Úředníci posuzující fúze jsou na roztrhání
Další fúze oznámená v Evropské unii s největší pravděpodobností skončí v bruselských byrokratických stokách: Mario Monti navrhuje zamítnout spojení německých energetických koncernů Veba a Viag. Z mnohých ještě nestačil vyprchat vztek ze zákazu sňatku Volva a Scanie a zmařeného spojení Pechiney, Alcanu a Algroup, a Monti se opět chystá zasáhnout. Přísnost, s jakou komise Romana Prodiho pohlíží na fúze podléhající jejímu schválení, považují experti často za zarážející. Za krátkou dobu svého úřadování totiž stačila smést ze stolu čtyři významná spojení, její předchůdkyně od roku 1990 jen sedm. Nejsou lidi. Spojování firem podléhá v zemích EU kontrole Evropské komise tehdy, když z pohledu unie mají určitý vyšší význam a rozsah, což se určuje podle řady kritérií, která se vždy vztahují k obratu fúzujících společností. Pro firmy působící na celém území unie je samozřejmě snazší získat souhlas k fúzi přímo od evropské instituce než si ho zajišťovat v každé z patnácti zemí zvlášť. V posledních několika málo letech se s fúzemi roztrhl pytel: přičítá se to globalizaci, někteří analytici hovoří o pozitivním vlivu společné evropské měny euro. Evropská komise, respektive úřad zabývající se kontrolou chystaných fúzí – merger task force – začíná mít práce nad hlavu. Šedesátka případů v roce 1991, přes tři stovky loni, a stále se stejným počtem lidí. Letos to nebude o nic lepší. Úřad zaměstnává čtyřicet dva právníků a ekonomů a šest takzvaných case managerů, kteří vedou tří– až čtyřčlenné pracovní skupiny zkoumající návrh spojení. Zhruba stejný počet lidí tvoří sekretářky a technický personál. Šéf úřadu Götz Drauz upozorňuje již několik měsíců na přetíženost a žádá alespoň dalších dvacet expertů k posílení. „Tito lidé neznají víkendy a nemohu po nich donekonečna chtít takové přesčasy, jako mají dnes, uvedl Drauz nedávno pro Financial Times. „Personální problémy úřadu se samozřejmě neblaze odrážejí v posuzování navrhovaných spojení, uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO Chris Norall z bruselské pobočky White & Case, který zná situaci z vlastní zkušenosti. Samozřejmě se vše vleče, úředníci odkládají schůzky s právníky a ekonomy, kteří na fúzích firem spolupracují, vymlouvají se na svátky. „Především ale nemají dostatečnou kapacitu na to, aby se návrhy zabývali důkladně. Některé tak jen prolítnou, jiné podrobí důkladné kontrole, i když si to třeba ten první s ohledem na svůj význam zaslouží a druhý vůbec ne, dodává Norall. „Pak si nikdy nemůžete být jisti, co na vás vlastně čeká. Jak se chodí do Bruselu. Po ohlášení smlouvy o fúzi mají společnosti týdenní lhůtu k předložení plánu komisi. Ta pak během měsíce, nejpozději však – ve výjimečných případech – do šesti týdnů, návrh schválí. Pokud ne, nastává druhá hloubková fáze, pro niž jsou závazným termínem čtyři měsíce. Komise při svém rozhodování vychází z rozborů vypracovaných skupinami merger task force. Obvykle však situace v Bruselu vypadá jinak, jak říká Norall. Již několik týdnů před tím, než dospějí k závěrečné dohodě, se společnosti setkávají s odpovědnými úředníky. Vysvětlí své plány a úředníci jim sdělí svá pro a proti. Pro francouzský deník Libération o tom hovořil i nejmenovaný člověk z komise, kde působil ještě v dobách komisaře Karla Van Mierta: „Bývalo pravidlem, že jsme si v klidu s navrhovateli probrali detaily jejich plánů. Pokud vím, nyní se situace podstatně změnila, na něco mnohdy prostě není čas. Přitom právě v této fázi se dalo předejít řadě nedorozumění. Všichni se shodují, že vyřešení problémů v této takzvané prenotifikační fázi je ideálním stavem. Zvyšuje se tím nejen šance na získání souhlasu, ale