Liberální cesta produkce biopaliv se jeví jako úspěšná
Po loňské korupční aféře, která nakonec vyšuměla do ztracena, se výraz „biolíh“ stal málem neslušným slovem a požadavek přimíchávání biolihu do benzinu podezřelou činností. Jenže zmíněná „kauza biolíh“ ve skutečnosti neměla s procesem přimíchávání nic společného. Netýkala se ani dodavatelů minerálních paliv, ani existujících producentů biolihu, ale jen nikdy nenaplněných spekulativních záměrů aktérů stojících stranou. Poté, co se stát proti původním záměrům rozhodl rozjezd výroby biopaliv nedotovat, prostor pro korupci se ještě více ztenčil. Náš trh s biopalivy je zcela otevřený, a to jak domácím výrobcům, tak dovozcům. Nic nebude stát v cestě naplňování litery čerstvě schválené novely zákona o ovzduší, která ukládá od 1. ledna 2008 přimíchávat dvě procenta biolihu do benzinu. Auta s naftovými motory budou jezdit na palivo s příměsí metylesteru už od září.
Hlad kvůli biolihu?
Do popředí se v těchto dnech dere nový strašák: „Biolíh prudce zvedne ceny potravin.“ Přání je však otcem myšlenky, protože výkupní ceny některých zemědělských komodit jsou na hraně vložených nákladů a producenti by uvítali jejich zvýšení. Ze zdražení vstupů má zejména obavy bývalý předseda Potravinářské komory Jaroslav Camplík. I on však připouští, že letos ještě velké navýšení nebude. Ceny obilí se ovšem navzdory očekávané dobré úrodě drží docela vysoko (4500-4800 korun za tunu) a někdo to už vysvětluje vlivem výroby biolihu. Předseda Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský však přičítá vyšší cenovou hladinu očekávaným problémům s úrodou na Ukrajině či v USA.
„Nemůžeme očekávat, že bychom prodávali dráž než za světové ceny,“ vysvětloval v rozhlase Jirovský. Posluchače pak uklidňoval cenou rohlíku - i kdyby zájem o obilí na výrobu biolihu zvedl nákupní cenu o 500 korun za tunu, na rohlíku by se zdražení promítlo jedním a půl haléřem.
„Bubliny o prudkém zdražení vypouštějí ti, kdo nemají zájem na biopalivech. Argumentovat nárůstem ceny až o dvacet procent je holý nesmysl,“ komentuje rozbouřenou situaci ředitel odboru ekologie a krajiny na ministerstvu zemědělství Jiří Trnka a dodává: „Stoupnou-li ceny obilí, pak jen kvůli tomu, že ve vegetační době bylo přílišné sucho, ne kvůli biolihu.“
Ředitel Trnka zároveň připomíná přeplněné sklady loňskou řepkou i netrpělivost, s jakou zemědělci i výrobci čekají na 1. září, až se začne do nafty přimíchávat metylester (EURO 24/2007). „Letos bude třeba jen asi 80 tisíc tun řepky, na skladě jí přitom je 220 tisíc tun a milion tun se sklidí. Vidíte v tom nějaký popud ke zdražování?“ ptá se Trnka.
Tekutý bratr cukru.
Když odchodem firmy Eastern Sugar přišlo Česko o 22 procent přidělené evropské kvóty na výrobu cukru, vypadalo to, že čeští a moravští řepaři budou muset začít pěstovat jiné plodiny než cukrovku. Jenže Cukrovary TTD Dobrovice na Mladoboleslavsku přišly s podnikatelským záměrem vybudovat lihovar, zpracovávající řepu. Nese název Agroetanol TTD a ročně vyprodukuje 800 tisíc hektolitrů bezvodého lihu. Co hektolitr na výstupu, to tuna zpracované řepy. A to ve stejném areálu s největším cukrovarem ve střední a východní Evropě. Firma tak díky lihovaru nebude muset omezovat své dodavatele řepy.
Na začátku, když chtěl výrobu bioetanolu organizovat stát, lpěl na certifikovaném hustě setém obilí a soutěžitelé ve výběrových řízeních, která byla naštěstí zrušena, museli hlava nehlava tuto podmínku plnit. Řepný proces lihovaru v Dobrovici je důkazem, jak nebezpečné jsou intervence státu do podnikání.
Nezlomený pěstitel.
František Hrabě to má z Dolních Stakor do Dobrovice přes kopec, takže nemá při dodávce řepy velké vedlejší výdaje. Přesto mu jeho výpočty a chmurný pohled na letošní vzrůst cukrovky říkají, aby řepu k výrobě lihu už nezasíval. „Máme pevnou smlouvu na 44 procent z ceny lihu, minimálně 22 a maximálně 26 eur za tunu. Cukrovar nám to letos spočítal na 728 korun za tunu. Odpočtu-li dopravu a další výdaje, mohu počítat se 700 korunami za tunu. Loňský výnos byl 58 tun. Počítám-li tedy příjem 40 600 korun z hektaru a očekávané výdaje 39 tisíc korun na hektar, pouhý pohled na ta čísla vybízí s cukrovkou na výrobu lihu skončit,“ přemítá Hrabě. Nicméně pracovníci lihovaru si tohoto svého oponenta pozvali na svoji prezentaci. Věří, že svého tradičního dodavatele neztratí.
