Výstava Česká fotografie 20. století je mimořádným počinem. Ani ne proto, že jde o největší fotografickou výstavu u nás za mnoho let, ale hlavně proto, že se jedná o vůbec první pokus představit českou fotografii minulého století jako celek. Nikoliv jen meziválečnou avantgardu či pouze velká jména.
V tom je i její úskalí. Rozhodně se nedá říci, že by trpěla nedostatkem informací, právě naopak. Úkol shrnout celé 20. století v jediné přehlídce nutně vyžaduje schopnost třídit, vybírat a zjednodušovat. Zřetelné je to zejména ve třetí části přehlídky zahrnující poslední půlstoletí.
Autoři, snad proto, aby se nikoho nedotkli či že toho chtěli do expozice vměstnat co nejvíce, nebyli v tomto směru dostatečně přísní. Vystaveno je více než 1200 fotografií od 423 autorů, jež jsou rozdělené do 37 kapitol (!). Sto let je dlouhá doba, ale nejsou tohle přece jen příliš vysoká čísla?
Místo aby pojmenovali několik jasných stylových proudů, které lze vysledovat, či se celé období pokusili strukturovat do několika vnitřně konzistentních epoch, skáčou od jednoho k druhému a stěží lze vysledovat logiku výběru některých snímků. V opačném případě by se asi nevyhnuli kritice, zvolené řešení však vyznívá dosti chaoticky, takříkajíc „bez názoru“. V čem má být například rozdíl mezi inscenovanou a výtvarnou fotografií, v čem mezi tou a onou v 70. a v 80. letech? Nevýhodou uspořádání je i to, že dílo některých fotografů je uměle rozkouskováno do několika časově vymezených kapitol.
Uvedené výtky však neubírají nic z výjimečnosti výstavy. Srovnávána by mohla být snad jedině s loňskou výstavou Česká fotografie 1840-1950 v Galerii Rudolfinum, která se však pohybovala na mnohem bezpečnější historické půdě. Je samozřejmě obtížnější snažit se uchopit současnost.
Nicméně: výstava Česká fotografie 20. století je výstavou z kategorie „Must see“, všechno ostatní jsou jen poznámky pod čarou.
Česká fotografie 20. století
I. část – Uměleckoprůmyslové muzeum, do 25. září
II. část – GHMP, Dům U Kamenného zvonu, do 9. října
III. část – GHMP, Městská knihovna, do 9. října
www.ceskafotografie.com
Před Drtikolem
Na počátku minulého století už fotografie dávno byla regulérní a dobře etablovanou živností, profesí s více než půlstoletou historií. Jestliže byla v jistém ohledu stále teprve na začátku, pak proto, že teprve tehdy se začala prosazovat představa, že fotografie je či by mohla být čímsi víc než jen opisem reality. Fotografové začali koketovat s myšlenkou umění. Právě roku 1901 se František Drtikol nechal zapsat na specializovanou školu v Mnichově, kde byla fotografie pojímána nejen jako technický obor, ale jako umělecká disciplína.
Období před první světovou válkou a krátce po ní je věnována první část výstavy, instalovaná v Uměleckoprůmyslovém muzeu. K vidění jsou zde secesně laděné šerosvitné krajiny a portréty z počátku století i slavné Drtikolovy akty z 20. let.
Avantgarda
Zatímco fotografové z počátku století se snažili, aby se jejich snímky co nejvíce podobaly grafikám či obrazům, umělecká avantgarda ve 20. a 30. letech zdůrazňovala specifické výtvarné kvality fotografického média. Nové impulzy čerpala z abstraktního umění, ruského konstruktivismu i surrealismu. Také se mnohem více začala uplatňovat v tisku a jako prostředek propagace. Spory o to, zda má fotografie vůbec nárok na označení umění, sice pokračovaly, ale pomalu se stávaly ryze akademickou disciplínou, odtrženou od aktuálního uměleckého dění.
Meziválečné avantgardě i dalším fotografickým formám z tohoto období je věnována druhá část výstavy v Domě U Kamenného zvonu. Chronologicky je tento oddíl doveden až do roku 1948. Asi vůbec poprvé jsou vedle snímků českých fotografů zařazeny i práce jejich německy hovořících krajanů.
Uzavření kruhu
Nástup komunistů k moci znamenal na poli fotografie především postátnění soukromých ateliérů a zákaz tvůrčích experimentů. Věnovat se například aktu znamenalo riskovat obvinění z šíření pornografie. Jen tak tak se podařilo v rámci jednotného Svazu čs. výtvarných umělců vytvořit též fotografickou sekci. Pouze díky tomu například Josef Sudek a několik málo dalších fotografů-výtvarníků uniklo združstevnění svých ateliérů.
Vedle oficiální programové linie ale nepřestala ani v 50. letech existovat nezávislá fotografie, navazující na surrealismus a na civilismus Skupiny 42. Šlo sice většinou o snímky známé jen úzkému okruhu fotografových přátel, ale nebylo moci, která by mohla zabránit jejich vzniku. Krátké uvolnění v 60. letech znamenalo nejen nový rozkvět výtvarné fotografie, ale též dokumentu, zejména v duchu humanistické fotožurnalistiky. Normalizace postihla fotografii méně než literaturu a výtvarné umění, neboť byla vnímána jako méně společensky nebezpečná.
Poslední desetiletí minulého století charakterizuje jednak návrat do standardních podmínek (rozšíření možností vystavovat a publikovat, nový rozvoj dokumentární, reportážní i reklamní fotografie), jednak expanzi na pole „čistého“ výtvarného umění. Spíše než školení fotografové, kteří většinou přísně ctí specifické kvality média, jsou iniciátory trendu absolventi ne-fotografických uměleckých škol, kteří s fotografií zacházejí výrazně svobodněji, či možná nezodpovědněji. Vedle fotografů-umělců proto stále přibývá také umělců-fotografů. Kruh se uzavřel, dalo by se říct.
Fotografii druhé poloviny 20. století, od komunistického puče do konce milénia, je věnována třetí, nejrozsáhlejší část výstavy v Městské knihovně. Oproti předchozím dvěma oddílům zde měli kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch situaci zkomplikovanou o to, že opakovaně docházelo k rozšiřování diference mezi oficiální a neoficiální fotografií. K přesnějšímu uchopení této duality by však bylo třeba zpracovat bezmála historii každé jednotlivé fotografie – kdy a kde byla poprvé publikována, vystavena, jak byla přijata. To je úkol, který se svým rozsahem naprosto vymyká možnostem jedné výstavy.
