E v r o p s k é o c e l á ř s t v í
Výkonný ředitel české asociace Hutnictví železa Jaroslav Raab nepochybuje o tom, že v případě kolapsu ocelářství východní a střední Evropy by byli západní výrobci schopni tento prostor zaplnit, avšak v rozhovoru pro EURO jedním dechem připomíná, že dosud všichni uplatňují spíše marketingový přístup.
Jaroslav Raab (57)
vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po absolvování pracoval v letech 1962 - 63 na fakultě Masarykovy univerzity jako asistent, poté od roku 1963 do roku 1970 jako výzkumný pracovník v železárnách Vítkovice, do roku 1998 v Třineckých železárnách, odkud odcházel jako šéf odboru mezinárodních vztahů. Letos nastoupil jako výkonný ředitel akciové společnosti Hutnictví železa. Je rovněž předsedou představenstva této společnosti a viceprezidentem odvětvového svazu Hutnictví železa.
EURO: Bývalé Československo patřilo v minulosti výrobou oceli na osobu k ocelářským velmocem, na což nemusíme být pyšni. Výrobu se už podařilo v České republice, ale i v dalších středoevropských zemích redukovat. Nemůže se stát, že ze snížení výrobních kapacit v našem regionu budou těžit západní výrobci?
Raab: V ekonomice postavené na principech konkurence je prospěch jednoho na vrub druhého principem účinků tohoto sytému, je to neustále se reprodukující systém vítězů a poražených, a tak není pochyb o tom, že v případě kolapsu ocelářství východní a střední Evropy by byli západní výrobci schopni prostor zaplnit. Všichni však - což se ukazuje v přístupech k investiční účasti na rozvojových záměrech ve střední a východní Evropě a k nákupu vlastnických podílů v ocelářství - uplatňují více než spekulace marketingový přístup. Ten stojí a padá s kladnou odpovědí na otázku - zajišťuji si těmito aktivitami podíl na trhu, či nikoliv?
Jestliže hospodářská politika vlády povede k rozvoji ekonomiky, pak je v silách českého ocelářství i s využitím kooperace se zahraničními investory v konkurenci s ostatními, pokud jde o tuzemský trh, obstát. Nelze od něj však očekávat, že si udrží trvale schopnost převážnou část své produkce exportovat.
Při koncipování rozvoje ocelářského průmyslu ČR vychází management ocelářských společností z přesvědčení, že ČR se bude dále rozvíjet jako hospodářsky vyspělá země s výkonným průmyslem, stavebnictvím a zemědělstvím a že přitom bude muset intenzivněji budovat infrastrukturu, což by se mělo projevit v reálné úrovni spotřeby oceli odpovídající spíše horní části rozpětí spotřeby průmyslově rozvinutých zemí, tj. kolem 500 kg na obyvatele. V takovémto prostředí je úloha ocelářství nezastupitelná. To je základ, který dává reálnou výchozí šanci ocelářskému průmyslu ČR, aby se svými podnikatelskými aktivitami o podíl na této spotřebě konkurenčně ucházel v kombinaci s proexportními aktivitami.
EURO: Západní Evropa začala restrukturalizovat svůj ocelářský průmysl už v sedmdesátých letech. Můžete stručně zhodnotit čeho dosáhla a jaký je dnes stav západoevropského ocelářství?
Raab: Impuls k restrukturalizaci západoevropského ocelářství dala energetická krize sedmdesátých let. Ta měla za následek, že ve všech odvětvích bylo třeba nastoupit racionální kurs hospodaření s palivy. Objemová redukce výroby zde byla však jen jedním z momentů této transformace. Hlavním výstupem byly nové technologie výroby i zpracování oceli vedoucí k podstatným úsporám nákladů. K objemovým otázkám výroby bych připomněl, že zprvu jen Montánní unie, poté Evropské společenství pro uhlí a ocel byly ve svých zaměřeních orientovány na to, aby ekonomickými stimuly bránily vzniku nových nadbytečných kapacit, a to se stejnou účinností ve všech členských zemích.
