Z rozpoutání finanční krize bychom měli vinit nezodpovědnost a hamižnost bankéřů
Letos uplyne šestnáct let od chvíle, kdy se v luxusním hotelovém komplexu Boca Raton na Floridě sešla neobvyklá společnost. Několik desítek mladých bankéřů z poboček J.P.Morgan v New Yorku, Londýně a Tokiu se mělo během víkendového výjezdního zasedání zamyslet, jak by tento mocný finanční dům mohl v následujícím roce rozvinout aktivity v oblasti derivátových obchodů. V letním parnu nasyceném vlhkostí a alkoholem vznikla myšlenka nové finanční alchymie, jež měla způsobit revoluci v bankovním světě. Zvrtla se však v nejhorší hospodářskou krizi od třicátých let minulého století.
Kde se stala chyba
Nicméně nejsou to deriváty, které bychom měli vinit z rozpoutání krize, upozorňuje v knize Fool’s Gold: How Unrestrained Greed Corrupted a Dream, Shattered Global Markets and Unleashed a Catastrophe (Bláznovo zlato. Jak bezuzdná chamtivost zhatila sen, zničila globální trhy a rozpoutala katastrofu) britská novinářka z deníku Financial Times a ekonomka Gillian Tettová. Vinna byla nezodpovědnost a hamižnost bankéřů, kteří tyto finanční instrumenty upravili a používali způsobem, o němž se jejich „konstruktérům“ ani nesnilo. „Stane-li se nehoda, lidé z ní neobviňují auta, ani je nepřestanou řídit. Vinu dávají řidičům! S deriváty je to stejné. Chyba není v prostředku, ale v lidech, kteří jej používají,“ vystihuje klíčovou myšlenku Terri Duhonová, jedna z „hrdinek“ smutného příběhu.
Tettová není psycholožka, a proto nepodává vysvětlení osobních pohnutek hlavních postav k jejich činům. Nevěnuje se ani tomu, jak kdo na derivátových obchodech zbohatl. Jako držitelka doktorátu ze sociální antropologie si však všímá, že pro pochopení leckdy abstraktních finančních trhů je třeba zabývat se nejen složitými matematickými vzorci a ekonomickými teoriemi, ale i hodnotami a zvyky bankéřů a jejich společenskými a komunikačními vazbami. Kniha je přitom napsána srozumitelným a poutavým novinářským stylem, který umožňuje dozvědět se leccos o lidské stránce makroekonomických událostí.
Naporcuj a prodej
Tettová nás přivádí do období intelektuálního kvasu v polovině devadesátých let. Banky několik století půjčovaly klientům peníze na základě pečlivého posouzení rizika a za současného držení dostatečné rezervy kapitálu, jež by pokryla případné ztráty. Hrozba nesplácení půjček byla považována za nedílnou součást bankovnictví. To se změnilo po vzniku úvěrových derivátů. Ty umožnily, aby se riziko transformovalo – v procesu zvaném sekuritizace – ve finanční produkt, který lze prodat jako akcie, dluhopis či ropa. „Poprvé v historii byly banky schopné poskytovat úvěry, aniž by musely nést veškerá rizika, pokud vůbec nějaká nesly. To jim uvolnilo ruce k produkci více půjček, aniž by hrozila ztráta v případě jejich nesplácení,“ píše Tettová v úvodní části Derivátový sen. Banky zbavené rizika více půjčovaly, korporace rychleji rostly a kapitalismus vzkvétal. V konečném důsledku však byly tyto cenné papíry odkazující na skutečné půjčky a hypoteční úvěry tolikrát naporcovány, rozděleny a přetaveny, až se zcela odpoutaly od reality.
I když nevezmeme v úvahu Heisenbergův princip neurčitosti, dle něhož nelze odhadnout chování jakéhokoli systému, jelikož nejsme schopní dostatečně přesně zjistit jeho počáteční stav, používané matematické modely mohly jen stěží posoudit reálné riziko derivátů. Důvodem nebylo jen to, že sestavené rovnice vycházely z krátkých časových řad. Problém spočíval i v chybném předpokladu, že tolik podkladových aktiv se nikdy nemůže najednou pokazit.
Ruce pryč od regulace
Tettová podotýká, že bankéři ze společnosti J.P.Morgan sehráli klíčovou roli nejen v konstrukci nových derivátů, ale i v lobbistické kampani, která měla Kongres, Komisi pro cenné papíry a burzy i Clintonovu a Bushovu vládu přesvědčit, aby daly ruce pryč od případné regulace obchodů s nimi. Zastal se jich i nejvyšší „duchovní“ ideolog volného trhu – předseda Fedu Alan Greenspan.
Hlavním argumentem finančníků v jejich kampani bylo, že odvětví má silný zájem, aby se všichni zúčastnění chovali poctivě. To se ukázalo jako mýtus. Šéf americké centrální banky s odstupem času přiznal, že učinil „chybu“, když věřil, že banky udělají vše nezbytné, aby ochránily sebe i své akcionáře. „V modelu byla trhlina, která odhaluje, jak svět funguje,“ prohlásil Greenspan v říjnu 2008 při slyšení v Kongresu.
Přehnaná opatrnost?
