Ozbrojování čím dál většího počtu Čechů je projevem nedůvěry v to, že je stát dokáže ochránit
Už máte doma pistoli? Jestli ne, nejdete s dobou. Počty zbraní držených českými občany rychle rostou a přibývají také klienti střelnic a klubů bojových umění.
A nejen to. V rozporu s tradičním obrazem pacifistického poraženeckého Čecha, který se vyhýbá boji za svou vlast, rostou počty zájemců o zařazení do aktivních záloh České armády. Jak vyplývá i z tématu, kterým se zabýváme v tomto vydání týdeníku Euro, jde o produkt strachu, který zasahuje dnes už velkou část populace a je spojován především s nelegální migrací a terorismem. Po událostech posledních několika let se nastupujícímu trendu asi nelze divit. Spíše je námětem k zamyšlení, zda nejde také o projev nedůvěry ke státu, který má ochranu svých obyvatel za vybrané daně zajišťovat.
HRSTKA STATEČNÝCH
Je smutnou pravdou, že skutečně bojeschopných a vycvičených vojáků s nějakou bojovou zkušeností je v České republice maximálně pár stovek. Policisté jsou sice schopni srazit chodce přecházejícího na červenou k zemi, ale masakr v Uherském Brodě celkem jasně prokázal, že kromě pár lidí ze speciálních jednotek běžným policistům chybí velmi často nejen odvaha, ale i výcvik a schopnosti čelit vážné hrozbě. Ti, kterým ta odvaha nechybí, pak občas dostanou medaili in memoriam.
Žijeme v době dobře organizovaného a mohutně financovaného terorismu, s nímž jsme se na našem území zatím nesetkali, ale je jasné, že dříve nebo později se to změní. Hrozba, že se Evropa při své současné politice stane po bezpečnostní stránce Izraelem, ale bez izraelské policie, Šin Betu a Mosadu, není vůbec nereálná. Žijeme zároveň v době hybridních válek odehrávajících se nedaleko na Východě, jejichž ozvěny se mohou přenést do středu Evropy rychleji, než jsme si donedávna dokázali představit. Naše členství v NATO, které jsme pokládali za absolutní záruku bezpečnosti bez nutnosti nést dodatečné náklady, je nám v případě největších hrozeb současnosti houby platné.
Těžko se pak lze divit lidem stojícím frontu na zbrojní průkaz, jakkoli je dost pochybné, že by se v případě skutečného napadení dokázali efektivně bránit. Jen odmítají zůstat bezbrannými.
ZMĚŇTE PRIORITY
Každopádně je evidentní, že lidé projevují vůli bránit sebe a svou rodinu. Zájmem o vojenskou službu v zálohách navíc jasně říkají, že jsou ochotni bránit svou zemi a že změněnou situaci v Evropě i ve světě vnímají silněji a lépe než ministr obrany Stropnický, který není schopen ani vyřešit nedostatek maskáčů a vojenských bot, takže i vojáci nejelitnějších jednotek působících v misích si kupují vlastní oblečení, neprůstřelné vesty a další součástky výzbroje nezbytné pro přežití. Policajti se zase hádají o kompetence a zavírají jeden druhého, případně likvidují tibetské vlajky při čínské státní návštěvě, což si ministr Chovanec taky asi zrovna nedá za rámeček jako příklad starosti o bezpečnost v zemi. Asi by to chtělo drobet změnit politické priority a inkluzi, přídavky či daňové úlevy na třetí až patnácté dítě trochu upozadit.
Model občanské sebeobrany, který se nám tu teď rodí, není zrovna tím, o co bychom měli usilovat. l
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
