Historie
Záměr zpracovat dějiny dvacátého století pojal Raymond Aron (1905-1983), jeden z nejvýznačnějších sociologů a filozofů Francie posledních sta let, už v 50. letech. To je nutné vědět, abychom pochopili, jak je možné sestavit knihu třináct le t po smrti autora. Teprve v roce 1996 ve Francii a až dnes u nás totiž vychází jeho poskládané úvahy a eseje, které v češtině nesou titul Historie XX. století. Jednotlivé kapitoly knihy nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky. To však dílu nijak neškodí. Na francouzského autora je až neuvěřitelné, jak se vyrovnal s pěstěnou, tradičně široce větvenou francouzštinou a vzdal hold střídmému a přesnému vyjadřování. Dokazuje tím, že má nadhled a nenechá se zatáhnout do zbytečných detailů.
Aron místy projevuje sklony k fatalismu. „…vzestup Ruska a Spojených států byl už předem vepsán do knihy osudu. Možná byl nevyhnutelný nejen pro obrovské americké a ruské rozlohy, ale i vzhledem k rozdělení evropského prostoru na žárlivě se střežící státy. (s. 16) A podporuje spojení evropských států. „Pokud je indický subkontinent sjednocen do jediného státu a Severní Amerika do tří států, měla by západní Evropa vytvořit jediný celek, aspoň od Atlantiku po Labe (Odru či Vislu) (s. 47).
Zatímco Evropu vidí sjednocenou, Asie podle něj směřuje k soustavě států. (s. 34) „Asijské státy mají společnou vůli nepodléhat evrop- ské nebo západní nadvládě a ekonomicky se rozvíjet. Rozdělují je buď lokální spory (jako v Kašmíru mezi Indií a Pákistánem), podobné lokálním sporům mezi národy východní Evropy, nebo postoje v otázce soupeření obou velmocí (USA a ;SSSR)… (s. 35-36) Nejvýznač- nějším faktorem pro asijskou soustavu je postoj Číny, tvrdí autor.
Kniha je zajímavá nejen detaily, ale i aktuálností. Jak zajímavě zní v dnešním kontextu s ruskou válkou v Čečensku jím zmíněné právo na odštěpení pro jinorodé národnosti, které stálo v programu ruských bolševiků a nacházelo se i v sovětských oficiálních listinách. „Využily by ony národnosti tohoto práva ve chvíli revoluce? Využily by ho dnes, kdyby bylo na jejich svobodném rozhodnutí? ptá se. (s. 17) Podle jeho principu boje o národní nezávislost či sociální rev oluce „mohou vzbouřenci zvítězit, když přežijí. Mírotvorné síly mohou prohrát, když nehrají naplno . (s. 38)
Pro Česko jsou přiléhavé i jeho poznámky a eseje o ekonomice. „Stát, který chce přilákat kapitálové vklady zvnějšku, se bude muset smířit s tím, že se podniky buď octnou v zahraničních rukou, nebo že mu bude část zdrojů dodávána formou půjček či daní. Že by tím pádem ale země upadla do područí bohatšího, vylučuje. „Směšovat liberalismus nebo volný obchod s důmyslnou formou imperialismu považuji za pře- hnané zevšeobecňování. Záleží na stavu rozvoje ekonomik… Zcela volný trh bez cel by žádná zaostalá země neriskovala. (s. 480)
Aron dokázal, že je schopen psát se zjednodušujícím nadhledem a popularizovat historii, aniž by sklouzl do průměru. Dokázal poutavě hledat příčiny událostí, jejich logický sled a popsat nálady doby s následným přesahe m do budoucna ještě před rokem 1989, aniž by bylo nutné dílo přepisovat jako učebnice dějepisu v našich zemích. To, co se dá nazvat jako troufalost, se tedy Raymondu Aronovi, který je znám svým postupem proti proudu, vyplatilo.
Raymond Aron. Historie XX. století. Academia, Praha 1999, z francouzštiny přel. H. Beguivinová, V. Dvořáková a K. Vinšová, 1. vydání, 872 stran, cena 450 Kč.
