Výzkumů o vlivu mobilních telefonů na člověka vznikají po celé světě desítky, ne-li stovky. Jeden z nich se uskutečnil i v Česku. Tým Roberta Jecha z Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy zkoumal účinky záření z mobilů na lidský mozek.
Robert Jech, Neurologická klinika 1. lékařské fakulty UK Výzkumů o vlivu mobilních telefonů na člověka vznikají po celé světě desítky, ne-li stovky. Jeden z nich se uskutečnil i v Česku. Tým Roberta Jecha z Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy zkoumal účinky záření z mobilů na lidský mozek.
Čeho se týkal výzkum o vlivu mobilů, který jste prováděli? Co přesně jste zkoumali?
Výzkum začal na základě požadavku Státního zdravotního ústavu. Dostali jsme dost obecný úkol testovat vliv mobilních telefonů na funkci mozku. Vzhledem k tomu, že jsme neurologická klinika, založili jsme naše metody na takzvanou elektrofyziologii. To znamená, že jsme sledovali EEG změny.
Na mozek, respektive na skalp, se nalepí elektrody a ve vícekanálových vysílačích se snímá EEG aktivita. Zjišťuje se, jestli jsme schopni najít změnu, vyvolanou vystavením záření mobilu.
Výzkum jsme prováděli metodou dvojitě zaslepených pokusů. Už samotný fakt, že víte, že máte u ucha mobilní telefon, totiž může ovlivnit charaktery změn vycházejících z vašeho mozku. Probíhalo to podobně jako farmakologické zkoušky, kdy se podá lék a srovnává se s placebem. Tak jsme odfiltrovali účinek elektromagnetického pole od psychických placebo účinků. I samotná volba lidí, kteří se chtějí takové průzkumu zúčastnit, totiž může výsledky ovlivnit. Proto člověk, kterého vyšetřujete, nesmí vědět, zda je zrovna mobilní telefon zapnutý, nebo vypnutý.
Jakému záření z mobilu jste testované lidi vystavovali?
Normální mobil vysílá, jen když do něj mluvíte. Výkon závisí i na vzdálenosti od základnové stanice – čím dále jste, tím vyšší výkon mobil musí vyvinout. Proto jsme mobil pomocí servisního menu nastavili na maximální výkon povolený normami v Evropě. Mobil pak vysílal kontinuálně i bez toho, aby do něj člověk mluvil. Byla to tedy speciální laboratorní situace, která v normálním životě nenastává.
Jak jste sledovali samotné účinky mobilu na mozek?
Sledovali jsme účinky akutní expozice se „zatemněným“ mobilem, takže pacient nevěděl, jestli je zapnutý. S mobilem u ucha řešil nějaký úkol. Pak jsme měřili, jestli je výkonnost v testu nějak ovlivněna mobilem. Úkol jsme opakovali se zapnutým a vypnutým mobilem v různém pořadí, abychom předešli efektu učení. Pak se měřil výkon v testu a oba stavy jsme porovnali. Když se to udělá na větším počtu lidí, dá se zjistit, jestli nějaký efekt je, nebo není.
Kolik lidí se výzkumu účastnilo?
Elektrofyziologické studie jsou většinou založeny na malém počtu lidí. Není to jako u epidemiologických studií, kdy rozdáte dotazníky tisícům lidí a ptáte se jich na jejich zkušenosti. Naše studie se dělaly na 20 až 25 lidech.
Vzali jste nějaký sociologický populační vzorek podle věku, pohlaví a podobně?
Ne, nebyl to vzorek české populace. V jedné studii jsme například využili pacientů trpících narkolepsií, která se vyznačuje extrémním usínáním. Tyto pacienty jsme vybrali, protože víme, že pomocí radiofrekvenčního pole lze u disponovaných osob vyvolat spánek. Proto jsme volili citlivější skupinu.
Na co jste tedy přišli?
Při interpretaci výsledků je problém odfiltrovat psychologické nebo termální účinky. To jsou věci na hranici měřitelnosti, ale některé senzitivní osoby je mohou vnímat. My jsme sledovali účinky fyzikální, jasně interpretovatelné.
Zjistili jsme, že při telefonování mobilem dochází ke zkracování reakčního času u jednoduché úlohy zaměřené na rozhodování. Lidé s mobilem reagují o zlomek sekundy rychleji než bez něj. Mobil je podněcuje k vyššímu výkonu. Toto zrychlení bylo efektem akutní půlhodinové expozice, během níž úlohu sledovaní dělali. Nicméně hodnoty zrychlení byly minimální, 20 až 30 milisekund. V praktickém životě nemají žádný efekt. Ale interference se našla.
Může mít tento váš závěr třeba efekt na řízení auta s mobilem?
Ano, ale zcela opačný. Při telefonování mluvíte. Každý člověk má určitý limitovaný „objem pozornosti“ a tu alokuje mezi různé činnosti. Pokud řídíte auto a budete telefonovat, rozdělíte svoji pozornost a pochopitelně sešlápnete pedál později. Já ale mluvím o laboratorních testech, kdy je člověk v laboratorních podmínkách. Pak ke zrychlení dojde. Ke stejným závěrům došli vědci v dalších minimálně osmi pracích.
Nejrůznějších studií o vlivu mobilů proběhlo médii desítky, prováděli je vědci z různých zemí. Výsledky jsou ale často naprosto opačné. Čím to vysvětlujete?
Má to několik důvodů. Záleží hlavně na tom, co a jak měříte. Jeden výsledek jedné skupiny se bere jako žádný výsledek. Aby byl přijat, musí ke stejným závěrům dospět více vědeckých týmů, které použijí podobné metody a podobné skupiny lidí.
