V Evropě je letošní rok přelomový. Do čela Evropské komise, tedy na nejdůležitější post v evropské byrokracii, poprvé nastoupí žena - německá politička Ursula von der Leyenová. Žena povede poprvé i Evropskou centrální banku - z Mezinárodního měnového fondu do ní zamíří Francouzka Christine Lagardeová. Na sousedním Slovensku začala úřadovat první prezidentka Zuzana Čaputová.
Řeklo by se nic zvláštního, když i v tradicionalistickém Rusku vede od roku 2013 centrální banku ženská guvernérka Elvira Nabiullinová. Nicméně tyto šarády na nejvyšších postech vypovídají o širších společenských změnách, které se nevyhnuly ani Česku.
Přebírají kontrolu
Od roku 1989 se role žen v tuzemské politice i byznysu radikálně změnila. „V devadesátých letech byla žena ve vyšší pozici divný úkaz. Společenské role byly jasně rozdané, muži neradi připouštěli, že by jim mohla šéfovat žena, a převzít péči o děti či domácnost považovali za potupu. Dnes se role prolínají, muži běžně respektují ženu ve vedoucí pozici a ochotně se zapojují do výchovy dětí,“ hodnotí změny Vladimíra Glatzová, která před pětadvaceti lety zakládala vlastní advokátní kancelář.
Podobný vývoj vidíme i v českém parlamentu, kde v devadesátých letech seděla necelá šestina žen, dnes je to téměř čtvrtina. Ještě dynamičtější vývoj je v byznysu, kde za poslední rok přibývalo podnikatelek desetkrát rychleji než podnikatelů.
„Ženy budou v příštích dekádách postupně přebírat kontrolu nad byznysem. Začíná se zcela zřetelně projevovat, že jejich přirozené vlastnosti jsou jako šité na míru požadavkům moderního obchodu. Jsou odolné, netrpí sebestředností a dokážou daleko lépe vyhodnocovat riziko,“ věští budoucnost žen ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček.
Zrovnoprávňování pozoruje i jedna z nejvýše postavených českých manažerek Vladimíra Papirnik, která je od roku 2012 členkou vedení belgické finanční skupiny KBC (matka tuzemské ČSOB). „Je to lepší než dřív. Když jsem nastoupila do KBC, byly jsme ve vedení jen dvě ze šestnácti. Dnes jsme čtyři. Jde to správným směrem,“ směje se Papirnik, kterou týdeník Euro oslovil, aby zhodnotila, jakým vývojem prošlo postavení žen v byznysu a společnosti za posledních třicet let.
Členka vedení belgické bankovní skupiny KBC Vladimíra Papirnik
Papirnik odešla s rodiči z tehdejšího Československa po příchodu Sovětů ve 13 letech, nejprve do Rakouska a po roce do Spojených států. V Chicagu začala studovat německou literaturu, pak se ale přeorientovala na právo. Brzy se vypracovala na partnerku advokátní kanceláře Hopkins & Sutter. Na konci roku 1995 se vrátila do Česka, kde se zanedlouho ujala řízení místní pobočky velké právní kanceláře Squire, Sanders & Dempsey (později přejmenované na Squire Patton Boggs).
Negativní genderovou zkušenost zažila ještě v Americe. „Když jsem přišla na jednání těhotná, mám tři děti, vůbec nečekali, že by ze mě mohlo vypadnout něco chytrého. Bylo to do očí bijící. Obraceli se na mého kolegu, který byl mladší,“ vypráví Papirnik, která se snažila nevýhodnou situaci využít ve svůj prospěch podle amerického rčení: Když dostanete citrony, udělejte si z nich limonádu. V tuzemsku měla naopak kvůli zkušenostem i svému americkému pasu výsadní postavení.
„Mohla jsem říct to samé co kolega, který byl Čech. Ale když jsem to řekla já, tak to klienti brali, zatímco u něho nikoli,“ dodává Papirnik.
Ženy a knedlíky
V Česku podle ní ženám v kariérním postupu brání paradoxně štědrý sociální systém pro matky s dětmi. „Jsou obory, kde nechtějí mladé ženy brát, protože vidí, že půjdou na mateřskou a do návratu jim musí držet místo. Já jsem samozřejmě pro to, abychom měly děti, ale myslím, že je možné to zkombinovat,“ uvažuje Papirnik.
Sociální tlak podle ní vede i k tomu, že se ženy bojí být ctižádostivé. „Já si přitom nemyslím, že ambice je špatná věc. V Česku se na to tak trošku díváme. Máma, která má ambice a chce zvládnout více věcí, není dobrá máma,“ dodává. Nicméně i v tuzemsku vznikají kluby, kde se mohou ženy scházet a vyměňovat si zkušenosti podobně jako muži v hospodách a barech.
Existují možnosti ženského koučingu, kde je možné probírat běžné věci: když je šéf problematický, jak si říct o vyšší mzdu, jak něco prezentovat atd. „Nebavíme se jen o tom, jak uvařit knedlíky,“ směje se Papirnik.
