Strach z Klause

Summit EU ovlivnily obavy z toho, co udělá český prezident

Česká strategie schválit záruky pro Irsko kvůli Lisabonské smlouvě co nejrychleji, nejlépe ještě první noc summitu Evropské unie, nevyšla. Naopak, čekalo se a jednalo do poslední chvíle. Spekulovalo se i o tom, že debata zcela ztroskotala. Až druhý den těšně před polednem probleskla agenturami zpráva, že dohoda se přece jenom urodila. Irsko je spokojené, dá se tedy očekávat, že jeho občané letos - zřejmě na počátku října - v opakovaném referendu dokument z Lisabonu schválí. Pak se bude čekat už jen na reakci českého a polského prezidenta.

Irové dostali, co chtěli Evropským státníkům šlo na summitu hlavně o to, aby nabídli Irům - v uspokojivé právní formě - dostatečné ústupky, aby přišli ke druhému referendu o Lisabonské smlouvě a hlasovali „ano“. Slíbili jim, že dokument nepřinese žádné změny v oblastech, jako jsou tradiční irská neutralita, národní svrchovanost nad daněmi nebo interrupcemi. Povedlo se. „Dohoda je přijatelná jak pro Irsko, tak pro ostatní členské státy,“ prohlásil po jednání český premiér Jan Fischer. S uzavřenou dohodou byl viditelně spokojen. Problém při jejím hledání však nebyl ani tak v obsahu garancí jako v tom, jakou právní sílu či formu by měly mít. Mělo to být pouhé prohlášení, nebo protokol připojený ke smlouvě o rozšíření Evropské unie o Chorvatsko či Island? Nebo mezivládní smlouva?
Irsko chtělo pochopitelně co nejjasnější, nejsilnější, právně závazný dokument. A trvalo tvrdošíjně na svém. Proti se ale postavili Britové, Poláci, Nizozemci a Slovinci. Ti se obávali, že by se v takovém případě mohl rozběhnout nový ratifikační proces ve všech národních parlamentech všech členských zemí EU. Lisabonskou smlouvu by tak mohli rovnou pohřbít. Zástupci české vlády trvali na svém původním návrhu, tedy na uzavření mezivládní dohody. Tu by později - nejlépe až po definitivním schválení Lisabonské smlouvy - připojili ke smlouvě o dalším rozšíření unie; formou právně závazného protokolu. A to se jim podařilo prosadit.
„Nejprve musí být schválen 'Lisabon', až později bude smlouva převedena do formy protokolu, který se připojí k další smlouvě o rozšíření,“ řekl doslova Fischer. Bez následné potřeby nechat dokument projít parlamenty, vyhlašovat všelidové hlasování nebo prosit prezidenty o autogramy.

Co na to Klaus? Proč ty obavy? Politici měli strach zejména z reakce českého prezidenta Václava Klause. Ten dal už před vrcholnou schůzkou najevo, že podle něj i mezinárodní smlouva vyžaduje projednání zákonodárci a následně jeho podpis. „Tato mezinárodní smlouva je mezinárodní smlouvou politickou ve smyslu článku 49 ústavy a jako taková vyžaduje souhlas Parlamentu. Proto ji není možné sjednat jako vládní smlouvu a lze ji podepsat pouze s výhradou ratifikace,“ prohlásil Klaus. Požádáte mě tedy o vystavení plné moci pro sjednání této smlouvy? ptal se před summitem Klaus. Pokud ne, budete jednat v rozporu s ústavou. „Takový postup bych nemohl akceptovat,“ dodal.
Český premiér Jan Fischer ale na závěrečné tiskové konferenci summitu prohlásil, že žádný podpis od hlavy státu potřeba nebude. „Jedná se o objasňující text, jenž nemění ani čárku na Lisabonské smlouvě. Záruky a způsob jejich přijetí nepovedou ke znovuotevření ratifikace,“ řekl Fischer. „Záruky jsou současně dostatečně pevné, aby rozptýlily obavy irských občanů. Jde o právně závazné rozhodnutí, které umožní Irsku stanovit datum referenda,“ dodal český premiér. „A vše je zcela jistě v souladu s českou Ústavou,“ vzkázal z Bruselu hlavě státu.