Politické strany jsou dnes nejdůležitějšími zprostředkujícími institucemi mezi občanskou společností a státem. Žádná liberální demokracie se neobejde bez politických stran. Ani Švýcarsko s dlouhou tradicí konsenzuální a přímé demokracie nem ůže existovat bez nich. Všechna politická rozhodnutí nelze přijímat v referendu. Pokud by tomu tak mělo být, vyvolalo by to obrovské náklady. Stejně tak nelze nahradit strany zájmovými hnutími. Politické strany se zabývají všeobecnými kolektivními z ájmy, zájmové skupiny mají užší zaměření.
I když se demokracie bez stran neobejdou, dnešní strany mají mnoho problémů a zejména ty velké tradiční se potýkají s odporem i v západních zemích. To se odráží i v zaměření politologických výzkumů - dříve se výzkumy zabývaly faktory , které podporují stabilitu stran, v poslední době se ale zaměřují na prvky, které mohou strany, jejich prostředí a následně demokracii destabilizovat. Podobný obrat je patrný i ve výzkumech týkajících se České republiky v devadesátých letech.
Zatímco na Západě probíhal vývoj politických stran v mnoha zemích kontinuálně, Česká republika v tomto směru zaostávala v podstatě již od roku 1938. V roce 1990 naskočila do rozjetého vlaku a je téměř zázrak, že se zde během krá tké doby jak stranické spektrum, tak chování voličů vyvinuly podobně, jako je tomu v zavedených demokraciích. Na pravici i levici se vyprofilovaly silné prosystémové strany vyrůstající na vzájemně si konkurujících ideologiích, které navíc odpov ídají modernímu modelu stran, „stran pro všechny a „stran voličů . Lidé je považují za legitimní instituce, které volí proto, že tak mohou ovlivnit vládu. To jsou faktory, které politologové hodnotí jako velmi pozitivní pro vývoj stranického systém u a demokracie.
Existují však také prvky, které mohou politický systém i demokracii destabilizovat. Nejde o opoziční smlouvu, změnu volebního systému či úpravu pravomocí prezidenta, jak by se mohlo podle prohlášení politických komentátorů zdát. Jde o nes polehlivost elit a antistranictví elit. I když české strany mají poměrně stabilní voliče a pevný počet mandátů, nejsou na rozdíl od těch západoevropských samy zcela stabilní. Netýká se to členské základny, ale spíše stranických elit. Neloajální elity jsou ochotné přeběhnout ze strany do strany „za lepším (odliv poslanců ODS do US počátkem roku 1998, obdobně přesuny některých elit z potápějící se ODA do jiných stran pravého středu) či účast nit se na vládě, která reprezentuje sotva dvacet procent voličů.
Politologové se také shodují v tom, že v České republice existují elity, které nepřijímají zcela běžné chování a fungování politických stran. Za jejich hlavního představitele je považován prezident Václav Havel. V Dálkovém výslechu ( rozhovor s Karlem Hvížďalou) je možné nalézt jeho názor, že strany „…měly by mít ale spíš charakter politických klubů, v nichž by si lidé tříbili názory, osobně se seznamovali a hledali mezi sebou ty, kteří by se hodili ke správě polis, přímo voleb by se účastnit neměly… . Neměly by tedy participovat na moci, neměly by být prostředníkem mezi občanskou společností a státem.
Politologické analýzy ukazují, že se tento postoj odrazil i v praxi formování vlád v ČSFR a ČR. Zvítězil v roce 1990, kdy se z prezidentovy vůle stal federálním premiérem Marián Čalfa (člen VPN, které nemělo většinu ve Federálním shromáždění), a opět v roce 1997, kdy prezident přispěl k pádu Klausovy vlády vzniklé z vůle stran a kdy se z vůle prezidenta stal premiérem Josef Tošovský (nestraník, guvernér ČNB).
Postoje nevstřícné ke stranám se však objevovaly i jinde - v Občanském fóru, v Politickém klubu a naposledy v Impulsu 99, který jako by z oka vypadl onomu politickému klubu podle Havlových představ. S antistranictvím j e kompatibilní i tažení elit proti návrhu změn volebního systému a úpravě pravomocí prezidenta a jejich označování za nedemokratické, což rozhodně v rámci současné politické vědy nemůže obstát.
Nevstřícný vztah elit ke stranám nenachází ve volbách výraznou podporu. Přesto jej elity neúnavně propagují a strany jsou nuceny se bránit. Rozhodně však nejde o malicherný konflikt, který by bylo možné přejít poznámkou, že se za ním skrývají pouhé osobní antipatie. Jde o závažný systémový a mnohokrát popsaný konflikt mezi dvěma modely demokracie - modelem konkurenčním a modelem konsenzuálním. Zatímco v prvním hraje prim volič, který volbou určuje, kdo bude vládnout, v druhém to jsou politické elity, které mají konečné slovo při formování vlády. Politologové preferují model konkurenční, politikové pochopitelně ten konsenzuální. V České republice se zatím střídavě uplatňovaly oba modely - konkurenční k větší satisfakci voliče, konsenzuální ke spokojenosti elit. Přijetí, či nepřijetí změn volebního systému a pravomocí prezidenta bude signálem, zda budou vlády vznikat na základě soutěže mezi stranami, nebo na základě dohody mezi politiky, zda to budou voliči, nebo elity, kdo bude napříště v naší zemi soudit vlády.
