Střihoruký Schling

Úřadům konečně došla dvanáctiletá trpělivost

Porevoluční doba začátku devadesátých let byla pro podnikavé lidi prostě úžasná. Kdo sehnal na Šumavě kostky másla za nižší cenu, než jaká byla v hlavním městě, mohl je ihned prodávat v pražském metru. Nepotřeboval licenci ani žádné povolení dopravních podniků, nemluvě už o živnostenském listu. Ten v těch grunderských časech ještě ani neexistoval. Podobné to bylo s prodejem stíracích losů, džín z Vietnamu nebo kočárků z Polska. Úřady drobné podnikání prostě neregulovaly. Nejpohodlnější ze všeho bylo postavit si reklamní poutač u dálnice. Člověk nemusel mrznout u stánku, stačilo každý měsíc zkasírovat tabákovou firmu a v klidu bohatnout!
Ovšem reklamní billboard bylo možné bez povolení postavit u dálnice ještě loni v prosinci. Stačilo se domluvit s majitelem pozemku nebo - v lepším případě - vlastnit půdu u rychlostní komunikace sám. Důvěryhodné informace říkají, že z jednoho billboardu lze měsíčně vytěžit devět až padesát tisíc korun. Záleží na jeho poloze, velikosti, a zda je v noci osvětlen. Je to tedy lukrativní obchod - už dva malé neosvětlené poutače vynášejí měsíčně více, než kolik činí průměrná česká výplata. S odváděním daní si přitom není třeba lámat hlavu, kdo nemá živnostenský list, nemá přeci ani živnost. Natož aby se odváděly peníze správcům dálnice, jako je tomu na Západě. Státu takto údajně uniká miliarda korun ročně.
Úřadům ale dochází dvanáct let po začátku zlatokopeckých časů trpělivost. Nejdříve se rozhoupala hrstka poslanců a začala v parlamentu bušit do varovných bubnů. Těžko říci, zda poslance a ministra dopravy Jaromíra Schlinga inspirovaly k odstranění černých billboardů podél dálnic a silnic volby, osud jejich kolegyně Noveské, která se zabila nárazem do poutače, nebo přátelské pobídky firem, které si za reklamy řádně platí. Jisté je, že dokázali prosadit novelizaci nedokonalých zákonů, a tak lze nyní udělat s černou reklamou u státních silnic krátký proces. Místo zdlouhavého správního řízení je mohou správci ihned zakrýt.
Dva měsíce po novelizaci se rozhoupal i ministr dopravy. Dobře informované zdroje tvrdí, že ztratil trpělivost s majiteli černých reklam po zveřejnění únorového článku týdeníku EURO. Vydal svým úředníkům instrukci, aby nepovolené poutače u dálnic a silnic první třídy začali zakrývat, a kdyby je snad jejich majitel ani poté nechtěl odstranit, aby je odřezali autogeny. Do půl roku by tak měly zmizet čtyři stovky billboardů. Zakrývat se začne ještě do konce března, je přeci před volbami a každý populární krok se musí uskutečnit ihned. Zvláště když řezání poutačů nebude stát příliš peněz a potenciálně na něm stát ještě vydělá. Řada z postižených majitelů reklam se jistě ráda nakonec se státní kasou dohodne a rozdělí se s ním o pravidelný bakšiš.
Problémem dálniční akce je skutečnost, že jde o krok chvályhodný, leč nesystémový. I kdyby většina nepovolených reklam u dálnic nakrásně zmizela, stejně jich mnoho zbude. Na řadu z nich je totiž i současná vylepšená legislativa krátká. Jde o stavby, které jsou za dvěstěpadesátimetrovým ochranným pásmem dálnice, na které se už jurisdikce nevztahuje. Velcí orli s nápisem Mattoni, sedící na nočníku uprostřed některých polí, rozhodně zůstanou. Nic proti orlům, ale je zarážející, že není boha, natožpak úředníka, který by je mohl posoudit alespoň z bezpečnostního hlediska. A zůstanou také všechny billboardy u cest druhé a třetí třídy. Ty sice nespravuje stát, ale spadají do kompetence dalšího článku veřejné správy – krajů a obcí. Ty majitele reklamních poutačů stíhat nemohou – legislativa je na to zase krátká. Přitom by stačilo převzít model ze sousedního Německa. To zakázalo z bezpečnostních důvodů jakoukoli reklamu na rychlostních komunikacích, neexistují tam tedy ani povolené billboardy! A pronájem ostatních reklamních ploch se licencuje, protože je to živnost jako každá jiná.