Technologický dluh může být řešením v době krize. Firma ho ale musí mít pod kontrolou
Ačkoli nám handlování na arabských trzích může přijít jako něco vzdáleného, setkáváme se s ním v podstatě na denní bázi – a to i v případě, že jsme manažery. Práce s výdajovou stránkou, smlouvání o cenách a snaha o maximalizaci zisku (či minimalizaci ztrát) je v těchto funkcích běžnou operativou s bezprostředním dopadem na hospodářský výsledek. Je zde však ještě jedna významná proměnná: technologický dluh.
Asi se shodneme na tom, že tlak na dodavatele je jednoznačně pozitivní a potřebná věc. Není důvod to zpochybňovat, opravdu přináší pozitiva v podobě snižování výdajů. A co si budeme povídat, cena zakázky je jen někdy tvořena její přidanou hodnotou, tedy tím, jaký přínos má pro odběratele. Z jiného pohledu je složena z nákladové stránky, vychází z kalkulace interních nákladů dodavatele. Nejčastěji je však výslednou kombinací obou vlivů. Občas se uplatňuje i jiný princip – cena díla je nastavena podle toho, co zákazník snese, co je ochoten zaplatit. A v tomto úhlu pohledu je zákaznický tlak na cenu skoro něco jako pud sebezáchovy.
Smlouváním o ceně zákazník samozřejmě ovlivňuje kvalitu díla, které jednou převezme. Pokud jej přebírá od externího dodavatele, má šanci v případě nespokojenosti dílo odmítnout. Proces je to mnohdy náročný, vyjednávací tlaky bývají velké, ale možnost odmítnutí zde reálně existuje. V případě, že je dílo přebíráno od interního týmu, je zde samozřejmě možnost jej odmítnout také. Můžete zastavit projekt, můžete revidovat jeho směrování a podobně, vynaložené náklady jsou ale definitivně pryč. Ty už nezískáte žádným způsobem. Externí platba se stopnout dá, ale interně utracené peníze v tu chvíli zmizely nenávratně v černé díře.
Zdání úspor
Projekt a jeho náklady jsou plánovány už v momentě určení obchodního záměru. Pro IT projekty, na něž se zde konkrétně zaměřujeme, toto tvrzení platí zcela určitě. A jsou samozřejmě plánovány v nejnižší možné míře. To nemusí nutně znamenat, že je nakupováno to nejlevnější. Cena ale hraje významnou roli. A tady jsme u momentu, kdy se rodí dluh. V případě, že jsou plánované náklady projektu nižší než reálná, objektivní cena díla, vzniká technologický dluh. Představme si situaci, kdy jsou investiční náklady projektu stlačeny pod objektivní odhad nákladů potřebných pro realizaci. Taková situace vůbec neznamená, že se projekt nepodaří dokončit. V takovém případě by nebyla nikdy dokončena naprostá většina IT projektů. Naopak, na všechny aktéry v projektu je kladen ohromný tlak, a každý tak usiluje o jeho úspěšnou kompletaci. Slovo úspěšná přitom v tomto případě absolutně neberte jako synonymum pojmu bezchybná. Při podfinancování projektu je naopak jasné, že v jeho průběhu bylo potřeba činit některé ústupky – tu nebyla dotažena funkcionalita, jinde se operovalo na úkor kvality a podobně. Kdo si však myslí, že takto dosáhl absolutních úspor, ten se šeredně mýlí. Tyto peníze v budoucnu stejně zaplatíte, jen to bude v jiné formě. Ať již máme na mysli technické specialisty, kteří udržují při životě technologie, všechny ty servery, operační systémy a aplikace ze světa informačních technologií. Nebo se bude jednat o činnost uživatelských podpor a call center, které pomáhají uživatelům při problémech v jejich práci. A když vás potká opravdová smůla, budete muset ve finále provést revizi celého projektu.
Nemusí být na škodu
Na první pohled by se snad mohlo zdát, že je technologický dluh jakýmsi démonem a paktovat se s ním nám nepřinese nic než expresní cestu do pekel. To lze s nadsázkou říci o takovém dluhu, který je skrytý, o němž firma neví a který nepodléhá supervizi. Ten často vzniká špatnou komunikací a je jednoznačně negativní. Je zde však ještě druhá alternativa.
Každý má jistě v paměti poměrně nedávnou ekonomickou recesi, takže nebude těžké představit si podnik, který měl v daný moment opravdu těsný rozpočet a nemohl si dovolit příliš vysoké jednorázové investice. A teď si vezměte, že taková společnost nutně potřebuje implementovat nový systém, kupříkladu CRM, jinak nebude konkurenceschopná a její výsledky naberou sestupnou tendenci. Kromě klasické půjčky může tato firma využít právě možností technologického dluhu. Projekt ve špatných dobách záměrně podinvestuje a dluh splatí, jakmile nastanou lepší časy. Pokud se podinvestování projektu dělá se záměrem a tvoří nedílnou součást dlouhodobého plánování, je korektní (a často výhodné).
Docela šikovný strategický nástroj, co říkáte? Jen pozor při měření výše podnikového dluhu. Ač se může zdát logické vycházet z počátečního plánovaného rozpočtu na projekt, tato čísla mohou být silně klamavým ukazatelem. Tvorba rozpočtu totiž často nevychází jen z reálných očekávání a odhadů a je ovlivněna spoustou dalších faktorů, které již spadají někam pod osnovy vysoké školy taktiky.
Technologický dluh vzniká dvěma cestami, jedna z nich je příliš nízký rozpočet na startu projektu, ta druhá pak pozvolné zastarávání prostředí. V této logice se technologickému dluhu nejde vyhnout, ale jak jsme si už řekli výše, není nutné vnímat technologický dluh jen v pejorativním smyslu slova. Například zastarání prostředí může být naopak impulzem pro další rozvoj. A pokud si přejeme určit výši technologického dluhu, tak je vhodné mít vytvořenu rozvojovou strategii, s cílovým stavem, kam chceme firmu směrovat. Samozřejmě musíme sledovat a srovnávat reálný stav vůči strategii rozvoje a průběžně jej náležitě korigovat. Jedině tak budeme mít celý proces a hodnotu technologického zadlužení stále ve svých rukou.
Jak se projevuje technologický dluh u podfinancovaného projektu:
• Opravy – v krátkém časovém období je nutné opravit funkcionalitu díla nebo zajistit jeho provozuschopnost. Je nutné provést záplatování, upgradování a podobné hry technologických mágů.
• Uživatelská podpora – vzniká nutnost na zvětšení kapacity helpdesku, je potřeba nových výřečných pracovníků se schopností empatie, detekce problému a nalezení jeho řešení.
• Revize projektu – nespokojenost s funkcionalitou vyvolá další projekt, jehož úkolem bude napravit nedostatky projektu předcházejícího.
Kromě již zmíněných nákladů může neúspěšný IT projekt vyvolat i další negativní dopady v podobě zhoršených vztahů uvnitř firmy. Tématem ztráty důvěry mezi jednotlivými částmi firmy už bychom ovšem odběhli k podnikové architektuře jako takové.
