Jedna z mála spolehlivých věcí v životě je, že o budoucnosti opravdu nic nevíme.
Nevíme, jak bude vypadat Evropská unie za pět let, ani nevíme, kolik bude mít členů. A protože toho nevíme hodně, nemůžeme ani vědět, jak rychle poroste česká ekonomika za rok, za dva, natož pak za tři. Můžete umět modelovat, co udělá s českou ekonomikou barel ropy za šedesát nebo dolar za osmadvacet, ale efekt výše uvedeného nedovedete namodelovat ani náhodou. Kdyby to někdo uměl udělat ve svém kumulativním negativním účinku… už by tady asi nebyl.
| Přečtěte si, kdy a proč půjdete do důchodu: Vláda jednohlasně: Do důchodu se půjde v 65 letech  |
Proto je chvalitebné, že koaliční rada rozhodla, že do důchodu půjdeme nejpozději v šedesáti pěti letech. No, mně osobně to příliš nepomůže, neboť náš ročník to má naplánováno na hezkých 64 let a šest měsíců. Samozřejmě že si dělám legraci, neboť tohle „zastropování“ je dobré leda tak jako součást předvolebního boje.
Vydrbaný systém, chudé stáří
Je to samozřejmě docela nedůstojné smlouvání s národem, který ovšem nepotěšíte sofistikovanými projekcemi, ba dokonce ani něčím tak výrazně jednodušším, jako jsou počty ze základní školy.
Mám s tím zkušenost. Tuhle jsem to vysvětloval jednomu svému známému, jinak pozoruhodně vzdělanému člověku s velkým přehledem. Řešil jsem s ním jeho důchod. V podstatě po celou dobu od listopadu 1989 vykazoval jako živnostník něco blízkého minimálnímu příjmu. Do důchodu by ale chtěl odejít v roce 2020 a nechtěl by být chudý. Do té doby sotva splatí dluhy. Jediné, co ho doopravdy zajímalo, byla nikoli jeho předchozí příspěvková morálka, ale kolik dostane.
Když jsem mu řekl triviální úvahu, že dokonce i v průběžném systému by mělo platit, že si každá generace má odžít to, na co si přispěla, nepotěšilo ho to. Děti nemá, bydlí ve vlastním a perspektivy, že by náhodou mohl dostat tolik, kolik si „našetřil“ v přepočtu na střední délku dožití, se upřímně zhrozil. Když jsem mu řekl, že celý dospělý život se systémem „vydrbával“, aby měl příjemnější standard, a nyní ho čeká velmi chudé stáří, kterému se může vyhnout pouze tím, že někdo ho bude ochoten najmout jako „prducha“, neměl z toho radost.
Brutální krácení
Je to standardní příběh mnoha „ičařů“, kteří nemohou nikdy přestat dělat, aby nebyli na mizině s hotovostí. Vzdát se nemovitého majetku v zájmu likvidity je pro ně obtížně představitelné, takže budou makat, dokud to bude fyzicky možné.
Stejně na tom budou nejen ti, kteří svoje odvody „optimalizovali“, ale i ti, kteří poctivě odváděli a nadprůměrně vydělávali v pozicích seniorních zaměstnanců. Jejich pojistně-matematický nárok je brutálně krácen, takže se budou držet místa, dokud to bude možné, a bránit vstupu mladým, produktivita neproduktivita. Ve státním sektoru to bude univerzální pravidlo. Neboť v českém základním důchodovém pilíři je hra nastavena na udržení alespoň nějakého náhradového procenta u průměrně vydělávajících zaměstnanců.
Složeným úrokem, daněmi, vazbami na produktivitu a demografií to nekomplikujme, komunikovat to s voliči je obtížné a odměna za to žádná, jak jsme ujišťováni. Nic jsme pětašedesátkou nevyřešili, spíš naopak, ale jistoty na první pohled každý ocení. Že to oslabuje smysl toho, proč vlastně máme demokracii, je v tuhle chvíli zcela sekundární záležitost.
O důchodech a důchodové politice čtěte více:
Penze příští rok stoupnou o tři stovky. Průměrný důchod bude 11 745 korun
Koalice se dohodla. Strop odchodu do důchodu bude 65 let
Počet důchodců v exekuci stoupl, senioři se vrací do práce