S výrobou cukru má však zemědělec Hrabě trochu povzbudivější počty. Dostane 27 eur za tunu, tedy skoro stejně jako u dodávky na výrobu lihu. Jenže si k tomu připočítá kompenzaci deset eur za každou nedodanou tunu vůči původnímu množství. V referenčním roce 2005 dodal 1950 tun cukrovky. Teď se může rozhodovat, kolik tun dodá a kolik si jich napíše na kompenzaci. „Cukrovar z toho má vítr, když jdou kompenzace za pěstitelem,“ poznamenává Hrabě.
Páchnoucí a se zárukou.
Ve špičce je lihovar v Dobrovici schopen vyrobit 2500 hektolitrů bioetanolu denně a provoz znovu zahájí koncem srpna. Polotovarem vstupujícím do kvasného procesu je hustý cukerný sirob, který lze skladovat pro celoroční výrobu.
Výrobkem je bezvodý líh, jehož skladování a každý sebemenší pohyb podléhá přísným pravidlům. „Na výstupu pro české odběratele musí být biolíh denaturován benzinem. Z našeho daňového skladu může být převezen jen do jiného daňového skladu. Navíc jsme pod všudypřítomnou celní kontrolou,“ popisuje prostředí na destilační koloně pod širým nebem asistent generálního ředitele společnosti Cukrovary TTD Martin Kolář.
V zahraničí však většinou bezvodý líh nedenaturují. Náš denaturovaný líh by zahraniční odběratelé nepřijali, proto se převáží čistý. „Než vyjede auto z našeho celního skladu do celního skladu příjemce, musíme za každý převážený litr složit 265 korun záruky. Ta je vázána až do té chvíle, než celník na druhé straně potvrdí, že celou zásilku přijal tamější celní sklad. Tak je blokováno osm až devět milionů na každé auto,“ popisuje Kolář.
Odkápnout si trochu biolihu nelze, na každém kohoutu mají celníci plombu. Ostatně, kdo by o to stál - bioetanol i před denaturací páchne, protože obsahuje vyšší alkoholy, které v konzumním lihu být nesmějí. Přímé zneužití biolihu k potravinářským účelům je tedy nemyslitelné, chemické úpravy by se zloději sotva vyplatily.
Česko jede natvrdo.
Ve velkém mají celníci veškerý pohyb bioetanolu podchycen, ale pro správnou funkci celního skladu v lihovaru je podle návrhu ministerstva financí přesto třeba provést čtrnáct drobných úprav zákonů a vyhlášek. Jenže každá ta oprava je v jiném závazném dokumentu. Pro míchání biopaliv do pohonných hmot je třeba opravit dalších devět formulací, pro dovozce jednu. To vše je nezbytné stihnout do konce roku. Na výrobu biolihu je připraven lihovar Agroetanol TTD v Dobrovici, před dokončením je Ethanol Energy ve Vrdech, který bude zpracovávat obilí. Celkově se počítá se čtyřmi lihovary. V příštím fiskálním roce (od 1. října 2007 do 30. září 2008) se očekává, že vyrobí dva miliony hektolitrů bezvodého lihu pro přimíchávání do benzinu. Čtyřicet procent vyrobeného objemu by se mělo podařit uplatnit v tuzemsku. Kromě toho se v Česku ročně vyrobí asi 500 tisíc hektolitrů jemného a velejemného potravinářského lihu a technického lihu pro chemický průmysl. Všech deset výrobců, kteří produkují surový líh pro kterýkoli z vyjmenovaných účelů, se v červnu rozhodlo založit Svaz lihovarů České republiky. Malé zemědělské lihovary v něm zastupuje kolektivní člen - Asociace lihovarů ČR. Jak uvedl předseda nového svazu, generální ředitel Cukrovarů TTD Oldřich Reinbergr, jedním z jeho hlavních poslání je podílet se na harmonizaci zákonů o lihu. „Jak má fungovat jednotný evropský trh, když v každé zemi platí jiné podmínky?“ ptá se Reinbergr a přidává domácí dotaz: „Jak to, že plyn do aut je osvobozen od daně, a biolíh ne?“ Reinbergr je přesvědčen, že je-li něco prospěšné pro unii, musí tak být i pro Česko.
Čas se nevrací.
Ještě nedávno to bylo naopak a ministerstvo životního prostředí za vedení Libora Ambrozka připravovalo pro pět lihovarů velice měkký start. „Iniciativy jsme se ujali ze dvou důvodů - ministerstvo zemědělství se staralo především o podporu pěstování řepky a výroby metylesteru a přípravu na bioetanol záměrně tlumilo. Také jsme měli obavu, že náš trh zaplní bioetanol z Brazílie nebo ze Španělska. A že tím naši zemědělci přijdou zkrátka a česká krajina zaroste plevelem,“ vzpomíná Ambrozek. Ambrozkův vstřícný program však začaly dobývat různá lobby. Jednak obilná, jednak výrobců technologií. Nastaly problémy s notifikací v Bruselu. „Byl to velký boj o licence, protože výrobci by nenesli žádné riziko, to by nesl stát,“ připouští Ambrozek.
Se současným stavem je však Ambrozek spokojen: „Měli jsme tři možnosti, jak přimíchávání spustit. Buď pomocí státní subvence, což se nepodařilo, využitím vratky spotřební daně nebo liberální cestou. Ta se jeví jako úspěšná. Jsem rád, že se biopalivo začíná přimíchávat a že je to už nevratný proces,“ pochvaluje si Ambrozek.
