Západ je podezírán, že vyměnil podporu demokracie za ropu
Jeden z plakátů na nedávném shromáždění ázerbájdžánské opozice vyzýval Američany, aby přestali s nepěkným obchodováním. Spojené státy si údajně kupují tamní ropu a platí ázerbájdžánskou demokracií. Mnoho stoupenců opozice po listopadových parlamentních voleb čekalo na to, že je Washington a další západní metropole rozhodně podpoří. Stejně jako podpořily oranžovou revoluci na Ukrajině či růžovou v Gruzii. Ázerbájdžán si měl zvolit oranžovou barvu podle ukrajinského vzoru.
Skutečnost byla jiná. Mezinárodní pozorovatelé sice poukázali na to, že průběh ázerbájdžánských voleb nebyl vůbec ideální, ale nepustili se do žádných ultimativních požadavků vůči režimu prezidenta Ilchama Alijeva. Bylo možné spíše zaznamenat volání západních politiků a odborníků po stabilitě. Alijev nabízí jakýsi „mírný pokrok v mezích zákona“ a zdá se, že Západ to považuje za nejlepší řešení. Objevují se však i obavy, zda vládce země netahá své zahraniční partnery za nos. Jedno je jisté: Alijev, který nejvyšší funkci „zdědil“ po svém otci Gejdarovi, umí s představiteli západních zemí jednat.
List Wall Street Journal napsal, že právě Ázerbájdžán je v současnosti klíčovým testem doktríny amerického prezidenta George Bushe, který slíbil podporu demokratických změn v muslimském světě a zemích bývalého Sovětského svazu. Ázerbájdžán je průnikem obou takto vymezených světových oblastí.
Energetická bezpečnost.
Ve vztazích mezi Západem a Ázerbájdžánem hraje bezpochyby zcela zásadní roli ropa. Není to tak dávno, co se Ilcham Alijev spolu s představiteli Gruzie, Turecka a Spojených států zúčastnil otevření gruzínské části ropovodu, který povede z Baku přes Tbilisi do tureckého Ceyhanu. Touto cestou má již brzy proudit zhruba jeden milion barelů ázerbájdžánské ropy denně na světový trh. Předpokládá se, že ropovod bude využit také pro ropu z Kazachstánu. A pracuje se na dalších projektech - plynovod, železnice…
Na první pohled není množství ropy, které dodá nový ropovod, enormní. Je to o něco více než jedno procento světové spotřeby. Deník Financial Times však upozornil, že jde o zhruba čtvrtinu očekávaného nárůstu globální spotřeby v příštích letech. Nadnárodní firma BP již investuje miliardy dolarů do ázerbájdžánského ropného naleziště a šéf tamní pobočky BP David Woodward je považován za jednoho z nejvlivnějších mužů v zemi. Za příležitostmi na ázerbájdžánském trhu se vrhají firmy z celého světa včetně Ameriky.
Stabilitu v této zakavkazské republice bývalého SSSR považují mnozí na Západě za nezbytnou pro energetickou bezpečnost. Ropa z Kaspického moře je alternativou vůči černému zlatu z Blízkého východu, ale také Ruska. Investoři žádají klid, byť právě Woodward zároveň dodává, že dlouhodobá stabilita není možná bez postupné cesty k demokracii. Takový vývoj „osvícený panovník“ Alijev slibuje. Případné vyhrocené konflikty mezi opozicí a vládnou zahraniční podnikatele spíše děsí. Nevědí také, co mohou od dnešní opozice očekávat. Navíc vše vypadá tak, že Alijev má pořád mezi lidmi značnou podporu, zatímco jeho protivníci byli, přinejmenším donedávna, slabí a roztříštění.
Oranžoví strašáci.
To, že Američané v současnosti sázejí spíše na postupné změny v Alijevově režii než na radikální změnu režimu, má řadu příčin. Silné postavení současného prezidenta je jen jednou z nich. Ve Washingtonu si dobře vyhodnotili situaci v těch republikách bývalého Sovětského svazu, kde už se barevné revoluce uskutečnily. Ve středoasijském Kyrgyzstánu byly revoluční změny doprovázeny násilím a dodnes je tam politická situace nepřehledná.
Ani oslavovaná Ukrajina není ale zářným příkladem. Premiérka Julia Tymošenková přišla po oranžové revoluci s ekonomickými opatřeními, jež její kritici označili za sociálně-populistické. Tymošenková prosazovala dalekosáhlé přezkoumání dřívějších privatizací, čímž znejistila i zahraniční investory, kteří začali považovat prostředí ukrajinské ekonomiky za příliš bouřlivé. Premiérka se nakonec nepohodla s prezidentem Viktorem Juščenkem a vnitřní rozpory mezi dřívějšími vůdci revoluce jsou dalším strašákem pro ty, kdo by chtěli následovat ukrajinský příklad.