Banka J.P.Morgan byla u zrodu moderních finančních nástrojů, jež po „zmutování“ vyústily v dalekosáhlou krizi. A zároveň patřila k jejich hlavním zastáncům. V podstatě však také byla jedinou velkou bankou, která vyšla z globálních turbulencí s lepší pověstí než dříve. Možná proto, že její derivátový tým nevytvářel zajištěné dluhové obligace (CDO) z hypoték a překvapilo jej, že vůbec někdo může vytvořit přesvědčivý model, který dokáže cenu takových „věcí“ stanovit.
„Morgani“ se současně rozhodli pojistit proti ztrátám i z extrémně bezpečných balíčků CDO, zatímco ostatní nikoli. Možná je však vysvětlení mnohem prostší. Banka třeba jen propásla příležitost a nestačila včas naskočit do vlaku řítícího se nejprve za závratnými zisky a poté do záhuby.
Jiný příběh
Každopádně to, že banka J.P.Morgan vyšla z problému se ctí, vysvětluje, proč její šéfové svým líčením událostí s potěšením Tettové pomáhali. Bylo by však dobré vyslechnout i jiné verze příběhu, například od finančníků ze Citigroup. V minulosti největší americké banky, která z velké části skončila ve státních rukou výměnou za podporu. Totéž platí o ratingových agenturách.
Tettová je znamenitě popisuje jako „kněze ve středověkých chrámech“ promlouvající finanční latinou, „jíž málokdo z investorské kongregace rozuměl“, ale kteří zároveň udělovali „rady a požehnání“. Každý jistě tuší, že lidé z těchto institucí by poskytli mnohem složitější popis než ten o „bezuzdné chamtivosti“.
Ratingová arbitráž
Role ratingových agentur v celém příběhu je ostatně nesmírně zajímavá. Nyní bývá jejich podíl na rozpoutání krize hodnocen negativně. Pravdou však je, že „požehnání“ těchto institucí ve formě udělení „trojitého“ ratingu umožňovalo celému systému obchodů s deriváty fungovat, aniž se kdokoli musel o své investice přehnaně strachovat. Někteří bankéři varovali před přílišnou lehkovážností. Například i Charles Pardue z banky J.P.Morgan: „Myslím, že bychom si neměli nalhávat, že všechno, co se prodává, má náležitou hodnotu.“ Ratingové agentury však byly přesvědčeny, že takové obavy jsou neopodstatněné.
Moodys’s, Standard & Poor’s i Fitch investovaly velké částky do vývoje systémů, jež modelovaly riziko širokého spektra nových finančních produktů. V dobré víře pak o spolehlivosti těchto modelů přesvědčovaly investory předváděním, jak fungují. Moody’s dokonce dobrovolně zveřejnila detaily architektury vlastního programu v roce 2004 na webu. Pro bankéře už pak nebylo problémem sestavit své „inovační“ produkty tak, aby je systém vyhodnotil jako prakticky bezrizikové s ohodnocením AAA. V bankovních kruzích se pro tuto „hru“ vžil pojem „ratingová arbitráž“.
Volný pád
Trh s „exotickými“ cennými papíry nabobtnal během deseti let na více než dvanáct bilionů dolarů. Na výročním zasedání Evropského sekuritizačního fóra (ESF) 11. června 2007 v Barceloně bylo proto co slavit. Investiční banky měly za sebou dvanáct nejlukrativnějších měsíců za celou dobu své existence. Vzduchem létaly zátky od šampaňského a kapela ‚D‘ Leverage tvořená z bankéřů Barclays Capital, Credit Suisse a dalších hrála – trochu mimo rytmus – cover verze aktuálních hitů. „Byl to výjimečný rok,“ zářil Rick Watson, zakladatel ESF. „V oblasti sekuritizace nyní vidíme mimořádnou explozi inovací,“ chlubil se. Hned příštího dne, 12. června, však pronikla na veřejnost zpráva, že se do vážných problémů dostal hedgeový fond, který měl úzký vztah s bankou Bear Stearns. Bankéři pocítili těžkou ranní kocovinu.
Události z následujících měsíců jsou v živé paměti. Nejprve pád banky Bear Stearns, její převzetí společností J.P.Morgan po dvou dolarech za akcii a následné uklidnění situace před finálním volným pádem po krachu Lehman Brothers v září 2008. Jeden z členů inovátorského týmu „Morganů“ k tomu v e-mailové zprávě bývalému kolegovi poznamenal: „Co to tu vzniklo za monstrum? Je to jako by sis pořídit roztomilé děcko, které jen co vyroste, spáchá strašlivý zločin.“ Dalo-li se tomuto nežádoucímu vývoji předejít například přísnější regulací, musí zvážit každý sám. Strhující kniha Gillian Tettové je k tomu cenným podkladem. Je však lidstvo vůbec schopné se poučit a neopakovat stejné chyby?
BOX:
FOOL’S GOLD: HOW UNRESTRAINED GREED CORRUPTED A DREAM, SHATTERED GLOBAL MARKETS AND UNLEASHED A CATASTROPHE
(Bláznovo zlato. Jak bezuzdná chamtivost zhatila sen, zničila globální trhy a rozpoutala katastrofu)
Autor
Gillian Tettová
Vydal
Little, Brown Londýn 2009
Rozsah
338 stran
