tvrdí Rolf Trill z firmy Linde, která pracuje na novém pohonu Konsorcium předních světových firem realizuje v Mnichově projekt, který by měl v nejbližších letech změnit energetiku a dopravu. Do nové fáze vstupuje nevšední energetický projekt, který realizuje konsorcium největších německých firem na letišti v Mnichově.
tvrdí Rolf Trill z firmy Linde, která pracuje na novém pohonu
Konsorcium předních světových firem realizuje v Mnichově projekt, který by měl v nejbližších letech změnit energetiku a dopravu.
Do nové fáze vstupuje nevšední energetický projekt, který realizuje konsorcium největších německých firem na letišti v Mnichově. Jako první na světě zde otevřela firma Linde (ve spolupráci se společnostmi Siemens, Man, BMW a Aral a pod záštitou bavorské vlády) vodíkovou čerpací stanici, kde se vodík tankuje do autobusů i aut a ověřuje se jeho výroba v elektrolyzéru. Doposud vozidla sloužila k jízdám po letišti. V současnosti je připraveno vše pro to, aby vodíkové autobusy, z jejichž výfuku neodcházejí žádné zplodiny, začaly jezdit v běžném provozu. Do konce roku by měly vozit cestující z letiště až do města. Konsorcium začíná také ověřovat výrobu vodíku ze zemního plynu. Tím by se rozšíření vodíku mohlo stát běžnou záležitostí, protože zemní plyn je rozveden do většiny podniků a domácností.
Změna v energetice i dopravě
„Domníváme se, že se nacházíme na prahu zcela nové éry - na prahu vodíkového věku,“ tvrdí Rolf Trill z marketingu firmy Linde, která má s vodíkovými technologiemi bohaté zkušenosti a stála také u počátku mnichovského projektu. Touto budoucností jsou domy bez komínů. Pouze výfuky z nich odchází vodní pára a elektřina vyráběná na místě, přímo ve firmě nebo domácnosti. Převratné změny v energetice a dopravě se podle expertů stanou v blízké budoucnosti velice zajímavým byznysem pro největší hráče v energetice a automobilovém průmyslu, ale i pro menší firmy, které s nimi spolupracují nebo se věnují tomuto nově vznikajícímu trhu samostatně. Stanice se začala připravovat v roce 1997, ale v provozu začala být před třemi roky. Její součástí je elektrolyzér o výkonu 450 kW za čtyři miliony marek, který vyrábí vodík rozkladem vody. Vyrobený vodík se skladuje v zásobníku z titanu a železa, v němž se uskladní 2000 litrů plynu. Pro uvolnění vodíku se musí ohřát na 80 stupňů. Zpočátku zde zkoušeli použít obdobný zásobník pro skladování vodíku přímo v autech. To se ale neosvědčilo, protože zásobník při váze 376 kg umožňoval automobilu dojezd pouze 200 km. V současnosti proto firmy testují vozidla na stlačený nebo zkapalněný vodík. Tři letištní autobusy, z toho dva Man a jeden Neoplan, které zde čerpají palivo, jsou běžná sériová vozidla. Natankování trvá osm minut. Autobusy mají na střeše patnáct lahví na stlačený vodík o celkovém objemu 1650 kubických metrů. K naplnění lahví se používá tlak 250 barů. Zásoba paliva vystačí na 250 kilometrů jízdy. Pro přepravu osob ve vodíkových autobusech nejsou potřeba zvláštní předpisy. Dosavadní tříleté zkušenosti prokázaly, že provoz vozidel je bezpečný. Motor je běžný sériově vyráběný agregát, který byl částečně upraven na spalování vodíku.