Západoevropský ocelářský průmysl jako celek i v převážné většině podniků dosáhl světového standardu. Je však třeba říci, že tomuto standardu odpovídající technická a technologická úroveň je dnes v podmínkách globalizace trhu s ocelí nezbytnou, a tudíž samozřejmou podmínkou. To, co hýbe ocelářstvím v západní Evropě právě nyní velmi intenzivně, je nová vlna restrukturalizace zasahující však tentokrát do koncentrace vlastnických vztahů. Vytvářejí se mamutí ocelářské konglomeráty, probíhají fúze a akvizice. Tyto procesy přinášejí jako synergický efekt i mnohem jednodušší realizaci technického pokroku, neboť umožňují lépe přesouvat výroby podle kritéria nejvýhodnějších podmínek. Dochází tím k ekonomicky výhodné koncentraci a specializaci.
EURO: Přestavba ocelářského průmyslu probíhá i ve středoevropských zemích, ale zatím dost pomalu. V čem zejména spočívá?
Raab: Ve všech zemích bývalého východního bloku bylo třeba nejprve zredukovat objem výroby oceli, neboť vlivem propadů v ekonomice jako důsledku transformačních procesů se snížila tuzemská potřeba oceli. Omezení výroby nikdo nenařizoval, vyplynulo z reálné situace jednotlivých zemí. Všechny země měly snahu si pomoci univerzálním ventilem - exportem ocelářských výrobků a lze říci, že donedávna byly úspěšné. I přesto se však výroba redukovala výrazně. Pro všechny země bylo jako nezbytně nutné zajistit pro další přežití ocelářství modernizaci techniky a technologie, což je investičně značně náročný proces. Zkumulovaly se tu dva finančně náročné proudy - privatizace a modernizace. Ten, kdo chtěl koupit podíl na ocelářském podniku, musel přijmout také závazek, že zajistí realizaci restrukturalizačního plánu a současně i zaměstnanost.
EURO: Proto došlo k situaci, kdy nabídka prodeje podniků pro svou neatraktivnost výrazně převýšila poptávku. Myslíte si, že nebyl pro privatizaci a přestavbu vytvořen ten správný politický a ekonomický rámec?
Raab: Jistě. Je to o vztahu ekonomiky a politiky v praxi. Jak ekonomicky, tak politicky je proces restrukturalizace zcela jednoznačně potřebný, ale máte pravdu, tento rámec mu nebyl vytvořen. Součástí tohoto manka je všude čekání na oživení ekonomiky jako na přirozený jev. Mdlé trhy nelákají kapitál, nepřinášejí ocelárnám zdroje potřebné k financování rozvoje. Trh s ocelí zrcadlí zejména stav národní, regionální i celosvětové ekonomiky. Realizované procesy transformace ocelářství v regionu střední Evropy jsou v protikladu s podobnými v západní Evropě, kde v posledních letech byly zcela zdárně zvládnuty privatizace takových celků, jakými je rakouská Voest Alpine nebo francouzská Usinor Sacilor.
EURO: Proč je tomu tak?
Raab: Proces restrukturalizace zahrnující i privatizaci je závislý jednak na atraktivitě nabízeného objektu privatizace, jednak na platebně schopném kupci. Obojí se ocelářství v zemích bývalé RVHP nedostává. Za ocelářství ČR je však třeba konstatovat, že rozhodující výrobci mají své detailně zpracované strategické záměry restrukturalizace, které postupně realizují. Mnohem lépe by se však tyto procesy realizovaly, kdyby se mohly opírat o lepší standard české ekonomiky a s ním spojený živější trh s ocelářskými výrobky.
EURO: Která ze zemí, s nimiž se počítá pro vstup do EU, je v tomto ohledu podle Vašeho názoru nejdále?
