Tento týden přinesl několik událostí, jež jsou zralé alespoň na krátký komentář. Investice jako cesta k vyvedení Česka z recese si zaslouží detailnější rozbor, avšak způsob, jakým se této problematiky ujal pan prezident, je poněkud nešťastný. Zejména proto, že v evropském srovnání Česko vždy investovalo nadprůměrně, a to jak z hlediska celkové tvorby hrubého fixního kapitálu, tak z hlediska participace veřejného sektoru na investiční aktivitě. Problém není s investiční mírou, ale s její efektivností. A to nespraví ani stanovení závazného limitu pro veřejné investice ve státním rozpočtu. Kdyby Miloš Zeman hovořil na Žofíně o tom, jak strašlivě plánujeme, vyhodnocujeme a realizujeme investiční projekty ve veřejném sektoru, poslouchal bych velmi pečlivě, protože to je kardinální problém s netriviálními řešeními. Ale o tom řeč nebyla, ačkoli Češi si například zaslouží položit na stůl propočty ekonomické návratnosti Temelína a srovnat je s ochotou platit za omyl.
Promarněná šance
Další den patřil premiérovi Petru Nečasovi a penzijní reformě, čehož jsem se osobně účastnil. Nečas precizně vysvětlil, že reforma je ve skutečnosti krotkým a velmi umírněným pokusem udělat něco s demografickým vývojem a nepřiměřeně vysokou závislostí zdejší populace na státních penzích. Nemohu se ovšem zbavit pocitu, že chyby v designu jsou promarněnou příležitostí, kterou si způsobila koalice sama. Levici by se nekonečně hůře argumentovalo, kdyby byl na stole návrh na automatické členství v druhém fondovém (a z definice plně zásluhovém pilíři) v kombinaci s veřejnoprávním (státním) fondem životního cyklu, do nějž opět automaticky spadne každý, kdo si nevybere soukromého správce. Nestalo se a budeme žít s důsledky.
Poslední poznatek je dotaz kolegy z Mezinárodního měnového fondu (MMF), zda si ČSSD opravdu myslí, že parametrické úpravy průběžných penzí budou stačit, anebo to jenom tak „markýruje“. Poctivě jsem odpověděl, že ČSSD si to opravdu myslí, protože jinak by nedělala, co dělá, tedy „doráží“ už beztak nedostatečnou reformu sliby, že druhý pilíř zruší. Na hodně let máme vymalováno, aniž by byl problém vyřešen.
Vyřešen není ani problém českých veřejných financí, zejména pokud jde o strukturální deficity, které začnou podle MMF za rok za dva zase stoupat. Současná koalice na poli strukturálních reforem holt zase až tak nezaválela, ale k tomu by bylo zapotřebí nejen bystré mysli, ale i podpory a ochoty k dohodě z druhé strany. Většina konsolidace se odehrála na příjmové, nikoli výdajové straně, a nemá trvalý charakter, ani kdyby ji nikdo nerušil. Zástupci MMF samozřejmě nepochybují o tom, že cyklické oživení přijde a bude trochu foukat vítězi voleb v příštím roce do plachet. Hlavou jim ale vrtá, jak se chceme posunout dále, když už jsme se v klíčových otázkách docela pěkně ideologicky „zazdili“. Vidí do nás jako do děravého džbánu, ti kluci z MMF. Radostný pohled to není, ale buďte bez obav – oni už viděli mnohem horší věci.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Kam se poděly naše živočišné instinkty?
Hlavy, které se nedostaly na špalek
Zdravotní projížďka jarní Bohémií
