Střelec z Ústí

Nápad nakupovat byty v jedné z chudších částí Česka se zrodil poměrně nevinně.

„Bavil jsem se s nadřízeným, byla asi půlnoc a pracoval jsem v kanceláři. Na internetu jsem si prohlížel nemovitosti a on mi napůl z legrace, napůl vážně řekl, ať se podívám na Ústecko,“ vypráví dnes mladík z Pardubic o začátcích svého investování. Patrik Duda před šesti lety pracoval jako finanční poradce, přičemž už dlouho přemýšlel, jak se pustit do vlastního podnikání.

„Podíval jsem se na nemovitosti v Ústí a okolí a nevěřil jsem těm cenám,“ říká dnes. Byl zvyklý hledat byty 1+1 za milion korun a víc, ale najednou narazil na stejně velké byty za 150 tisíc nebo 200 tisíc korun.

„Co je to za nesmysl, říkal jsem si a nevěřil tomu. Myslel jsem, že jsou to ghetta.

Ano, byla tam ghetta, ale v nich byty stály třeba třicet tisíc. Opravdu, takové nesmyslné ceny. Ještě ten víkend jsem koupil první byt,“ líčí začátek své realitní anabáze.

Byt na spotřebák

Nápad, který na první pohled vypadá bláhově, se ukázal jako velmi výnosná investice.

Nejenže nájmy z bytů na Ústecku generují mnohem vyšší procentuální zhodnocení než například v hlavním městě, ale Duda měl rovněž štěstí, že za posledních pět let vzrostla hodnota nemovitostí v Česku o polovinu, chudé regiony nevyjímaje. „Věděl jsem, že je to trefa do černého. Každý, s kým jsem se o tom bavil, mě od toho odrazoval. A to je první dobré znamení,“ říká Duda.

Byty nenakupuje v těch nejproblémovějších lokalitách. Naopak vybírá si normální lokality blízko centra města, kde žije běžná populace. Třebaže patří Mostecko a Ústecko k regionům s nejvyšší nezaměstnaností v Česku, pořád přesahují celorepublikový průměr jen nepatrně a lidí bez práce je kolem čtyř procent.

„Kupoval jsem byty, které stály zhruba 250 až 300 tisíc korun. Teď už jsou dražší, ale mluvím o době před šesti lety,“ říká dnes sedmadvacetiletý podnikatel.

K nemovitostem měl blízko, protože jeho rodiče pracovali dlouho jako realitní makléři. Nejdřív kupoval za hotové peníze, pak si na nákup bral hypotéky. Postupně ale začal narážet na strop, takže šel do jiné banky, kde ale také brzy vyčerpal limit. „Takto jsem si udělal hypotéky u čtyř až pěti bank. Pak už začínal být problém i u vlastních zdrojů, které vždy musíte dát, a banky zvyšovaly požadavky z deseti na dvacet, a nakonec až padesát procent,“ vypráví Duda.

Mladík kupoval zpočátku i dva byty měsíčně, přičemž jeho cílem bylo získat za první rok deset až patnáct bytů. To se mu nepovedlo, koupil jich jen šest, ale druhý rok zabral a pořídil třiadvacet nemovitostí. „Chtěl jsem čím dál víc. Jednou jsem byt koupil za spotřebák, ale jen proto, že jsem věděl, že to rychle otočím.“

Do severních Čech jezdil zpočátku pořád – na prohlídku nemovitostí, pak na jednání s nájemníky. Z investorského hobby se postupně stávala druhá práce.

„Druhý rok byl asi nejakčnější. Kupoval jsem byty i přes telefon na benzince, kde jsem zastavil. Makléř mi jen řekl, co má, a já na to kývl.“ Zhruba za dva a půl roku tak nakoupil dohromady dvaatřicet bytů. „Pak jsem skončil. Přestalo mě to bavit, tak jsem šel dál,“ říká Duda, který celkem pořídil byty přibližně za osm milionů korun.

Stará se mu o ně jeho matka, která spravuje rodině a známým na Ústecku a Mostecku asi šedesátku bytů.

O nájemníky přitom nemá nouzi, protože v regionu je běžnější bydlet v nájmu než ve vlastním. Většinou se jedná o lidi manuálně pracující, úředníky, důchodce či matky s dětmi. Na dávkách podle Dudy žije jen malá část nájemníků. Ti se soustřeďují hlavně v ghettech jako Janov u Litvínova a Chanov u Mostu. „Zkusil jsem koupit jeden byt vyloženě v ghettu, ale byl jsem rád, že jsem se ho pak zbavil, a už to nedělám. Výnos tam může být daleko lepší, ale je to strašně práce,“ říká Duda, který musel nájem často vymáhat, s nájemníky se těžko komunikovalo a hrozilo, že byt vybydlejí.

