VÍT ALEXANDER SCHORM, VLÁDNÍ ZMOCNĚNEC PRO ZASTUPOVÁNÍ ČESKA PŘED SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA: Soud ve Štrasburku musí řešit stále více stížností. Na rozhodnutí tribunálu, kterému si Češi často stěžují na neúnosně dlouhé jednání tuzemských soudů, čeká žalující zpravidla tři až pět let.
VÍT ALEXANDER SCHORM, VLÁDNÍ ZMOCNĚNEC PRO ZASTUPOVÁNÍ ČESKA PŘED SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA:
Soud ve Štrasburku musí řešit stále více stížností. Na rozhodnutí tribunálu, kterému si Češi často stěžují na neúnosně dlouhé jednání tuzemských soudů, čeká žalující zpravidla tři až pět let.
* V letošním roce se České republice před soudem ve Štrasburku příliš nedařilo. Z 20 rozsudků si mohli stěžovatelé připsat úspěch v 17 případech. Dále 16 kauz skončilo smírem, jedna stížnost byla stažena. Není to pro vás trochu zklamání?
Ne, určitě ne. V prvé řadě, k projednávání příslušným senátem soudu pro lidská práva se dostane jen malá část stížností, drtivá většina z nich je totiž předem odmítnuta jako zjevně nepřijatelná, ať z formálních, nebo obsahových důvodů. Po stanovisku vlády může být stížnost také prohlášena za nepřijatelnou, ať už v plném rozsahu nebo zčásti. V řadě případů se podařilo dosáhnout smírného urovnání stížnosti. Z 37 konečných rozhodnutí vydaných od počátku roku 2006 byl v sedmnácti případech vydán odsuzující rozsudek a ani u těchto prohraných případů soud často některé body stížností vůbec neuznal. Takže celkový výsledek není z řady důvodů zdaleka tak jednoznačný, jak by se mohlo na první pohled zdát.
* Nejvíce kauz se týká nepřiměřeně dlouhého soudního řízení. Není tedy trochu paradox, že soud samotný pracuje poměrně pomalu? Vždyť ve většině případů rozhodne během tří a více let.
Zdůvodnění je jednoduché. Soud je v současnosti extrémně zatížen počtem nevyřízených stížností. Ročně jich tam chodí kolem čtyřiceti tisíc a stále se tento nápor nedaří zvládat. Přes zatímní úspěšné snahy o zvýšení produktivity má soud dnes asi osmdesát tisíc nevyřízených stížností. Za této situace není výjimečné, že řízení trvá tři, pět, ale někdy i více let. Soud proto také apeluje na smluvní státy, že mají základní práva a svobody soukromých osob efektivně zajišťovat na vnitrostátní úrovni.
* Z řad české veřejnosti občas zazní kritika na způsob, jakým štrasburský soud rozhoduje o přijatelnosti či nepřijatelnosti stížností.
Faktem je, že naprostá většina stížností je odmítána na úrovni tříčlenného soudcovského výboru, který rozhoduje jednomyslně. O odmítnutí takové zjevně nepřijatelné stížnosti soud nevypracovává formální rozhodnutí, které by obdržel stěžovatel. Ten je pouze informován dopisem. Souvisí to s aktuální přetížeností tohoto soudu. Není totiž možné, aby se poměrně velkou masou zjevně nepřijatelných stížností zabývaly početné soudcovské kolektivy a vypracovávaly o nich mnohastránkové závěry.
* Počet stížností, které čeští občané posílají do Štrasburku, v posledních letech prudce narůstá. Je to způsobeno jen větším povědomím veřejnosti o této instanci, nebo se naše justice tak rychle zhoršuje? Podle mého názoru je to vskutku způsobeno zvýšenou popularitou Evropského soudu pro lidská práva u české veřejnosti. Navíc si lidé stále více uvědomují, jak snadné je stížnost podat. Pravda je, že mezi léty 2002 až 2004 prudce narostl počet stížností, v této chvíli se ale zdá, že se počet stabilizoval na zhruba 1400 stížnostech ročně. Dramatický nárůst už nečekám. * Český stát čelí stížnosti zhruba tří tisíc majitelů domů na situaci ohledně regulovaného nájemného. V případě jejich úspěchu hrozí státu poměrně vysoká finanční sankce. Jaký verdikt lze očekávat? Nemohu a nechci předjímat, jaký postup soud zvolí a jak bude vypadat konečné rozhodnutí. Nicméně v případech tohoto typu, kdy se řeší systémový problém právního řádu a na výsledek jedné žaloby čekají další potenciální stěžovatelé se stejným problémem, štrasburský soud zpravidla vyžaduje, aby odsouzený stát sám našel mechanismus, kterým bude na vnitrostátní úrovni řešit jak pilotní případ, tak případy podobné. Vůči Polsku pravděpodobně bude pilotním případem kauza Marie Hutten-Czapské, i když velký sedmnáctičlenný senát o její stížnosti dosud definitivně nerozhodl. Samotná požadovaná výše náhrady nemusí nic znamenat. Soud projednával řadu případů, kdy stěžovatelé žádali velmi vysoké částky a ve výsledku jim přiřkl minimální nebo žádné náhrady. Na druhou stranu, v případu Stran a Stratis Andreadis, který se týkal rafinerií znárodněných za vojenské diktatury v sedmdesátých letech v Řecku, uložil štrasburský tribunál pokutu tak vysokou, že s jejím placením měla řecká vláda reálný problém. * Česká republika si také zatím drží čistý štít i v oblasti obviňování z diskriminace. I zatím nejvýraznější kauzu romských dětí zařazených do zvláštních škol tribunál rozhodl v jejich neprospěch, byť vyjádřil znepokojení nad obecnou situací romské menšiny v Česku.
Ano, je to přesně tak. Štrasburský soud vyhověl dosud pouze jedné stížnosti na diskriminaci, a ta se týkala vojenského výsluhového příspěvku, tedy do určité míry atypického případu. Případ romských dětí patrně ještě neskončil a definitivní rozhodnutí nemůžeme předjímat. Dodal bych, že na diskriminaci si ve Štrasburku stěžuje celá řada otců nezletilých dětí, kteří jsou podle jejich názoru našim soudnictvím znevýhodňováni oproti matkám. Nicméně tyto námitky zpravidla nejsou úspěšné, a i když jsou některé takové stížnosti přijaty, většinou tomu tak bývá jen v oblasti nepřiměřené délky soudního řízení.