Evropská unie hledá nové zdroje
Kromě autobusů se v Mnichově zkouší provoz osobních aut, jezdí zde 15 BMW na zkapalněný vodík. Tankování paliva je plně automatizované a trvá tři minuty. Obsah nádrže je 120 litrů, auta mají dojezd 350 kilometrů při maximální rychlosti 180 kilometrů v hodině. Nevýhodou je, že palivo musí být ve zkapalněném stavu udržováno při teplotě minus 283 stupně celsia. Extrémně nízká teplota plynu a jeho následné zahřátí na provozní teplotu motoru kladou mimořádné nároky na použité technologie. V e vozidle zůstává zachován provoz na původní palivo, na benzinovou nádrž BMW ujede 650 km. Podle Trilla hovoří pro brzké uplatnění vodíku na předním místě ekologie. Připomíná snahu Evropské unie o snížení obsahu oxidu uhličitého v ovzduší i regulaci emisí skleníkových plynů. Druhým důvodem pro uplatnění vodíku jsou čistě ekonomické důvody. Předpokládá se, že v nejbližší době klesnou zásoby ropy pod 50 procent, což povede k dalšímu zdražení paliv vyráběných z ropy. „Naproti tomu můžeme snadno získávat vodík, a to jak ze zemního plynu, tak z dalších alternativních zdrojů,“ dodává Trill. V současné době je cena vodíku asi dvojnásobná proti benzinu, ale pokud se jeho produkce a výtěžnost zvýší, stane se i cenově velice zajímavým. Jeho cena by měla i do budoucna být přijatelná díky nízkým nebo dokonce nulovým ekologickým daním. „Nyní můžeme nabídnout novou technologii, která zaručí i po vyčerpání ropných zásob energii pro potřebu lidstva,“ říká k tomu Wolfgang Burmeister, který má na starosti realizaci projektu na letišti.
Běžné použití je v dohledu
Časový rámec pro uplatnění progresivní technologie, která způsobí změny v mnoha oborech, předpokládá konsorcium poměrně brzy. Vodíková auta budou v nabídce pro běžného zákazníka během čtyř let. Konsorcium nyní chystá výstavbu vodíkových čerpacích stanic podél dálnice z Mnichova do Berlína. K tomu je nezbytné členství Aralu v tomto sdružení firem, protože stojany k tankování vodíku budou součástí jeho sítě. Nejdříve by měly jezdit na tento plyn taxíky, zásobovací vozy a městské autobusy. Projekt může navázat na poměrně bohaté zkušenosti bavorských firem s výrobou, skladováním a použitím vodíku. V dubnu 1996 byl v Erlagenu uveden do provozu jako první na světě linkový autobus poháněný vodíkem. Již tehdy se na něm podílela firma Linde, která patří k předním výrobcům technických plynů ve světě. Ta má nyní v konsorciu na starosti vývoj a výrobu zásobníků na kapalný vodík, plnicího zařízení a dodávku vlastního paliva. K tomu jí pomáhá bohatě vybavené aplikační středisko v Mnichově, kde pracovníci firmy mimo jiné ověřují progresivní způsoby svařování, řezání a chlazení. Mnohé z tohoto firemního know-how použili při rozvoji vodíkové technologie.
Progresivní technologie
V halách firmy se zrodila i originální konstrukce nádrží a realizuje se zde i vlastní montáž do zkušebních vozů BMW zajišťujících dopravu na mnichovském letišti. Nádrže na kapalný vodík do aut mají objem 40 litrů, což stačí na dojezd 400 km. Skládají se ze dvou částí, a to vlastní nádrže na zkapalněný vodík a speciální izolace, která má udržet požadovanou extrémně nízkou teplotu paliva. Auto ale potřebuje palivo ve formě plynu, takže kapalný vodík se přeměňuje na plynnou formu. Linde začala vodíkové nádrže vyrábět pro německé automobilky před deseti lety. Úzce také začala spolupracovat se stuttgartskou Daimler Chrysler při vývojovém projektu palivových článků. V rámci smluvní kooperace chtějí obě firmy získat nové zkušenosti v oblasti komponent a systémů, které jsou potřeba pro skladování vodíku a jeho tankování. Linde bude stavět stacionární i mobilní kryogenní vodíkové zásobníky a také přípojky pro tankování kapalného vodíku. Linde postavila čerpací stanice pro plynný vysokotlaký vodík pilotního projektu Nebus i čerpací stanici na kapalný vodík pro známý projekt Necar 4 v Nabernu u Stuttgartu, v jehož rámci se ověřuje provoz aut na palivové články. Další člen konsorcia - Siemens počítá s uplatněním vodíkových technologií ve stacionárních energetických zdrojích a již zahájil výrobu palivových článků pro tyto účely. Automobilky Man a BMW zkoušejí na mnichovském letišti zatím první auta a autobusy na progresivní palivo, jehož spalováním vzniká pouze voda.