Projděte si:
Proto vítá i kvóty za rovné obsazení žen a mužů, které jinak budí rozporuplné reakce. Narušují podle ní zaběhnutý systém, kdy si lidé vybírají ke spolupráci typy sobě podobné (tj. muže) a nic je nenutí spolupracovat s kandidátem s odlišným backgroundem. Nedávno přitom například společnost McKinsey ve své studii tvrdila, že firmy zaměstnávající více žen ve vedoucích pozicích mají o pětinu vyšší pravděpodobnost nadprůměrných zisků.
Nicméně praxe ukazuje, že kvóty mají i výrazně negativní efekty a mohou vést k nepřímé degradaci žen, zejména pak těch schopných. „Když jsem se s ženami ve vedeních firem setkávala ve Spojených státech v prvních letech po převratu, často se právě zdůrazňovalo, kolik jich ve firmách je. Ale pak v soukromí - již trochu mimo pódium - mě upozorňovaly: ,Ale já jsem toto postavení získala pro svoje schopnosti, ne proto, že jsem žena nebo černoška atd'“, komentuje socioložka Jiřina Šiklová.
Podle ní to platí o kvótách ve všech oborech. Jsou vhodné pro začátek, aby se překonaly předsudky a veřejnost si na novou myšlenku zvykla a viděla ve vysokých pozicích představitele určité minority, ale pak je nutné je opustit.
Podobný přístup zastává i Katarína Kohlmayer, členka vedení skupiny KKCG jednoho z nejbohatších Čechů Karla Komárka. Její kariéra je příběhem pomalého vzestupu do horních pater manažerského světa. Po revoluci dokončila ekonomickou školu v Bratislavě a začala pracovat pro Czech and Slovak Enterprise Fund. Zlom přišel, když se v roce 1993 přihlásila na Harvard Business School.
„Úplně to změnilo můj život. Byla jsem jedna z prvních z regionu, která se tam vůbec hlásila,“ vypráví Kohlmayer.
Agresivní obor
Následovala práce v americké bance Morgan Stanley, kde zůstala patnáct let. Začínala v londýnské pobočce a končila jako výkonná ředitelka, kdy měla na starost Rusko a země bývalého sovětského bloku. „Žen je v investičním bankovnictví pořád ještě málo. Mohlo by jich být víc, ale je to práce, kterou není každá žena ochotna dělat. Pracujete často do čtvrté hodiny ranní, o víkendech a muži jsou mnohem ochotnější takto nárazově pracovat,“ říká dnes.
Kohlmayer, která dosud bydlí s dětmi a manželem novinářem v Londýně, zlákalo kouzlo investičního bankovnictví už na Harvardu. „Když jsem seděla ve třídě, uměli se kolegové, kteří byli předtím analytici v investičním bankovnictví, tak dobře vyjadřovat, že jsem si řekla, že se to musím naučit,“ popisuje svou volbu. Postupně se prosadila v typicky mužském oboru, který dává příležitosti sebevědomým lidem. „V Morgan Stanley bylo žen pod dvacet procent, ale neměla jsem nikdy pocit, že bych byla znevýhodněná. Znevýhodněná jsem byla možná sama sebou,“ říká s tím, že při nabízení poradenství při akvizicích musí člověk prodat především své znalosti a schopnosti.
Katarína Kohlmayer, členka vedení skupiny KKCG
Postupně pracovala na skutečně velkých transakcích v řádech miliard dolarů, zejména v Rusku. Tam se podílela například na transakci PepsiCo, která kupovala ruského výrobce džusů a mléčných produktů Wimm-Bill-Dann za 3,8 miliardy dolarů. Pomáhala na burzu uvádět akcie ocelárny Evraz, těžaře Mechel či průmyslové skupiny MHP. A i když si služby její banky v Rusku, Kazachstánu i na Ukrajině najímali nejbohatší oligarchové, zůstává při zemi. „Ono se to zdá veliké, nicméně ta práce je stejná, i když je to obchodní případ za osm miliard nebo za pár stovek tisíc dolarů,“ usmívá se.
Investiční bankovnictví je velmi agresivní obor, v němž se vydělává hodně peněz. A právě při jejich rozdělování vznikají největší třenice. „Když se ohlédnu za tím, jak jsem postupovala kariérně, a na to, když se například dělily bonusy, zda to bylo férové, či neférové, musím uznat, že hodně věcí byla také moje chyba. Pro ženu je možná těžší praštit pěstí do stolu a říct: Přinesla jsem tento byznys!“ říká. V roce 2014 pak přesedlala z poradenské strany na stranu investora a jako finanční ředitelka skupiny KKCG se momentálně podílí na pokusu o navýšení podílu v řecké loterijní společnosti OPAP.
Příběhy žen-manažerek ukazují, že je možné se prosadit i v oborech, které tradičně ovládají hlavně muži. Takže i přestože v žebříčku stovky nejbohatších Čechů v současnosti není ani jedna selfmadewoman, se tato situace v budoucnu zřejmě výrazně změní.
Čtěte také:
5 nejbohatších žen, kterým jmění vydělaly technologie
