Český arbitr zpochybnil metodiku výpočtu škody
Úhrada více než deseti miliard korun za prohranou arbitráž mezi Českou republikou a společností CME Ronalda Laudera se stala předmětem politických aktivit. Nejprve lidovci navrhli vypsání krátkodobé zvláštní daně, potom Hana Marvanová zkonstruovala jakýsi legislativní model vyvlastnění televize Nova a sociálnědemokratický ministr financí Bohuslav Sobotka vyzval Vladimíra Železného k tomu, aby se podílel na úhradě.
Aktivita politiků je sice značně divadelní, ale není překvapivá, protože výše stanovené náhrady je opravdu vysoká a zásadně zasáhne české veřejné finance. Vláda již navrhla změnu státního rozpočtu spočívající v navýšení deficitu o výši platby CME. Kupodivu se kabinet nerozhodl pro nejjednodušší a nejsnazší řešení platby. Mohl by totiž pověřit Českou konsolidační agenturu (ČKA), aby od CME odkoupila pohledávku za státem. ČKA je schopna sehnat levné financování na mezibankovním trhu a potom by bylo možné vytvořit splátkový kalendář, na jehož základě by stát dluh hradil několik let.
Špatná adresa.
Kabinet však stále doufá, že by situaci mohl zvrátit soud ve Stockholmu. Na počátku dubna má začít projednávat žalobu České republiky o zrušení arbitrážního výroku o tom, že stát porušil dohodu o ochraně investic. Vláda proto chce, aby desetimiliardová platba byla odložena až do doby, než stockholmský soud rozhodne. Jeho jednání však může trvat měsíce a nabíhající úrok by mohl částku k zaplacení navýšit o stamiliony. Navíc rozhodně není běžné, že by se soud postavil proti rozhodnutí arbitráže.
I když výtky v tomto případě jsou velmi vážné, arbitr jmenovaný českou stranou sporu Jaroslav Hándl odmítl podepsat první rozsudek, vydal nesouhlasné stanovisko a odstoupil. Ve svém prohlášení konstatuje, že zbývající dva arbitři byli zjevně od počátku rozhodnuti odsoudit Česko a akceptovaly všechny požadavky CME, zatímco požadavky českých právních zástupců na dokazování a předkládané dokumenty odmítali brát v úvahu.
Nejsilnějším Hándlovým argumentem je skutečnost, že investorem v souzené kauze nebyla vůbec holandská společnost CME, ale německá CEDC. Arbitráž podle dohody o ochraně investic mezi Českou republikou a Nizozemskem tak vlastně neměla pravomoc případ soudit.
Sporný přechod investice z německé na nizozemskou je přitom poměrně složitý a CME ho nikdy veřejně nevysvětlila. Především když v roce 1993 získala společnost CET 21 vysílací licenci, měla mezi licenčními podmínkami povinnost uzavřít smlouvu s investory, kterými byly právě zmíněná CEDC a Česká spořitelna. Tato smlouva byla nakonec uzavřena s ČNTS, kterou zmíněné firmy společně založily jako servisní organizaci televize Nova.
Před vlastním prahem.
V roce 1994 potom CEDC v ČNTS nahradila za dodnes zpochybňovaných podmínek CME. Zdroje Novy uvádějí, že CME dokonce v době, kdy získala podíl v ČNTS, vůbec nebyla zaregistrovaná v Nizozemsku ani v Česku a podílníkem je vlastně dodnes CEDC. O rok později skupina poslanců - vedená mimochodem Hanou Marvanovou, která nyní chce Novu vyvlastnit - navrhla a prosadila novelu zákona, která umožňovala zrušit licenční podmínky, jež se přímo nedotýkají vysílání. To tehdy udělala i CET 21, a to s plným vědomím a souhlasem CME. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se zrušením souhlasila, ale vymínila si množství podmínek, jejichž splnění trvalo zhruba rok. Tím se ze smlouvy mezi CET 21 a ČNTS chráněné licencí stala běžná komerční smlouva. CME proti tomu v té době nikdy neprotestovala. Lidé blízcí Nově tvrdí, že právě proto, že záměna CEDC za CME nebyla úplně korektní a CME nechtěla, aby CEDC figurovala v jakýchkoli smlouvách. Jenže tím se zásadně omezily možnosti státu zasáhnout v okamžiku, kdy se Vladimír Železný rozhodl smlouvu vypovědět. Dřívější londýnská arbitráž, která již dříve zamítla nároky Ronalda Laudera vznesené na základě česko-americké dohody o ochraně investic, přitom upozornila právě na to, že sám Lauder měl podíl na krocích, které vedly ke znehodnocení jeho investice Čeští právní zástupci dnes vyvozují, že původním investorem, který se může domáhat ochrany na základě mezinárodních smluv, v žádném případě nemůže být CME. To zbývající dva arbitři vůbec nevzali v úvahu a při řízení tak zásadně diskriminovali českou stranu.
Výpočet nepasuje.
Týdeník EURO má informace, že spokojený nebyl ani nový - českou stranou jmenovaný- arbitr Ian Brownlie. Vydal proto svůj samostatný posudek, v němž prý došel k podstatně nižší náhradě. Tato fáze se už nezabývala vinou Česka, ale pouze vyčíslením škod, které CME vznikly. Požadavek zněl téměř na 20 miliard korun a v rozsudku bylo 10,5 miliardy. Brownlie však tvrdí, že spravedlivá náhrada nemůže obsahovat očekávaný spekulativní výnos z investice, jak to akceptuje metoda výpočtu ostatních dvou arbitrů. Z již zveřejněných údajů totiž vyplývá, že skutečná investice činila zhruba 50 milionů dolarů, tedy zhruba 1,5 miliardy korun. CME získala za šest let od roku 1993 do roku 1999, kdy ji Železný odřízl od příjmů z vysílání, 2,9 miliardy korun. Licence byla udělena pouze do roku 2005, tedy jen na dalších šest let, což by při škodě 10,5 miliardy představovalo značně nepravděpodobný trojnásobný růst výnosů. Zbylí dva arbitři však prý počítali i se zisky po roce 2005.
