Kdyby politici byli nuceni chlubit se svou vzdělaností a návrhy na řešení, museli by se obklopovat odborníky, a ne pracovníky reklamních agentur, kteří jim vymýšlejí rozdávání košťat a přezdívky typu „Grosstapo“.
Politické strany chtějí mít u nás vlastní média a prosadily si to v pátek 24. září 2004 do zákona. Na to, jak moc o to politici stojí, poukazuje hlavně skutečnost, že i když jim Senát zákon vrátil, hladce ho přehlasovali, a tím se jim - zvláště po zahájení digitálního vysílání televize, což nastane ve velice brzké době - otevře možnost provozovat nejen vlastní rozhlasové vysílání, ale i televizní. Zatímco rozhlasové vysílání je poměrně levné, televizní představuje nesrovnatelně větší investici a využít ho budou moci spíše větší a bohatší politické subjekty.
Tento krok je poměrně neobvyklý a vrátil by nás hluboko do devatenáctého století, kdy vznikly první takzvané tendenční noviny, jak se později začalo mezi mediálními odborníky takovýmto tiskovinám říkat. Hlavní proud stranických novin zaplavil Evropu po revolučním roce 1848. Pokusme se zamyslet nad tím, proč k tomuto návratu u nás může dojít.
Mediální teoretik Heinz-Dietrich Fischer definoval tendenční periodika takto: „Jsou to speciální formy periodik, která soustavně nebo jen na nějaký čas, přímou politickou závislostí nebo nepřímou podporou a sympatiemi straní nějaké politické skupině, straně nebo zastávají její názory.“
Po zkušenosti se dvěma totalitami, hnědou a rudou, které tisk a rozhlas zneužívaly ve svůj prospěch, se média od politických stran emancipovala. Demokratická občanská společnost začala trvat na tom, že homo politicus, který je hlavním odběratelem novin, nepotřebuje k utváření názoru stranicky předžvýkaný výklad. Od novin v Evropě se vyžadoval kritický odstup. A to i přes jistou politickou orientaci, kterou vždy měly, jako například ve Francii Le Figaro bylo vždy vpravo od středu, Le Libération uprostřed a Le Mond vlevo. I tyto noviny však musely - už kvůli jistému napětí - výstupy politiků i jim bližších podrobovat kritickým analýzám. Pouhá podpora a nesouhlas s protivníkem byly považovány za nudu a banalitu. Kromě toho vznikla neutrální veřejnoprávní média, která mají za úkol obsluhovat celý veřejný prostor s kritickým odstupem.
Na začátku 21. století se situace mění. V takzvané masové demokracii ovládají veřejný prostor masová média: zvýšený tlak na ekonomickou úspěšnost veškerých médií vede ke zvýšenému tlaku na zábavnou stránku. Politické informace a analýzy tvoří podstatnou část obsahu pouze v zavedených předplatitelských prestižních médiích, jako jsou například v Německu Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung či Frankfurter Rundschau. Jejich prodané náklady ovšem klesají.
Francouzský Le Mond denně věnuje událostem ze zahraničí v průměru prvních sedm tiskových stran, stejný počet stran domácí politice a dvě plné strany obsáhlým komentářům a analýzám. Důvod je evidentní: ve staré Evropě a ve Spojených státech je dostatečný počet lidí, kteří ještě potřebují relevantní informace, aby se mohli zodpovědně rozhodovat. Právě tito lidé způsobují, že mediální instituce udržují ve společnosti hranice, které jsou zárukou svobody, neboť dovolují lidem, aby se domluvili (dodržují pravidla diskuse) a mohli se rozhodovat (dodávají relevantní informace). Hranice jsou vymezeny právě tím, co třídí informace na důležité a nepodstatné. A také tím, že noviny tohoto druhu dbají na smysluplnou formu dialogu a formálně předepisují postupy třeba analýzám, totiž aby byly vzájemně kompatibilní a daly se srovnávat.
V České republice je situace podstatně komplikovanější. Tradiční noviny neexistují stejně jako neexistují početné elity, které by je četly. Za to nesou odpovědnost politici, kteří nevytvořili dostatečné podmínky pro vznik silné a nezávislé střední třídy. Většina velkých novin představuje střední proud (blíží se tabloidu, který čtenáře přitahuje naopak tím, že hranice bourá) a snaží se oslovit prakticky tytéž čtenáře a inzerenty jako konkurence. Výsledek je zřejmý: pevná hodnotová orientace (daná pevnými etickými hranicemi) se z novin (stejně jako před časem z privátních televizí) vytrácí. Noviny se mění v hydepark názorů. Vážné analýzy by dle majitelů čtenáře i diváky odrazovaly, jsou tedy nahrazeny provokativními míněními. Zmenšuje se rovněž počet stránek věnovaných zahraniční politice. Články na komentářových stránkách jsou čím dál kratší a jsou doprovázeny velkými ilustracemi. Vůbec plocha obrazového vyjádření v celých novinách se stále zvětšuje na úkor psaného slova.
Reakce našich politických stran na tuto situaci, ač ji zavinily, je proto docela logická a nemáme se jí divit: prostor pro stranická média otevřela díra na trhu. Přijatý zákon je přirozenou reakcí na specifickou situaci - strany mají novou kořist.
Jaký je podíl médií? Podřídila svůj obsah většině, která se chce jen bavit, a politické souboje proměnila v levný kabaret. Předvolební klání už nejsou soutěží o lepší či horší nabídky, protože programy by nenašly v takto orientovaných médiích dostatečnou odezvu, a proměnila se v soutěže hloupějších či vtipnějších urážek, které se snadno dostávají do titulků. Myslím, že bychom si mohli dokonce dovolit říci: Banalizaci politiky musí vždy nutně předcházet banalizace médií. Kdyby politici byli nuceni se chlubit svou vzdělaností a návrhy na řešení, museli by se obklopovat odborníky, a ne pracovníky reklamních agentur, kteří jim vymýšlejí rozdávání košťat a přezdívky typu „Grosstapo“. Možná, že teprve po vzniku stranických médií, která panující hloupost mohou jen zvýraznit, vyvstane časem potřeba prestižních analytických tiskovin. Ty sice nějakému politickému trendu straní, ale zároveň ho poměřují s kritickým odstupem. A dokonce to posílí nezávislost veřejnoprávních médií a roli dokumentárních filmů, jak se o tom právě v těchto dnech diskutuje ve staré Evropě. Bez etablované a nezávislé střední třídy se to ale nejspíš nestane nikdy.
