Energetiku v Evropské unii poškozuje nesystematická politika na ochranu ovzduší a upřednostňování obnovitelných zdrojů
Ukrajinská krize opět poukázala na dlouho známé problémy evropské energetiky – přílišnou závislost na ruském plynu a ropě. Ta se projevila nejsilněji v době českého předsednictví na počátku roku 2009, Evropská unie se z toho však nepoučila.
Plány na zvýšení energetické bezpečnosti regionu, například vybudováním plynovodu Nabucco, který by přiváděl plyn z neruské kaspické oblasti, anebo zrychlení výstavby terminálů a potrubních sítí na přepravu kapalného plynu (LNG) z USA, tak zůstaly zatím jen na papíře. Příliš reálná není ani těžba břidlicového plynu na území Evropy, protože se jedná o hustě osídlené území. Největší zásoby jsou podle všeho v Polsku a v České republice, jsou však zřejmě menší, než se původně předpokládalo. Břidlicový plyn má ale v České republice omezené možnosti, břidlice jsou měkčí, takže se vrty mohou dříve ucpat a hlavně leží pod chráněnými krajinnými oblastmi.
Velká energetická závislost na Rusku však není jediné, co evropskou energetiku trápí. Podle názorů, které zazněly na nedávné konferenci Asociace energetických manažerů, ji poškozuje především nesystematická klimatická politika a politika obnovitelných zdrojů, která je zvýhodňuje proti jiným zdrojům. Výsledkem je, že do klasických velkých zdrojů, které jsou nutné pro chod elektroenergetických soustav, se už nevyplatí investovat.
Podpora obnovitelných zdrojů zdeformovala trh Vážný problém spatřují odborníci v řídicím mechanismu celého evropského trhu. Původní tržní model byl podle nich zdeformován natolik, že dnes existuje jeden trh s energií a druhý „trh“ s dotacemi. Krom toho plíživě vzniká třetí trh s platbami za připojenou kapacitu. Ta je mnohde pojímána jako platba za bezpečnost systému, která je výlučně v národní kompetenci. Podle názoru některých zahraničních kolegů by měly tyto tři „trhy“ spolu dokonce soutěžit. Model takové „soutěže“ přitom není v současnosti známý ani v ekonomické teorii. Takové uspořádání nemůže bez politických intervencí nikdy vygenerovat „férovou“ cenu ani motivaci k investicím v oblasti konvenčních zdrojů.
Evropská unie podle energetiků ještě ani nezhodnotila implementaci kritéria 20-20-20 (v roce 2020 dosáhnout 20procentní snížení emisí CO2, 20procentní podíl obnovitelných zdrojů energie a 20procentní energetických úspor), a už hodlá požadavky navyšovat. Zatímco komise navrhuje v roce 2030 snížení CO2 na 40 procent, OZE na 27 procent jako indikativní cíl a účinnost v rovině obecné podpořit a vyhodnotit, navrhuje Evropský parlament kritérium 40-30-40, což je nereálné technicky a zejména nákladově. Vážnou potíž představuje skutečnost, že v oblasti ochrany klimatu jsou snahy EU osamoceny a nejsou přijímány zbytkem světa.
Obnovitelné zdroje způsobují i další problémy – nestabilitu energetických sítí, kdy například náhlé najetí všech větrných elektráren na severu Německa vyvolá obrovské zatížení sítě, a následné přetoky elektřiny přes okolní státy ohrožují stabilitu soustav. Proto například Polsko i Česká republika začínají stavět na svých hranicích „hráz“ proti těmto přetokům, takzvané phase-shiftery. To zcela odporuje původním a stále deklarovaným plánům unie na propojení sítí a vytvoření jednotného celoevropského energetického trhu.
Česká republika – ode zdi ke zdi Česká republika poté, co byla na podzim schválena novela zákona o podporovaných zdrojích energie, která od roku 2014 zastavila podporu drtivé většiny nových obnovitelných zdrojů, momentálně nepodporuje dotovaný nárůst obnovitelných zdrojů energie na národní úrovni, kromě podpory především v infrastruktuře (domácnosti, malé a střední podniky). Potřebu novely vyvolala dřívější přemrštěná podpora OZE, především fotovoltaiky, která nás až do roku 2030 bude stát okolo 45 miliard korun ročně.
Momentálně by tak v této oblasti podle Asociace energetických manažerů uvítala nejlépe návrat k původnímu trhu, k bezpečnosti a konkurenceschopnosti dodávek bez vnucených deformací. „Vzhledem ke kupní síle obyvatelstva máme třetí nejdražší energetické náklady v Evropě, což je i sociálně neúnosné,“ připustila asociace.
Jak to bude s Temelínem?
Česká republika podporuje pouze dekarbonizaci, to je snížení produkce CO2, což souvisí i s návrhem aktualizace Státní energetické koncepce a pokračováním v jaderném programu.
Dostavba Temelína, s níž tato koncepce počítá, se však komplikuje, a to kvůli Velké Británii.
Ta prosazovala, aby se výstavba nových jaderných elektráren podpořila garantovanými výkupními cenami pomocí takzvaného contract for difference. Podobný model zde prosazovala i společnost ČEZ a lobbovala za toto řešení u státu. Se systémem garantovaných výkupních cen by ale musela souhlasit i Evropská komise. Ta to však nedávno Britům neschválila a těžko lze předpokládat, že by něco podobného tedy schválila v případě České republiky. Dostavba Temelína se tak při současných nízkých výkupních cenách silové elektřiny kolem 40 eur za megawatthodinu nevyplatí, garantované výkupní ceny by musely být minimálně dvojnásobné. Česká republika tak bude muset zvolit jinou možnost financování projektu. Nyní to vypadá, že se vydá cestou Maďarska, kde další dva bloky jaderné elektrárny Paks postaví stát, výstavbu svěří bez tendru ruské státní firmě Rosatom, a ta mu za to poskytne investiční úvěr.
Temelín také zřejmě místo společnosti ČEZ postaví firma stoprocentně vlastněná státem. Úvahy o jejím založení potvrdil ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek.
spásné uhlí?
V současné mezinárodní politické situaci nepřichází toto řešení nejspíš v úvahu, a tak zřejmě opět přijde na přetřes otázka prolomení uhelných limitů v severních Čechách, bez nichž nelze stavět nové uhelné elektrárny ani obnovovat všechny dožívající. „Uhlí v České republice jako energetická surovina nekončí, je s ním počítáno i v energetickém mixu aktualizované Státní energetické koncepce,“ konstatoval proto na konferenci Asociace energetických manažerů Pavel Šolc, náměstek ministra průmyslu a obchodu.