"Největší přítel" Ameriky.
Je evidentní, že právě v surovinově bohatém Ázerbájdžánu nemusí být oranžová barva mezi zahraničními podnikateli až tak populární. Prezident Alijev navíc slibuje, že bude vůči investorům ještě mnohem vstřícnější než Rusko či Kazachstán, a mluví o „absolutní ochraně firem“. Žádné zpochybňování dřívějších smluv se zahraničními společnostmi, ale ani žádné procesy s oligarchy, které přinášejí do podnikatelského prostředí pocit tenkého ledu.
Na Ilchamu Alijevovi však Američané shledávají i další přednosti. Baku podpořilo americké vojenské akce v Afghánistánu i Iráku a také vyslalo vlastní vojáky. Ázerbájdžán je považován za jakýsi moderní Suezský kanál. Přes jeho území vede vzdušný koridor, který mohou využívat americká letadla mířící do okupovaných zemí. Alijevovi hraje do karet významné geopolitické postavení jeho země na hranicích s Íránem a Ruskem. V Íránu žije více Ázerbájdžánců než v samotné bývalé republice SSSR. Na rozdíl od Teheránu však vládci v Baku dávají jednoznačně přednost sekulární cestě rozvoje. Leckdo na Západě se domnívá, že by se díky tomu mohl Ázerbájdžán stát vzorovou zemí muslimského světa. Alijev (nebo možná lidé kolem něj) umí těchto nadějí využít ve svůj prospěch.
Rob Sobhani, šéf americké poradenské společnosti Caspian Energy Consulting, šel dokonce tak daleko, že dnešní Ázerbájdžán označil v listu Washington Times za nejlepšího přítele Ameriky v bývalém Sovětském svazu.
Likvidace převratu...
Pokud se Alijev skutečně vydal na cestu k demokracii, je dnes na úplném začátku. Volby nebyly transparentní. Hlasování předcházela „likvidace pokusu o převrat“, zatýkání, „dobrovolné“ odstupování některých kandidátů. Prezident sice vyšel vstříc mnohým požadavkům volebních pozorovatelů a díky tomu se podle všeho podařilo zabránit tomu, aby někteří lidé volili víckrát. To však ještě neznamená, že veškeré výsledky byly sečteny korektně.
Vládci v Baku se zřejmě důkladně poučili z barevných revolucí v jiných republikách postsovětského prostoru. Dělali vše pro to, aby proti sobě nepopudili příliš velké množství voličů, ale zároveň měli vše pod kontrolou. V žádném případě nepřicházelo v úvahu opakování voleb v celé zemi, ale Baku připustilo změnu výsledků či opakované hlasování v několika málo volebních obvodech. Bylo přitom jasné, že tím není možné zpochybnit výsledek, podle něhož většinu křesel v parlamentu získala vládní strana Nový Ázerbájdžán. Představitelé opozice dostali nebývalý prostor v médiích, ale podle dostupných zpráv nadále panuje atmosféra strachu, která leckdy znemožňuje volbu jiného, než toho „správného“ kandidáta. Vše komplikuje klanový charakter ázerbájdžánské společnosti. Boj mezi různými klany se vede skrytě v mocenských strukturách a rozvoji demokracie nenahrává.
Ázerbájdžánská opozice se nyní nicméně snaží překonat vnitřní roztříštěnost a už se smiřuje s tím, že hlavní boj bude muset svést až při příštích prezidentských volbách v roce 2008. Úspěch není zcela vyloučen, najde-li se skutečný vůdce, kterého podpoří celá opozice. Je však země zralá na nějakou obdobu barevné revoluce? Těžko říci, Ázerbájdžán je zemí více tváří. Roční tempa hospodářského růstu se díky ropnému boomu již pohybují na úrovni dvaceti procent. Kdo by v takové situaci dělal revoluci? Jenže čtyřicet procent obyvatel žije nadále v bídě. Nejsilnější zbraní Ilchama Alijeva by bylo, kdyby dokázal přetavit petrodolary do celkového zvýšení životní úrovně a rozvoje dalších odvětví ekonomiky. Jako osvícený panovník se o to jistě pokusí, byť to ještě nemusí svědčit o jeho skutečné oddanosti demokracii.