také na zkrácení doby celé procedury. Obavy, že by se snad některé důvěrné informace z těchto jednání dostaly ven předčasně, bruselský expert vyvrací: „Za celou dobu, co jsem působil u komise, se nic takového nestalo. Když fúzující společnosti předají komisi veškeré potřebné materiály, nastává klíčový okamžik: musí se definitivně rozhodnout, zda spojení nenaruší volný trh, neporuší pravidla konkurence a zachová stejné podmínky pro všechny účastníky trhu. Úředníci merger task force si většinou formou dotazníku vyžádají informace od klientů, dodavatelů i konkurentů fúzujících firem. Vzhledem k tomu, že většina ohlášených spojení je podstatně komplikovanější, než tomu bylo donedávna, analýzy mohou být značně rozsáhlé. Právníci se však shodují, že naprosto není v silách merger task force prokousat se analýzami včas. Často se jimi také nechávají až příliš ovlivnit bez ohledu na to, že pohled zainteresované strany bývá zkreslený. Stává se, že se vyberou pouze některé analýzy, pokud možno odmítavé, a tím se navrhovatelé přesunou do druhé fáze. Od začátku letošního roku to postihlo již dvacet společností, za celý loňský rok pouze dvanáct. Raněné zvíře. Čtyři následující měsíce slouží k důkladnému posouzení skutečnosti z první fáze. Během této doby jsou společnosti vydány všem napospas. Musí se smířit s narážkami, že přímo usilují o získání dominantního či monopolního postavení. Vyjde–li najevo, že spojení by opravdu mohlo někde ohrozit volný trh, měla by merger task force začít vyjednávat s firmami o možných ústupcích, týkajících se hlavně aktivit buď v celé unii, nebo pouze v některých zemích. Většinou jde o odprodej části podniku, jímž komise svůj souhlas podmiňuje. To vše spolyká spoustu času a vede ke zmiňované přetíženosti úředníků. Někteří experti naznačují, že úředníci přitom často nejsou schopni příliš pochopit detaily, a tak se mnohdy stává, že vůbec netuší, jaké informace mají právníkům poskytnout. Aféry jsou značně komplikované jak z hlediska právního či ekonomického, tak i pokud jde o množství detailů, které je třeba vyřešit, dodává k tomu Drauz. Vynucované ústupky někdy nabírají zcela neuvěřitelné rozměry. Tak například při spojení TotalFiny a Elfu se firmy musely vzdát všech logistických aktivit při dovozu surovin, v dopravě a distribuci řady produktů a Total navíc musel odprodat sedmdesát dálničních čerpacích stanic. Stejný počet do nového svazku totiž vnáší Elf. Obdobný osud stihl i Vodafone AirTouche a Mannesmann. Komise s historicky největší fúzí souhlasila v polovině dubna, ovšem za cenu řady omezení. Mannesmann musí prodat britského operátora Orange, a to jako naprosto samostatný subjekt se všemi dceřinými firmami v Británii a Belgii. Vodafone by totiž v Británii kontroloval dva navzájem si konkurující operátory mobilních telefonů. Až potud zcela logické a také naprosto očekávané. Komise si však vydupala i další podmínku: Vodafone musí otevřít svou síť tak, aby i další firmy měly přístup k roa–mingovým tarifům, které si účtují mobilní operátoři nové skupiny. Využívat tyto sítě by měli konkurenti okamžitě, a to po dobu tří let, dokud se zcela nerozběhnou sítě nové generace mobilní komunikace UMTS (Universal Mobile Telecommunication System). Soupeři Vodafonu získají přístup také k dalším podnikatelským službám. Cenu, kterou často fúzující společnosti zaplatí ústupky za schválení, pokládají analytici za nepřiměřenou. Mnozí tvrdí, že komise pouze zneužívá významu, který fúzující firmy spojení přikládají, a proto si diktuje nehorázné požadavky. Navíc když je fúze zamítnuta, firmy už nejspíš znovu s modifikovaným návrhem nepřijdou, ale raději si najdou jiného partnera. V praxi je také vyloučeno, aby