Záleží také na metodě průzkumu. Například při studiích prováděných dotazníkovou metodou, kdy se lidí ptáte na jejich zkušenosti s mobilem, je velká pravděpodobnost, že na něco přijdete. Nemusí to ale vůbec souviset s mobilem. Když se ptáte, je velmi pravděpodobné, že lidé odpoví, že se cítí unavenější, bolí je hlava atd. Ale může to mít úplně jinou příčinu.
Svou roli hrají i média. Publikací je hodně, ale záleží na tom, jestli si je přečte někdo, kdo popularizuje vědu, či zda mu přijdou mediálně zajímavé. Řada prací vůbec žádný zájem nevzbudí. Důležitá je i správná interpretace; je třeba poznat, jaký dopad výsledky budou mít v praxi.
Výzkum také může ovlivnit motivace výzkumníků. Může je třeba financovat firma, která se zabývá mobilními telefony. Výzkum pak není nezávislý. Při publikaci studie v odborném časopisu proto musí autoři napsat, kdo výzkum platil.
Kdo platil váš výzkum?
Byly to grantové peníze poskytnuté zdravotním ústavem, nefinancoval nás soukromý sektor.
Jaké je riziko vzniku nádorů na mozku, před nímž někteří vědci varují?
My jsme takový výzkum nedělali. Prací na toto téma je ale hodně a s rozporuplnými výsledky. Některé říkají, že mobil zvyšuje riziko, některé že vliv nemá, jiné dokonce tvrdí, že riziko snižuje. Když se mobily testovaly na zvířatech v laboratorních podmínkách s vyššími energiemi, tak se zjistila i možnost vzniku leukémie. U lidí se ale nikdy nic takového neprokázalo.
Není na dělání závěrů ještě brzy? Mobily se intenzivně používají deset let, takže ještě nedorostla generace lidí, kteří s mobilem u ucha strávili v uvozovkách celý život…
To se netýká jen mobilů, mění se i jiné technologie. Je pak otázka, jestli nemoci nezpůsobuje něco jiného, například pesticidy nebo nové plastické hmoty. Vznikla spousta nových technologií, které mohou populaci ovlivnit. Bude velmi obtížné prokázat, co je příčinou.
Spolehlivější výsledky přinášejí samozřejmě retrospektivní studie. Ty se ptají zpětně velkého počtu lidí na jejich zvyky při telefo
nování, rozdělí je do skupin třeba podle četnosti. Pak sledují, jaká je častost výskytu nádorů. Může se zjistit, že jedna skupina trpí nádory víc, jiná méně. S tím se teď ale teprve začíná – vezme se tisíc lidí a každý rok je přešetříte, ptáte se, jak často telefonují, vyšetříte a sledujete je třeba deset let. Pak máte větší jistotu, že jste dospěl k nějakým validním výsledkům. Na takový výzkum se ale čeká dlouho a žádné výsledky ještě nejsou k dispozici.
Často se objevují doporučení, že zejména děti by měly používání mobilu co nejvíc omezit. Jsou ohroženější kvůli tomu, že se jejich mozek ještě vyvíjí?
Děti obecně naopak vydrží víc než dospělí. Dětský mozek zvládne například daleko větší dávky léků, které by dospělý vůbec nevydržel. I poškození mozku má proto daleko menší následky než pro dospělého. Například u dítěte s těžkou epilepsií, které jde z jednoho záchvatu do druhého, se dá udělat takzvaná hemisferektomie. Odstraní se mu polovina mozku. A to dítě nejenže nezemře, ale dokonce se jeho stav zlepší. V případě, že bylo předtím ochrnuté, začne zbylá část mozku obsluhovat i postiženou část těla, což by se v dospělosti nikdy nestalo.
Dětský mozek má extrémní schopnost plasticity, tedy schopnost vyrovnat se s poškozením. Kdybychom tento model přijali i pro případ poškození elektromagnetickým polem, čekal bych spíše, že se s tím dítě vyrovná lépe než dospělý. Ale neexistují na to výzkumy. Exponovat děti kvůli výzkumu je totiž neetické.
Z čeho tedy vycházejí snahy v některých zemích, užívání mobilů dětem zakázat?
To je pouze prevence. Říká se tomu předběžná opatrnost – když o něčem nevíte, jestli to může ublížit, je lépe předpokládat že ano. Pak se vyhnete v budoucnu problémům. Můj názor nicméně je, že mobily dětem nijak neškodí. Děti telefonují mnohem méně a časová zátěž je menší. Problém může být spíše sociální, ale to je jiná sféra.
Jak se stavíte k problematice vysílačů mobilních operátorů? Mají nějaký negativní vliv na lidi, kteří žijí poblíž?
Na to existuje mnoho, většinou retrospektivních studií. Ty se dotazovaly lidí žijících v blízkosti základnových stanic, jestli jim vysílače způsobují problémy. Opět je ale otázka, jak interpretovat výsledky. V každém případě se jasně neprokázalo, že když budete mít na domě vysílač, tak to poškodí vaše zdraví.
Vy osobně byste si vysílač na domě postavit nechal?
Já bych s tím problém neměl.
Důvod pro nepoužívání mobilů jste tedy nenašli? Rady jako držet při telefonování mobil dále od ucha tedy nejsou opodstatněné?
V současnosti ne. V budoucnu se ale teoreticky něco objevit může. Například u kouření se na škodlivost přišlo po dvaceti letech. Já si to ale nemyslím. Vzhledem k tomu, že mobil používá „každý druhý“, by se na něco už určitě přišlo. Musel by například dramaticky narůst počet nádorů v korelaci s počtem prodaných mobilů. Ale nic takového se nestalo.