Stále není doceňována sféra domácí zdravotní péče, říká šéf firmy Hartmann-Rico
Reforma zdravotnictví v Česku je citlivé a sledované téma. Politici si to uvědomují, a tak se vedou debaty, v nichž se však profilují především oni. Je přínosné znát i názor profesionála, který není politikem ani lékařem, ale musí znát situaci zdravotní péče v celé Evropě - Lubomíra Páleníka, generálního ředitele Hartmann-Rico v ČR. Firma patří mezi nejvýznamnější výrobce a distributory zdravotnických prostředků a hygienických výrobků v tuzemsku.
Je reforma zdravotnictví z vašeho pohledu nutná, nebo by stačila pouze jistá „kosmetická úprava“? Reformy zdravotnictví v ČR je z mého pohledu zapotřebí. Ústava hovoří o bezplatné zdravotní péči, respektive o platbě jen ze systému veřejného pojištění. Je to samozřejmě teoreticky možné, pokud se takový systém nevyčerpá. Musíme si uvědomit, že všeobecně máme ve zdravotnictví limitované zdroje a nelimitované možnosti. Chceme-li stále kvalitnější zdravotní péči, bude i dražší. Nejen nad zdrojem, ale celkově nad vyčerpaným systémem je třeba se zamyslet. O tom je reforma: říct si a definovat, co je standard, co je nadstandard a jak se za něj bude platit.
A váš pohled na reformu ministra Tomáše Julínka? Současná reforma je mi sympatická; vidím v ní rysy reforem, které byly již zdárně zavedeny. Například na Slovensku, i když současná vláda od ní trochu odskočila. Směr byl však dobrý. A podoba je i s maďarskou reformou.
Poslední dobou se diskutuje především o platbách za návštěvu či za recept, příplatek za pobyt v nemocnici. Jde o správný směr? To již bylo použito na Slovensku. Je to určitě nástroj proti plýtvání, ale spíše psychologický. Zdrojovost těchto plateb se přeceňuje, protože ani zdaleka nemohou nahradit všechny náklady, jež jsou spojené s poskytováním služeb.
Myslíte, že to například omezí počet návštěv u lékaře? V Čechách činí návštěvnost u lékaře v průměru patnáctkrát za rok, přičemž v původní evropské patnáctce osmkrát. Nevěřím, že máme starší generaci o tolik „nemocnější“. Spíše máme nemocnější systém zdravotnictví.
Ale sám říkáte, že to není až tolik podstatné. Ovšem, tak jako na Slovensku či v Maďarsku vyvstane problém, že drobné úpravy neřeší to hlavní. A tím je výrazná změna demografie obyvatelstva. Je více seniorů v populaci; je a bude více chronicky nemocných pacientů, a tak prostě bude nutné do systému nalít více zdrojů. Ale tomu se každá vláda vyhýbá.
Je tedy současná reforma více než kosmetickou úpravou? Největší krok vidím v zavedení osobních účtů, což je sympatické, ale pan ministr je hodlá zavést až v příštím volebním období. Myslím si, že teprve pak to bude skutečná reforma.
Myslíte účet, který si máme sami spravovat? Jde spíš o pocit pacienta, že má šanci s částí svých prostředků sám nakládat. Rozhodovat, kam půjdou, by totiž měl ten, kdo platí. A to je buď pacient, nebo zdravotní pojišťovna. U nás je v podstatě plátce tak trochu „mimo“.
Co byste doporučoval do reformy implantovat? Například stále není doceňována sféra domácí péče. V tom zaostáváme oproti vyspělé Evropě nejvíce.
Čili odlehčit nemocnicím? Ano. Je mnoho pacientů, kteří již nemusejí být v nemocnici, jejich stav dovoluje domácí péči. O tyto pacienty se starají buď rodinní příslušníci, nebo profesionální ošetřovatelky, respektive agentury. Sice u nás existují, ale dle mého názoru jsou systémem opomíjeny a finančně zanedbávány. Perfektně to funguje ve Velké Británii či Německu.
Ještě jeden spor o koncepci bývá politiky prezentován: privatizace nemocnic. Samozřejmě že prvořadým úkolem nemocnic je léčit. Ale aby k tomu byly co nejlepší podmínky, musí být zabezpečen precizní chod, který by měl mít v rukou profesionální management. Ze zkušeností víme, že zařízení ve státních rukou funguje hůře než v těch privátních. Nemocnice jako akciovky jsou asi optimálním řešením.
Neexistuje nebezpečí, že se management pod tlakem majitelů odchýlí od primárního poslání? To se dá řešit obsazením dozorčích rad, funkce regulátora z ministerstva a podobně.
Jaký trend vidíte v Evropě? V Evropě vznikají obrovské sítě nemocnic. Pro nás dodavatele je to méně pozitivní. Buď přijde obrovská zakázka, anebo nic. Ale z hlediska zdravotní péče, z hlediska systému to má velké klady a výhody. Už jen to, že mohou efektivně řešit materiálové toky, logistiku, skladování. Tyto nemocnice jsou v soukromých rukou. Důležité je i přesah sítí za národní hranice. Například skandinávská síť Capio skupuje nemocnice i ve Francii a Anglii.
Je v Evropě systém, jenž by mohl být pro nás inspirativní? Možná že bychom se měli podívat také na chyby, které se staly při zavádění zdravotních systémů v Evropě. Například systém velkého zdravotního centra v Británii, tedy jediné zdravotní pojišťovny, je velmi nešťastný. V Anglii se čeká na operace celé měsíce a její občané se snaží získat zdravotní péči v rámci EU. Systém selhal a potřebuje obrovskou reformu. Jedna pojišťovna pod kontrolou státu se ukázala jako neefektivní způsob.
A ona kladná inspirace? Snad nejvíc bychom se mohli přiučit ze systémů v Německu, Holandsku a Švýcarsku. Sice jsou to navzájem poněkud odlišné systémy, ale každý má v sobě určitá pozitiva.
