Když Jan Lukas oslavil 10. srpna jednadevadesáté narozeniny, psalo se, že je živoucím klasikem českého dokumentu. Jeho portrét židovské dívky Vendulky Foglové, na výstavách a v knihách většinou uváděný pod názvem Před transportem, patří mezi snímky, na které se nezapomíná. Lukas ale zdaleka nebyl fotografem jediného snímku či jediného tématu. Od 28. srpna je nutné přítomný čas zaměnit minulým.
Svou kariéru začal v polovině 30. let jako kameraman propagačního oddělení firmy Baťa a poslední reportáž pořídil v roce 1990, když fotografoval návštěvu Václava Havla v Bílém domě. Výstava New York Pompei, která je momentálně k vidění na Pražském hradě jako další pokračování cyklu Maximální fotografie, nyní představuje méně známou výtvarnou polohu jeho tvorby.
Lukas je autorem ze staré školy a proti spojení „výtvarná fotografie“ by se nejspíš ohradil. „Od vynálezu fotografie existuje diskuse, jestli je fotografie umění. Jsem přesvědčen, že není, určitě ne tvořivé umění,“ říká na toto téma v katalogu výstavy Česká fotografie v exilu. „Fotograf může pozorovat, najít, někdy odhalit, ale nemůže tvořit. Když se o to pokouší, používá nefotografické prostředky a výsledek je směšný. Co mě u fotografie vzrušuje, je to, že můžu chodit kolem, dívat se a zachovat to, co mě zajímá, doufaje, že existuje mnoho dalších, které to také zajímá.“
Ať už tedy budeme či nebudeme Lukasovy fotografie považovat za umění, jeho neobyčejně skromná charakteristika skvěle vysvětluje, v čem je kouzlo snímků zmiňovaného cyklu New York Pompei. V Lukasově schopnosti dívat se kolem sebe a vidět svět v působivých obrazech. Soubor tvoří dvojice fotografií, na kterých spojuje podobné obrazové motivy z jihoitalských Pompejí a Manhattanu. Nejde o nijak otrocké analogie, vybrané dvojice však dohromady skvěle fungují. Snímky z Pompejí najednou získávají na bezprostřednosti, newyorská zákoutí zase na důstojnosti a klasické kráse. Najednou nevidíte zaplivaný kout či oprýskanou zeď, ale působivou scenérii, jež si v ničem nezadá s antickými památkami.
Fotografovat začal Jan Lukas jako dvanáctiletý školák a svůj výstavní debut si odbyl v roce 1936 na pražské Mezinárodní výstavě fotografie, které se zúčastnili nejen všichni mistři české avantgardy, ale i světové osobnosti, například Man Ray, László Moholy-Nagy či Alexandr Rodčenko. Profesionální vzdělání v oboru Lukas získal ve Vídni, kde rok studoval u klasika z největších – Rudolfa Koppitze.
V pozici kameramana firmy Baťa v roce 1936 vystřídal Josefa Sudka. Současně však nadále fotografoval pro obrázkové časopisy vydavatelství Melantrich. Jeho blízkým spolupracovníkem ve Zlíně byl Alexandr Hackenschmied, se kterým se o mnoho let později znovu sešel v exilu v New Yorku, kde oba našli svůj druhý domov. S nástupem komunistů k moci skončila Lukasova dráha fotožurnalisty, jako člen nově vytvořené fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců však alespoň mohl zůstat ve svobodném povolání. „Stalo se to hlavně díky Josefu Sudkovi, který byl po léta kamarád malířů, sochařů a umělců vůbec, a všemi uznávaný. Jinak byl Sudek vlastně živnostník a jako takového by ho mohli dát pod národní správu,“ vzpomínal na toto období Lukas v rozhovoru se spisovatelskou Ivou Pekárkovou.
V padesátých letech spolupracoval s Barrandovem, Laternou Magikou a s nakladatelstvím Artia, které se specializovalo na cizojazyčné obrazové publikace. Lukasovi vydalo knihu o Braunově Kuksu, o pražském židovském městě, o víně, o Řecku a další. V roce 1964 Lukas navštívil New York, který jej uchvátil. „Tato cesta byla rozhodujícím zlomem v mém životě i v mém fotografování,“ cituje jej v monografii, kterou vydalo nakladatelství Torst, Josef Moucha. Do exilu odešel spolu se svou ženou a dcerou o rok později. V Praze nechal na 200 tisíc negativů – většina z nich se ztratila – a s sebou si odvezl jen zlomek svého díla, zejména soubor Pražský deník 1939-1965, z nějž pochází i v úvodu zmiňovaná fotografie Před transportem.
Svou novou kariéru začínal ve Spojených státech jako čerstvý padesátník prakticky od nuly. Stálé místo našel počátkem 70. let v prestižním konzervativním čtrnáctideníku National Review. Závěr své profesionální kariéry popsal v rozhovoru s Josefem Mouchou dosti prozaicky, bez zbytečné lítosti: „Fotograf má jít za svým svědectvím jednak přípravou čili studiem tématu, a pak také překonáváním překážek. Když jsem někdy roku 1989 viděl mladíka, jak leze na lucernu, aby z nadhledu vyfotografoval to, co já mohl zabírat nanejvýš z chodníku, nechal jsem toho.“
