Ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová se z americké politiky v podstatě vytratila
Vyslání amerického viceprezidenta Josepha Bidena, aby ukonejšil země střední Evropy vidinou účasti na novém systému protiraketové obrany, znovu vyvolalo u expertů dohady o současném postavení ministryně zahraničí USA Hillary Clintonové. Na všechny dotazy oficiální místa totiž diplomaticky odpovídají: „Její role je plně v souladu s Ústavou Spojených států amerických.“ Sama ústava o tom mluví značně úsečně: „Státní tajemník (neboli ministr zahraničí) je strážcem velké pečetě Spojených států amerických, v Bílém domě odpovídá za protokol, předkládá hlášení a odpovídá na dotazy. Dle prezidentova pověření vede jednání se zahraničními představiteli a posílá instrukce zastupitelským úřadům a konzulátům v cizině.“ Z toho vyplývá, že prostor k ovlivňování zahraniční politiky si každý ministr zahraniční vytváří sám. Viděno takto, je Clintonová na nejlepší cestě zůstat uvězněna v omezeném rámci svých čistě ústavních pravomocí.
Situace to není ojedinělá a v minulosti se vyskytla mnohokrát. Jen školený historik si vzpomene, že ministrem zahraničí za prezidenta Richarda Nixona byl celé čtyři roky jakýsi William Rogers. Zato každý zná Henryho Kissingera, tehdejšího poradce pro otázky národní bezpečnosti. Za vlády Jimmyho Cartera se takovým poradcem stala další těžká váha Kissingerova formátu Zbigniew Brzezinski. Ten časem zadupal tehdejšího ministra zahraničí Cyruse Vance do podlahy a po jeho předčasné rezignaci ovládl veškerou agendu bezvýznamného nástupce Edmunda Muskieho. Výjimkou bylo vládnutí Ronalda Reagana, za nějž si George Shulz zachoval rozhodující vliv po obě funkční období, poradci se však střídali jako na běžícím páse. Největší vliv v posledních dvou letech prezidentování George W. Bushe měl ministr obrany Robert Gates, který zastává stejný úřad i v Obamově vládě.
Barack Obama, málo zkušený v zahraničněpolitických otázkách, složil svůj tým ze samých těžkých vah, což zpočátku vyvolalo dohady o nevyhnutelnosti konfliktů. Zatím se však nenaplnily a třenice, pokud nějaké jsou, zůstávají pod pokličkou. Největší překvapení souvisí právě s postavením Clintonové. Ambiciózní politička s generálskou povahou, již zpočátku mnozí pokládali div ne za „stínovou prezidentku“, postupně vyšuměla do ztracena – zcela pohlcena kancelářskou rutinou. Tváří americké zahraniční politiky zůstává Obama, všudypřítomný a bez ustání mluvící a gestikulující. Vyjadřuje se ke všem důležitým otázkám a účastní se všech rozhodovacích procesů.
Kam sám nemůže, posílá viceprezidenta Josepha Bidena. Jeho zahraničněpolitické zkušenosti ho činí takřka nenahraditelným. Smí vyslovit to, co z různých důvodů nechce nebo nemůže vyřknout prezident. „Jestřábí“ výroky Bidena o Rusku, Íránu nebo Gruzii mají tu výhodu, že vyvolávají značný ohlas, aniž by byly považovány za oficiální linii Bílého domu. Jeho pověst ve světě coby nezodpovědného „kecala“ je ideální pro vypouštění zkušebních balonků. Pokud nějaká myšlenka padne na úrodnou půdu, prohlásila to ústavní dvojka. Pokud vyvolá pohoršení – co chcete, vždyť je to Jo Biden!
Obamovy názory bezprostředně ovlivňuje poradce pro otázky národní bezpečnosti generál James Jones. Globální strategii nadále určuje šéf Pentagonu Robert Gates. Tím spíše, že jejím ústředním bodem zůstávají bojiště v Iráku a Afghánistánu. Čína jako hlavní věřitel USA je výsostní doménou ministra financí Timothyho Geithnera. Za mírový proces na Blízkém východě odpovídá zvláštní Obamův zmocněnec George Mitchell. Za situaci v Afghánistánu a v Pákistánu další zmocněnec Richard Holbrook. Oba jsou podřízení přímo prezidentovi. Co tedy zbývá pro Clintonovou? Bylo by tu ještě Rusko, hlavní směr americké politiky v dobách jejího manžela Billa. Ale i v tomto ohledu udává tón Obama a ozvučením pojmu „reset“ neboli nového nastavení byl pověřen Biden. Když měla nešťastnice Clintonová slavnostně předat ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi symbolický knoflík, ukázalo se, že překlad tohoto slova do ruštiny obsahuje hrubku měnící význam pojmu v pravý opak. Clintonová nedoprovázela prezidenta ani během červencové návštěvy v Moskvě. Pokud je oficiální verze o zlomené ruce pravdivá, jen to dokresluje její nebetyčnou smůlu. Úřad prezidenta, k němuž Clintonová úporně kráčela po celý život, nakonec minula jen o vlásek. K všeobecnému překvapení však v roli šéfky diplomacie může nakonec zůstat v cizím stínu jako pouhá strážkyně velkého kulatého razítka.