se obrátily na Evropský soudní dvůr. Celý proces by se táhl nejméně dva roky a případný kladný výsledek by byl k ničemu, protože podmínky na trhu už se dávno stačily změnit. Natruc ne. Poslední, kdo to od Evropské komise tvrdě schytal, byly automobilky Volvo a Scania. Fúzí v hodnotě přes šedesát miliard švédských korun měla vzniknout evropská jednička na poli výrobců nákladních automobilů. Komise plán zamítla. Rozhodla se totiž hodnotit dopad na hospodářskou soutěž pouze z hlediska skandinávského trhu, kde obě automobilky dohromady mají více než devadesátiprocentní podíl. Přitom na trhu celé unie je to necelá třetina. Analýzy skandinávského trhu údajně uváděly, že tamní spotřebitelé budou nuceni platit o deset procent vyšší ceny a že zbylí konkurenti nebudou mít šanci. Právníci nevěřícně kroutili hlavou: vždyť v předchozích obdobných případech vzala komise v úvahu konkurenční a internacionalizovaný charakter evropského trhu, kde národní legislativy rychle podléhají evropským harmonizovaným normám. Bez této konstrukce by bývala nikdy neprošla fúze Renault VI a Iveco ani Kässbohrer s Daimler–Benz. Na zamítnutí fúze reagoval Wall Street Journal jednoduchou otázkou: „Je snad v době, kdy cokoli včetně nákladních automobilů lze koupit přes internet, natolik podstatné, zda jen hrozí mírný nárůst cen? Komise nakonec nebyla ochotna přijmout jakékoli ústupky automobilek a vše zdůvodnila tím, že s podáním posledních návrhů k omezení dominantního postavení na národním trhu se Volvo a Scanie o pár dní zpozdily. Chris Norall upozorňuje, že když se jednou komise rozhodne vzít v úvahu pouze národní trh, nic s ní nehne a je třeba se s tím smířit. Zmařeným sňatkem nic nekončí, Volvo nakonec našlo partnera ve francouzské firmě Renault VI (viz str. 56). Další obětní beránci? Když Evropská komise minulý měsíc oznámila, že nehodlá dát zelenou spojení německých energetických koncernů Veba a Viag, začalo se smrákat nad konsolidací německé energetiky. Tamní kartelový úřad totiž nepovolil spojení dosavadní jedničky RWE s VEW. Z prvního postu měl být přitom vytlačen právě Vebou–Viag. Obě instituce se tentokrát shodly, že by na německém trhu vznikl duopol ve výrobě a přenosu elektřiny se zcela nekonkurenční strukturou. Evropská komise sice obě energetické firmy vyzvala, aby předložily ústupky, Monti však prohlásil, že tyto ústupky by musely být dalekosáhlé. Co si pod tím představuje, blíže nespecifikoval. Lhůta navrhovatelům fúze běží do poloviny června. Ukáže i tentokrát Monti svou „sílu a moc ? Většina expertů se shoduje, že nejspíše ano. Tento člověk by podle mnohých nejraději podřídil Bruselu naprosto vše, a má–li možnost tyto své postoje někde prosadit, tak to udělá. Komu více pravomocí? Mnozí právníci nyní požadují, aby se na úrovni Evropské unie posuzovaly i menší fúze, než je tomu dosud. V situaci, kdy je merger task force zavalena návrhy na spojení významného rozsahu, to zní jako výkřik člověka, který právě spadl z Marsu. Právníci však argumentují tím, že na národních úrovních většinou podléhají souhlasu regulačních orgánů spojení menšího rozsahu než na úrovni unie. Předejít by se tak mělo i řadě rozdílných a často chybných postojů členských států. Pro je i šéf úřadu Drauz, ale jen za podmínky, že dostane nové lidi. Mario Monti ve své chystané reformě antitrustového zákonodárství však navrhuje něco jiného. Legislativa týkající se volného trhu v rámci unie by měla být z valné části kryta komunitárním právem a toto právo by bylo přímo aplikovatelné příslušnými institucemi ve členských zemích. Bruselu by se tím mělo ulevit, jak tvrdí Monti. Nad plánem zatím visí otazník, protože schválit navrhovanou reformu musejí ještě všechny země patnáctky. Řada lidí z bruselských kruhů za tím vidí pouze další snahu komisaře o zviditelnění.
