Strach z imigrace maskovaný tolerancí

Evropané ztratili víru ve svou civilizaci, s níž by se přistěhovalci měli ztotožnit

Budování Evropy bylo po druhé světové válce založeno na netoleranci k netoleranci a na zpochybňování tradičních národních států. Tato snaha byla na jedné straně vychvalována jako protirasistická, na druhé však zesměšňována coby „politicky korektní“. Faktem však zůstává, že často ztížila integraci imigrantů. Nesporné také je, že se Evropa potýká s imigračním problémem – zejména s přistěhovalci z muslimského světa – který je v podstatě neřešitelný. A naopak většina imigrantů má problém s Evropou, který je však v podstatě také neřešitelný.

Změna pravidel a hodnot

Hlavní problém začleňování lidí z rozvojových zemí do společností evropských zemí spočívá v tom, že Evropané ztratili víru ve svou civilizaci, s níž by se imigranti především měli ztotožnit. Francouzský politický vědec Raymond Aron v sedmdesátých letech 20. století napsal: „Evropané by se chtěli zbavit vlastních dějin. Svých velkých dějin, které jsou poznamenány potoky krve. Jiné stovky milionů lidí by se však chtěly stát jejich součástí.“ Imigrantům je často zdůrazňováno, že si musejí osvojit evropská pravidla a hodnoty. Ti je však mohou jen obtížně přijmout, pokud sami Evropané tato pravidla mění a své hodnoty přehodnocují.
To je ústředním motivem knihy Reflections On The Revolution In Europe: Immigration, Islam, and West (Úvahy o revoluci v Evropě. Imigrace, islám a Západ) Christophera Caldwella, komentátora deníku Financial Times a redaktora týdeníku Weekly Standard. Caldwell se zamýšlí nad současným stavem Evropy, v níž stárnoucí populaci pozvolna nahrazují mladí imigranti: „Pokud se nejistá, poddajná a relativizující kultura střetne s pevně zakotvenou a sebejistou, navíc posilovanou obecně platnými doktrínami, nevyhnutelným výsledkem je přizpůsobení se první druhé.“

Spíš sebevražda než vražda

Caldwell se však nezamýšlí pouze nad rostoucí radikalizací muslimských imigrantů. Anglický konzervativní filozof Edmund Burke v knize Úvahy o revoluci ve Francii z roku 1790, jejíž titul inspiroval i Caldwella, předvídal, že vzpoura mas skončí spíše špatně než novým pořádkem. Caldwell pak podobně varuje před neustálým popíráním Evropy sebe samé. A tvrdí, že pokud by Evropa neodmítala náboženství a kulturu, jež ji po mnoho století utvářely, imigrační problém by nikdy nevznikl, či by se přinejmenším natolik nevyhrotil. Jeho konečný rozsudek zní: jde spíše o sebevraždu Evropy než o její vraždu.
Na důkaz toho Caldwell uvádí výrok ateistického německého filozofa Jürgena Habermase: „Z ničeho jiného než z křesťanství vychází svoboda, svědomí, lidská práva a demokracie, které tvoří základ západní civilizace. Za křesťanství nemáme náhradu. Neustále se napájíme z tohoto zdroje. Všechno ostatní je jen plané postmoderní žvanění.“ Navzdory tomu většina Evropy tento svůj historický náboženský základ zavrhla – v lepším případě jako nepodstatný, v horším coby škodlivý. Caldwell se domnívá, že se v Evropě dokonce vytratilo i vědomí společnosti s religiózním základem. Pro většinu současných Evropanů je „náboženství silným iracionálním názorem“. Navíc evropské elity v podstatě neberou v úvahu, že etické názory, jež vyznávají, pozbývají smyslu, zbaví-li se svého křesťanského základu. A většina z nich se také vážně nezamyslela nad možnými účinky postmoderního žvanění na společenství věřících v jiné náboženství – islám – jež bylo v minulosti považováno za nepřátelské vůči evropské kultuře.

Pravdivé temné vize

Na budoucí problémy s imigrací poukázal už v roce 1968 tehdejší britský stínový ministr obrany za konzervativce Enoch Powell. V projevu prohlásil, že britská imigrační politika je „šílená, doslova šílená“ a varoval před dnem, kdy se rodilí Britové „ stanou ve vlastní zemi cizinci a jejich domovy a okolí se změní k nepoznání“. Jeho výroky byly považovány za rasistické a zničily mu politickou kariéru. Dle Caldwella se však „všechny britské diskuse o imigraci týkaly toho, zda měl Powell pravdu“. A tvrdí, že odpověď závisí na tom, zda o pravdě uvažujeme z hlediska morálky či reality. Powellův projev byl sice pobuřující a zlovolný, ale jeho demografické předpovědi a vize byly přesné. Powel totiž předpovídal, že v roce 2002 naroste počet imigrantů v Británii z tehdejšího milionu na 4,5 milionu. A v roce 2001 britský statistický úřad uvedl, že jejich počet dosáhl 4,6 milionu. Podobného odmítavého osudu se dočkal i sci-fi román francouzského spisovatel Jeana Raspaila Le Camp des Saints (Tábor svatých) z roku 1973. Pojednává o společenských i politických dopadech imigrace na Francii, až v ní jednou počet přistěhovalců přesáhne místní populaci. V důsledku vítězství strany imigrantů v demokratických volbách se promění celá společnost a její kultura.
Jedním z velkých problémů také je, že se ve statistických údajích členských zemích Evropské unie neuvádí náboženské vyznání jejich občanů. Dle Caldwella žilo na přelomu 20. a 21. století v západní Evropě patnáct až sedmnáct milionů muslimů. Nejvíce ve Francii – zhruba pět milionů. Následovalo Německo se zhruba čtyřmi a Británie se dvěma miliony. A jejich počet od té doby neustále rostl.

