Kancléř Schröder nehodlá kvůli pracovníkům z Východu prohrát volby
BÝVALÝ EVROPSKÝ KOMISAŘ Hans van den Broek před několika lety upozornil Václava Klause, že Evropská unie nehodlá vstoupit do Česka, nýbrž že tomu je přesně naopak. Dnes se ukazuje plný význam jeho slov. Pokud se Němci rozhodnou, že chtějí mít možnost bránit vstupu pracovníků z Východu na svůj trh během sedmi let po vstupu Čechů do unie, nikdo jim to nevymluví. I když tím dostává na frak volný pohyb osob – jedna ze čtyř základních svobod, které tvoří základní pilíř celé evropské integrace. Maďarští vyjednavači už jednání s unií o volném pohybu osob uzavřeli a vytvořili tím precedens. Je jasné, že se ani Čechům nepodaří vybojovat výrazně lepší podmínky, byť hlavní vyjednavač Pavel Telička ještě usiluje o ústupky Evropské unie (viz strana 46). Přechodné období pro pohyb pracovních sil, které může trvat až sedm let, je ale hotovou věcí. Evropská unie se ani příliš neobtěžovala sháněním argumentů pro svou žádost. Vlastně je tu jediný: politická citlivost. A basta. Co kdyby kancléř Gerhard Schröder kvůli ústupkům vůči budoucím členům unie prohrál příští volby? Připomeňme však, že německý přístup není v unii žádnou výjimkou. Bariéry pro kandidátské státy vytvářejí stejně tak Rakušané, kvůli obavám ze ztráty regionální pomoci Španělé a Italové, kvůli zeměděl–ským dotacím Francouzi. Ani Češi nejsou žádní andílci. Také český požadavek na přechodné období, během něhož budou mít cizinci zakázáno nakupovat zdejší půdu a nemovitosti, má v první řadě politické důvody. A konec–konců rovněž porušuje jednu ze základních svobod – volný pohyb kapitálu. To bývalý německý kancléř Helmut Kohl byl jiný chlapík. Kdyby se řídil „politickou citlivostí , možná by ještě dnes existovala Německá demokratická republika a marka by rozhodně byla nadále nezávislou měnou. Jenže i razantní postup podle Kohlova scénáře má své velké slabiny. Mnozí evropští občané se neztotožnili s Evropskou unií právě proto, že „kašle na jejich vůli. I z tohoto důvodu dnes Češi sotva mohou Evropě něco vyčítat. Evropská unie je mnohem více než pouhá zóna volného obchodu. Vzájemná propojenost v rámci jednotného vnitřního trhu dosáhla vysoké úrovně. Díky ní je Evropská unie bezpečnou a na světové poměry velmi prosperující oblastí. Obavy, že každý nováček může obtížně budovanou soudržnost narušit, jsou logické. Dokonce i onu „politickou citlivost lze do značné míry chápat. Proč zbytečně poskytovat příležitost extrémistům či populistům, kteří zneužívají problémů zahraniční imigrace ve svůj prospěch? Pokud se však mají kandidátské země zamýšlet nad politickými souvislostmi v členských státech, mohlo by to platit i opačně. Čeští či maďarští vyjednavači mohou vyjednat různá přechodná období. Musejí nicméně počítat s rizikem, že jim nakonec voliči v referendu hodí celý vstup do Evropské unie na hlavu. Občanská demokratická strana v souvislosti s překážkami volného pohybu pracovníků mluví o budoucím „druhořadém členství České republiky v unii. To je ovšem přehnané. Naštěstí stínový ministr zahraničí Jan Zahradil nepovažuje sedmileté omezení za důvod k tomu, aby se ODS vyslovovala proti vstupu. Přesto nelze vyloučit, že když se podobných „ústupků nashromáždí více, řekne nakonec nejsilnější pravicová strana „ne . Na Západě i Východě by si měli uvědomit, že rozšiřování Evropské unie je především celoevropským dílem. Paradoxní je, že zřejmě nejvíce kritiky za brzdění procesu přijímání nových členů se v minulých dnech sneslo na Iry. Neprávem. Irsko může za postavené překážky možná ze všech nejméně, byť negativní výsledek tamního referenda o smlouvě z Nice vše zkomplikoval. Irové totiž pouze ukázali, že král je nahý. Chyba je především v samotné smlouvě z Nice, kterou loni schválilo všech patnáct členských států. Složitý a netransparentní rozhodovací mechanismus, jenž má podle tohoto dokumentu platit v rozšířené unii, mluví sám za sebe. Pokud budou chtít třeba Irové (nebo Češi) prosadit v unii svůj názor, budou muset přesvědčit nejen většinu členských států, ale také takový počet zemí, který dá dohromady 62 procent obyvatel Evropské unie. To ale není vše. Navíc bude nutné sehnat 75 procent hlasů, které pochybně definovaná pravidla rozdělila mezi jednotlivé země. Může toto fungovat? Když evropští státníci schválili smlouvu z Nice, formálně „splnili svou vlastní přípravu na rozšíření. Ve skutečnosti potvrdili, že připraveni zatím nejsou.
