Zbraně utichly, skutečný boj o moc teprve začíná. Obavy ze „somálské cesty“ nejsou přehnané
Smrt Muammara Kaddáfího nabízí Libyi obrovskou příležitost ke změnám. Ty však mohou směřovat nejen k lepšímu, ale i k chaosu. Ten, kdo sleduje Libyi přes televizní obrazovku, měl skutečné dění účinně rozostřeno mlhou opakovaných záběrů povstalců, kteří střílejí kamsi do dáli na Kaddáfího poslední věrné. Zdálo se, že hlavní a jediný boj se odehrává mezi starým a novým. Omyl: tím skutečně podstatným, leč neviditelným je už týdny tichá bitva o budoucí moc.
Smrtí Kaddáfího přišli povstalci o nejdůležitější společný jmenovatel, který je držel pohromadě. Rána, která dostala diktátora na onen svět, tak byla rovněž startovním výstřelem potenciálně velmi nebezpečného souboje o ovládnutí či rozdělení Libye. Teď spory začnou přiostřovat. Každá skupina se bude řídit především vlastními zájmy.
O realitě dobře vypovídá, že povstalecký prozatímní premiér Mahmúd Džibríl chtěl ještě tři dny před dopadením Kaddáfího rezignovat. Řekl to týdeníku Time s tím, že důvodem je právě soupeření o moc. „Dostali jsme se do politického boje, který nemá hranice.“
O tom, jak ještě před ukončením bojů vypadala situace na území povstalců, vypovídaly jen kusé zprávy, které ovšem nebyly v popředí zájmu, protože bitvy o poslední Kaddáfího bašty působily na obrazovkách fotogeničtěji.
Stát kmenů
Tripolis mají jednotlivé povstalecké skupiny rozdělený jako spojenci Berlín po druhé světové válce. Jimi kontrolované „sektory“ žárlivě střeží milice, na zdech se objevují značky a nápisy, které vyznačují hranice sfér vlivu.
K tomu povstalecké skupiny chtějí větší vliv ve vládě. Například zástupci města Misuráta říkají: „Protože u nás proběhly jedny z nejtěžších bojů, je třeba ocenit naše zásluhy. Není možné, abychom měli stejně velké zastoupení jako oblasti, které k pádu režimu nijak nepřispěly.“
Tento požadavek rozhodně Libyi neprospívá. Povstalci jsou organizováni podle kmenů nebo regionů. A tak vznikají mocné protiproudy, které v konečném důsledku působí proti centrální moci. Už nyní má mnoho rebelů pocit, že Přechodná národní rada by měla jít z cesty. Je to proto, že ambice nových vůdců, za nimiž stojí ozbrojenci, rostou a ti staří z Rady mají často minulost velmi potřísněnou účinkováním v Kaddáfího režimu. Například premiér Džibríl vedl poslední čtyři roky Státní komisi pro ekonomický rozvoj, šéf Rady Mustafá Džalíl byl dokonce ministrem spravedlnosti. Byl sice na straně vězněných politických vězňů, a dokonce kvůli nim rezignoval, ale koho takový detail bude v porevolučním vření dojímat…
Nová Libye bude muset vyřešit tři základní problémy. Tím prvním je odzbrojení milic, což vypadá skoro jako neřešitelný úkol. Každopádně odsaje spoustu politické energie, která bude zapotřebí jinde. Těžko si představit, že jednotlivé mocenské skupiny nechají své ozbrojené složky rozpustit v nějaké nově zřízené armádě dřív, než dosáhnou svého. Tohle docela připomíná Libanon.
Druhou otázkou nyní je, jak budou distribuovány příjmy z ropného bohatství. Kaddáfí je používal jako cukr, jímž zvýhodňoval ty, které potřeboval. Tohle zase připomíná Irák, kde už osmým rokem probíhá zuřivý politický boj o ropný zákon, jenž má problém vyřešit.
A třetím je samozřejmě ustavení jakési ústřední moci, která by měla jasnou autoritu v regionech.
Ironií je, že Kaddáfí vším, co dělal, položil do základů nové Libye brizantní časovanou bombu. Po 42 let vedl zemi tak, že proti sobě stavěl jednotlivé oblasti, etnika a kmeny, jak mu to mocensky vyhovovalo. Zanechal za sebou zemi bez skutečných vládních institucí a politických stran, bez tradic občanských práv, občanské společnosti, svobodného tisku. A taky jednostranně zaměřenou ekonomiku orientovanou výhradně na těžbu ropy a život placený z peněz za její prodej.
Somálské podobenství
Odstranění diktátora bohužel neznamená automatické vyléčení společnosti, kterou dlouho dusil. Jistě, jeho konec může otevřít cestu směrem k větší, nebo dokonce úplné demokracii, jak se to stalo například v Chile nebo na Filipínách.
Ale jsou taky odstrašující příklady. Třeba tenhle: psal se rok 1991 a v zemi, o níž je řeč, padl autokrat, který ji pevně svíral dvaadvacet let. Kolaps jeho vysoce personifikované tyranie (v tom velmi připomínal Kaddáfího) otevřel mocenské vakuum, které jako vysavač přitáhlo chaos, násilí a destrukci. Dlouho potlačované spory a nenávist mezi jednotlivými kmeny, které držel na železné uzdě, vyhřezly a zničily celou zemi.
Ten muž se jmenoval Mohamed Siad Barre a vládl v Somálsku.
Nikdy to nebyl bůhvíjaký stát, ale teď je to rozstřílená a rozvrácená země, kde centrální vláda nemá žádnou moc, zákon nejmenší váhu a kde mezi sebou soupeří kmenové klany, propukají hladomory a epidemie jsou stejně nebezpečné jako dávky z kalašnikovů.
Kdysi bylo Mogadišu nejkrásnějším městem Afriky. Teď je z něj africký Verdun.
Bude se něco podobného říkat o Tripolisu?
Tohle není jen řečnická otázka. Podobně uvažují i na místech, která jsou obvykle docela dobře informovaná. „Jednou z věcí, která nás nejvíc znepokojuje, je možnost, že by Libye sklouzla do chaosu a stalo se z ní obrovské Somálsko,“ prohlásila americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová před zahraničním výborem Senátu. V podstatě totéž zřejmě straší i Jamese Clappera, jenž má za Bílý dům na starost koordinaci amerických zpravodajských služeb. Při podobném slyšení řekl, že je třeba počítat s možností, že „v Libyi vznikne situace podobná Somálsku“.
Ať jsou zticha
Mohla by se opravdu Libye stát novým Somálskem, protože má klany, nebo třeba Irákem, protože má kromě klanů i ropu? Anebo by se mohla stát něčím jako Turecko, tedy moderním státem s umírněným islamistickým režimem?
Oproti Iráku má Libye výhodu: zatímco tam se hlavní předěl vytvořil mezi sunnity a šíity, kteří bojovali o moc, Libyjci jsou jen sunnité. Mají však zase své regiony. Když vůdci z Misuráty přišli s požadavkem na mnohem větší mocenské zastoupení, řekl na to jeden z povstaleckých vůdců z Tripolisu agentuře Reuters: „Ať jsou zticha. Za tři dny bychom byli s Misurátou vojensky hotoví.“ Takhle spolu přátelé nehovoří.
Nikde není psáno, že Libye půjde ve stopách Iráku, nebo že dokonce vznikne středomořské Mogadišo. Ale automaticky věřit, že vše bude jen dobré, by bylo hodně naivní.