Raab: Prvním kritériem by mohl být objem výroby ocelářských výrobků jednotlivých zemí, který má asimilovat. Takto posuzováno by EU měla bedlivěji sledovat situaci v Polsku, ČR a SR. Pokud jde o Polsko, to již vypracovalo svou studii restrukturalizace, ta byla projednána v EU. Výtky se zaměřují na její pomalé tempo. Ne zcela přesvědčena je Komise EU o tamních výhledových kapacitách výroby v návaznosti na odhadovaný objem spotřeby oceli. Polsko však sehrálo roli licitátora o podmínky vstupu do EU spočívající v pomalejším snižování dovozních cel na ocel z EU.
Česká republika tuto studii připravuje, rozběhly se práce a o jejich zahájení byla informována Komise EU. Slovensko je reprezentováno zejména Východoslovenskými železárnami, tj. výrobcem plochých výrobků, což je sortiment, který zatím není zdaleka spojován s problémy nadbytku kapacit, jako je tomu u dlouhých výrobků. Kombinujeme- li oba faktory - restrukturalizaci a privatizaci - pak nejdále je ocelářství Slovenska.
Do kuchyňky EU však můžeme pouze nahlédnout a lze bez jakéhokoliv sebezapření vyslovit názor, že ocelářské lobby EU má v rozhodování nesporný vliv. Snaha představitelů ocelářství ČR je orientována také na aktivní účast českého ocelářství v aktivitách nadnárodního ocelářského svazu EU - Eurofer. Z naší strany hodnotíme spolupráci za dobrou, snahou je samozřejmě získávat včas aktuální informace tak, aby na ně bylo možno účinně reagovat jak ve vzájemných diskusích, tak i ve vlastních strategiích. Víceméně rovné mají zatím všechny tři země podmínky v tom, že v jejich ocelářství zatím nemá výrazný vliv, a tudíž i bezprostřední finanční zájem, žádný ze západoevropských investorů. První aktivity jsou známy zatím jen z Polska.
EURO: Lze počítat s tím, že při restrukturalizaci novým členským zemím EU pomůže?
Raab: Pokud jde o nepřímou pomoc EU, lze ji charakterizovat tak, že EU tolerovala - víceméně z důvodu, že naše ocelářství se restrukturalizuje - případné porušování ustanovení antisubvenčních zákonů. To, že musí zjevně naslouchat své ocelářské lobby, dokládají na druhé straně dumpingové žaloby. Z minulosti můžeme uvést, že jsme se neúspěšně ucházeli o půjčku u EU z účelově vyčleněných prostředků na podporu rozvoje zpracování oceli a že to v podstatě odradilo od jakýchkoliv dalších pokusů tohoto druhu.
Určitou, i když zřejmě mizivou šanci nyní snad dává reakce na naši předkládanou restrukturalizační studii. Bude-li EU ochotna pomoci, bude to jen v titulech dnes běžných i pro vlastní ocelářství. Navíc je třeba zcela reálně vzít na vědomí, že i v EU se stále více ozývají hlasy, že výsady ocelářství by měly rokem 2002 skončit, což může zcela pochopitelně ovlivnit i přístup EU k pomoci pro ocelářství východní a střední Evropy obecně.
Reálnější pohled na účast EU na podpoře restrukturalizace ve střední Evropě ukazuje spíše na to, že EU bude usilovat, aby kapacity výroby oceli ve východní a střední Evropě byly co nejnižší, aby tím čelila nebezpečí rozhýbání trhu s ocelí, které obvykle ocelářství spíše poškozuje. Důležité je, aby se našim výrobcům pod tlakem výrobců v EU výrazněji nekomplikoval přístup na trhy EU. Je to věcí politiky konsenzu.
EURO: V minulých letech se často opakovaly negativní reakce ze strany EU na české dodávky oceli do členských zemí. Jak je tomu letos?
Raab: V současné době není vedeno proti výrobcům hutního materiálu z České republiky žádné antidumpingové řízení, poslední řízení vedené proti výrobcům bezešvých ocelových trubek bylo uzavřeno v závěru loňského roku uložením konečných cel.
