vůbec, ale zpracovávají ji. Paraguay je energeticky soběstačná díky vodním elektrárnám. Ekvádor má asi 0,4 procenta světových rezerv ropy, jež z větší části obhospodařuje státní společnost PetroEcuador. Ropa tvoří více než třetinu celkového exportu země, ale produkce klesá v důsledku malé efektivity. O Mexiku (a tedy Střední Americe) se zmíníme pouze zběžně, protože v latinskoamerické ropné politice nehraje velkou roli. Patří spíše do sféry ropné politiky USA a jen reaguje na dění v ropné politice Latinské Ameriky tak, aby nezůstalo zcela stranou. Vliv Mexika se omezuje na Střední Ameriku a Karibik. Navíc jeho ropná politika není zcela nezávislá v důsledku vztahu k USA. Mexiko je jakýmsi ropným polštářem USA a v mexickém parlamentu se kupříkladu často a bezvýsledně řeší otázka mexického postupu v případě krádeží či nelegální těžby ropy ze strany Spojených států. Mexiko má 1,4 procenta světových zásob ropy, ale produkuje pět procent světové spotřeby a exportuje asi polovinu toho, co vytěží, především do USA. Strategický význam má Panama a její průplav, který však není vhodný pro velké tankery, a proto je předmětem mnoha plánů především Venezuely.
Podpora od Venezuely.
Přestože je vztah Kuby a Venezuely velmi důvěrný, máme o něm málo faktických informací. Má se za to, že Venezuela dodává Kubě 90 000 barelů ropy denně a údajně za dvoutřetinovou tržní cenu. Kuba spotřebuje denně okolo 120 000 barelů, přičemž dvě třetiny z nich vytěží sama. Tedy více než polovinu množství poskytovaného Venezuelou vyváží. Kam? To se neví. Skutečností však je, že embargované zboží z USA lze na Kubě občas dostat. Kuba platí Venezuele odborníky z medicíny, sportu a školství - možná i bezpečnosti - a působí jich v ní asi 50 tisíc. Podle nedávných, a ne zcela ověřených zpráv má Kuba enormní zásoby ropy, které však v současné době nedokáže těžit. Podobnou podporu, i když v menším měřítku, poskytuje Venezuela vládám Nikaragui, Salvadoru, Belize, Kostariky, Guatemaly, Hondurasu, Panamy, Haiti, Dominikánské republiky, Barbadosu a Jamajky. Nesmějí sice na rozdíl od Kuby „nakoupenou“ ropu vyvážet, ale platby jsou rozložené na delší časové období - až sedmnácti či pětadvaceti let - a pod úrovní tržní ceny (takzvaná Smlouva z Caracasu a PetroCaribe).
Bez reálného základu.
Z předchozího je vidět, že ropa a zemní plyn hrají nebo mohou hrát podstatnou roli ve snaze o integraci Latinské Ameriky. Toto integrační úsilí je však spíše jen rétorické. Stále znovu ohlašovaný plynovod Gasoducto del Sur, jakýsi plynový prstenec, který by měl zásobovat a spojovat Latinskou Ameriku plynem, a vytvářet tak nejen základy společného trhu, ale i industrializaci celé oblasti, je pouze na papíře či spíše ve vzduchu. Ožívá sice při různých politických jednáních a setkáních, ale to je vše. Odmyslíme-li si obrovské investice, na nichž má velký zájem se podílet Rusko, a nedostatek technologií, je zde ještě jeden problém. Stavba plynovodu by nejen nenávratně poškodila životní prostředí, například amazonské pralesy, ale určitě by i vyvolala vlnu nespokojenosti v indiánských oblastech. Pro mnohé Indiány by to znamenalo konec jejich způsobu života. Právě těch, jejichž jménem někteří latinskoameričtí politici rádi vystupují. A zdá se, že nejsilnějšími hráči na latinskoamerickém ropném a plynovém poli jsou - navzdory obrovským zásobám Venezuely a hlasité rétorice Huga Cháveze - Brazílie a Kolumbie. První země proto, že má technologie, a druhá kvůli své geografické poloze. Bez brazilských tankerů a technologií a kolumbijských pacifických přístavů může totiž Venezuela vyvážet ropu především pouze tam, kam až dosud, tedy do Spojených států amerických.