Schvalování fúzí bude čím dál obtížnější Chris Norall z bruselské právní kanceláře White & Case nedává vinu jen osobě Maria Montiho EURO: Proč nová Evropská komise zamítá více fúzí, než tomu bylo donedávna? NORALL: Nejsem si jist, že ohlášená spojení se smetou ze stolu jen kvůli nové komisi nebo novému komisaři Montimu. Za posledních deset let se situace radikálně změnila, dnes máme vlny nových a nových spojení. Na trhu je mnohem méně hráčů než před pěti deseti lety. Každé další spojení může směřovat ke vzniku oligopolu, nebo přinejmenším dominantního postavení na trhu, situace je mnohem komplikovanější, stačí se jen podívat na strukturu trhu. Komise stojí před mnohem složitějšími otázkami než dříve. EURO: Nejsou však přeci jen rozhodnutí komise v posledních měsících podstatně přísnější? NORALL: Je to případ od případu. Samozřejmě v živé paměti teď mají všichni zamítnutou fúzi Volvo–Scania. Klíčová tady byla otázka, zda se zabývat národním trhem, nebo nikoliv. Advokáti, kteří se na přípravě spojení nějak podíleli, byli velmi překvapeni neústupností komisařů. Ale pokud už se komise jednou rozhodla, že v potaz vezme národní trh, nic na tom nelze změnit a logicky pak musela dospět ke všeobecně známému závěru. EURO: Máte osobní zkušenost s podobnými problémy? NORALL: Pracoval jsem na jednom případu z oblasti energetického průmyslu, kdy se počet firem na trhu snižoval ze čtyř na tři. Komise nám tehdy řekla, že je to věc problematická, ne zcela jednoznačná, a že sice souhlasí, ale že je to poslední spojení, které v tomto sektoru povolí. Právě do této situace se nyní dostávají i další odvětví: zbyli tři čtyři hráči a pak už je problém, aby při dalším spojení nevznikl oligopol. Pro volný trh je vždy nutný určitý počet subjektů, transparentnost cen a řada dalších charakteristik. Myslím, že nyní bude zamítnutí fúze mnohem častějším jevem, než tomu bylo dosud. EURO: Jak lze předejít zamítavému stanovisku komise v případech, kdy se fúze jeví jako „problematická ? NORALL: Dříve, než se vůbec předloží komisi návrh chystaného spojení k posouzení, snažíme se ji na tuto fúzi připravit. Sejdeme se s odpovědnými úředníky, zjistíme, jaké informace budou komisi zajímat a jaké problémy by mohly vyvstat. Tím se snižuje riziko, že komise při přezkumu návrhu řekne, že chybí to a to, je špatně popsaná situace na trhu, zapomněli jste na ty a ty relevantní trhy a ani jste se nezabývali těmi a těmi produkty. Samozřejmě tady hrají významnou roli ekonomové – na nich je, aby měli připravenou analýzu trhu a možných dopadů fúze. Po předložení takto připraveného návrhu komise osloví konkurenty, zákazníky, dodavatele a další subjekty, jichž by se chystané spojení nějakým způsobem mohlo dotknout. Jestliže následuje vlna odporu, rychlá reakce je naprosto nezbytná. Je třeba komisi okamžitě zodpovědět veškeré dotazy. Pakliže jí nepostačí, je všem jasné, že druhá „hloubková fáze bude nejspíše nevyhnutelná. EURO: Lze ještě v této situaci nějak předejít zamítnutí plánu? NORALL: Fúzující společnosti mohou nabídnout, že prodají část podniku, poskytnou konkurentům více prostoru pro jejich aktivity: mohou pro ně například otevřít svou distribuční siť. Může to být ale v podstatě cokoliv, čím oslabí své vlastní postavení a sníží vliv vznikající nové firmy na trhu. Tuto otázku už přímo dojednává komise s fúzující společností. Máte–li kupříkladu problémy na dvou z deseti relevantních trhů, komise řekne ano, souhlasíme se spojením, ale musíte do přesně dané lhůty udělat to a to, řekněme zbavit se poboček na těchto trzích a tak dále, jinak bude fúze zamítnuta. (zup)