Otázky

V důsledku zmíněných údajů klade Caldwell několik zásadních otázek. Lze mít tutéž Evropu, pokud v ní budou žít odlišní lidé? Proč se masová imigrace uskutečnila, přestože ji ve skutečnosti chtělo jen málo lidí? Imigranti sice touží po lepším životě, ale kolik z nich se chce podřídit evropskému způsobu života? Proč jsou etnické menšiny prospěšné a evropské národní vědomí zavrženíhodné? Je politická korektnost jen důsledkem strachu z imigrace maskovaného tolerancí?
Z otázek vyplývá, že Caldwell vytrvale útočí na dobře míněný liberalismus, který dosud ovládá evropské diskuse o imigraci. Je sice konzervativním Američanem, ale domnívá se, že evropská imigrační politika nepřinesla prospěch především hostitelským společnostem. Navzdory tomu není zcela proti imigraci a tvrdí, že je velkým stoupencem amerického způsobu jejího řešení – tavícího tyglíku (melting pot). Caldwella především zajímá zmatený, ale spořádaný „rodilý“ Evropan. S jeho závěry není nutné souhlasit, ale je třeba je vzít vážně, protože je hlubokým a bystrým analytikem evropské tradice. Částečně proto, že jako Američan ví, že masová imigrace je nejen slučitelná se sebevědomou a patriotickou společností, ale že ji možná i vyžaduje.

Odmítání běžných názorů

Caldwell odmítá zavedený názor na „imigrační“ politiku, že masová imigrace je nezbytná a v každém případě je nutný přísun mladých lidí kvůli stárnutí Evropy. Na rozdíl od obhájců imigrace tvrdí, že obrovský počet nových přistěhovalců je neopodstatněný. Zamítá i argumenty ekonomické a podporující zaopatřovací stát, jež obhajují masovou imigraci. A poukazuje na to, že v padesátých letech 20. století nebyla žádná potřeba dalších pracovníků – například v případě Británie představovalo Irsko dostatečnou zásobu pracovních sil. Nejvíce pak překvapuje údaj, že v letech 1971 až 2000 vzrostl v Německu počet zahraničních rezidentů ze tří na 7,5 milionu, ale počet zaměstnaných cizinců – dva miliony – se nezměnil.
Caldwell také vyvrací argument, že imigrační politika byla v podstatě neúspěšná, protože společnosti přijímající imigranty byly vůči nim nepřátelské a nevstřícné. Naopak tvrdí, že to bylo proto, že hostitelské společnosti byly příliš slabé a nejisté, než aby mohly novým imigrantům poskytnout dostatečně důvěryhodnou nabídku, jež by zajistila jejich loajalitu a integraci. Většina evropských zemí byla v důsledku svého liberálního univerzalismu a imigrační politiky k imigrantům příliš vstřícná. Jejich společnosti totiž poprvé v moderních dějinách umožňovaly velkým skupinám občanů vést vlastní životy jakoby v cizí kultuře.

Žádná řešení

Caldwell má sklon spíše provokovat než se snažit vyřešit vážné problémy. Evropa skutečně přecenila vlastní potřebu imigrantů a podcenila kulturní a náboženské potíže, jež by mohli způsobit přistěhovalci neevropského původu. Měla by proto Evropa zavrhnout liberální univerzalismus a současně s tím i snižování významu národních identit? Jak by měla dnešní Evropa pečovat o pocit evropské sounáležitosti, který je slučitelný nejen s masovou imigrací, ale i s postmoderním individualismem, jenž byl v několika posledních desítkách let jejím nejvýraznějším rysem?
Takových otázek klade Caldwell mnoho. Na žádnou z nich však neodpovídá. Jeho síla nespočívá v nových údajích ani v řešeních – těch poskytuje poskrovnu, respektive žádné. Namísto nich nabízí jasnou a komplexní představu o imigračním problému. Kdo diskusi o něm nezná, dobře se s ním seznámí. Na toho, kdo jej zná, padnou ještě větší chmury.

Box:
REFLECTIONS ON THE REVOLUTION IN EUROPE: IMMIGRATION, ISLAM, AND WEST
(Úvahy o revoluci v Evropě. Imigrace, islám a Západ) AUTOR
Christopher Caldwell
VYDAL
Doubleday New York 2009
ROZSAH
422 stran