Obecně mu však jeho portfolio bytů vynáší velmi dobře. Roční výnos z nájmů se pohyboval od začátku kolem 15 procent.

V Praze je to přitom kolem tří až čtyř procent. Kromě toho se za posledních pět let zvedla samotná hodnota nemovitostí a Duda tvrdí, že se mu celá investice už v zásadě splatila. „Je to až tak lukrativní, že tomu lidé nevěří,“ dodává. Ze zdánlivě riskantního podniku je paradoxně podnik velmi výnosný a nepříliš rizikový.

Erotický přístav

I když uvažoval, že založí nemovitostní fond, vydá dluhopisy a počet nakoupených bytů znásobí, měl Duda „konzervativního“ podnikání dost a vrhl se na riskantnější půdu. V Praze založil erotický podnik Naughty Harbor, který nabízí sex se silikonovými pannami a také virtuální sex. I k tomu se však dostal náhodou.

„Byl jsem u rodičů na návštěvě a říkal jsem tátovi, že potřebuju nějaký další byznys, protože se nudím, jestli nemá nějaký nápad. Odpověděl z legrace, že server Bezrealitky už tady je, tak ať založím Bezpasáka. Po půlroce jsem ho založil,“ říká Duda o novém začátku.

Na server dnes chodí měsíčně asi 120 tisíc sexuchtivých mužů, kteří si vybírají ženy nabízející erotické služby.

Funguje to jako inzertní portál, kde si ženy a dívky platí reklamní plochu a majitelé serveru se snaží zajistit, aby se na stránky dívalo co nejvíc lidí. Proti největšímu konkurentovi sex.cz sice mají jen pětinovou návštěvnost, ale dostat se za dva a půl roku na tržní dvojku není špatný výkon.

Od serveru Bezpasáka pak vedla cesta přímo k nevěstinci Naughty Harbor. „Náš markeťák říkal, že bychom mohli na web přidat novou kategorii Sex s robotem. Zase to vypadalo jako vtípek, ale myslel to vážně.

Začal jsem nad tím přemýšlet a vznikl nápad na noční podnik, kde si člověk pronajme robotickou společnici,“ usmívá se Duda, který nakoupil pár silikonových krásek a pustil se do podnikání. Zatím to nejsou robotické panny, které stojí zhruba 300 tisíc, ale jen statické – kus za necelých padesát tisíc.

Užívat si s nimi dnes chodí podle Dudy denně asi pět zákazníků, což je dostatek, aby firma vydělávala. Zatím však hodně investuje. Nejprve do systému oprav a hygieny silikonových společnic, které někteří zákazníci dokážou výrazně poničit, ale i do nových technologií a služeb virtuálního sexu. „Pro nás je nejzajímavější virtuální realita. Baví mě spojení sexu a robotiky. Mám futuristické vize o sexu s roboty, které se snažím naplnit,“ říká mladý podnikatel, který sám služby, které nabízí, vyzkoušel inkognito ve Španělsku, kde podobný podnik funguje.

Replikanti

O nezájem se nebojí ani do budoucna.

Počítá naopak s růstem počtu zákazníků díky postupnému zdokonalování obrazu a strojů, které stimulují lidské tělo, a také ochabujícímu sociálnímu životu mladých. Neobvyklé služby přitahují zatím spíše „normální“, průměrné jedince, kteří jsou sexuálně aktivní a nemají nouzi o reálné vztahy. „Jsou to kolikrát dobře vypadající lidi, kteří nemají nutnost hledat alternativu. Škála je od dělníka po manažera. Věkově je pak průměr mezi 35 a 45 lety,“ vyjmenovává Duda.

Zatím do erotického byznysu zainvestoval necelých šest milionů z prodeje části bytů z Ústecka. Jakmile začne podnik generovat příjmy, počítá s expanzí do zahraničí. „Jedu teď do Las Vegas, kde nějaká jednání proběhla, ale jsme na úplném začátku,“ nastiňuje byznysmen, který do budoucna přemítá o možnostech tištění nejen lidských orgánů, ale celých lidských těl. Je fascinován myšlenkami o převtělení mysli do stroje, vdechnutí života neživé hmotě. Nepředstavuje si je však jako golemy, jimž se vloží do hlavy šém, ale jako krásné erotické společnice či replikanty z kultovního filmu Ridleyho Scotta Blade Runner.

Chtěl jsem čím dál víc. Jednou jsem byt koupil za spotřebák, ale jen proto, že jsem věděl, že to rychle otočím.

O autorovi| JIŘÍ ZATLOUKAL zatloukal@mf.cz