Esej: Stručné dějiny stále stejného manželství

13. 4. 2019

Autor: Vojtěch Velický

Politicky a právně manželství osob stejného pohlaví nejspíše možné je. Biologicky to ale fungovat nikdy nebude.

Spor o manželství pro osoby stejného pohlaví dnes dělí společnost v Česku, zatímco velká část Západu pod tlakem homosexuální lobby kapitulovala. V Česku se část politiků snaží zabránit relativizaci tradičních hodnot ústavním zákonem, který by zakotvil manželství jako svazek osob různého pohlaví, aby ho nebylo tak snadné zrušit pouhou většinou poslanců a senátorů. Umírnění konzervativci nabízejí homosexuálům stejná práva, ale pod jiným názvem. To je však pro ně nedostatečné. O co tedy ve skutečnosti v celém sporu jde?

Skoro to vypadá jako úsilí o konečné a definitivní zmatení jazyků, kdy různí lidé používají stejná slova, a myslí jimi něco zcela jiného. Z tohoto pohledu je symbolické, že první historicky dochovaná právní úprava manželství pochází z babylonského Chammurapiho zákoníku. A nutno podotknout, že v té době měli celkem jasno.

S kravaťákem ne

Ale popravdě Chammurapi manželství nevynalezl. Při exkurzi do historie, při níž použijeme důkladně provedenou dizertační práci na téma institutu manželství Petra Schmiera z Právnické fakulty UK, musíme začít někdy v pravěku. S tehdejším „rodinným právem“ by dnešní konzervativci asi také nebyli zrovna smířeni.

Přečtěte si: Babiš na klubu ANO podpořil uzákonění sňatků homosexuálů, hnutí je nejednotné

Historické prameny uvádějí jako první formu manželství pravěké manželství skupinové. Původní rody, kdy byl stejně jako u ostatních savců sexuální styk neomezený, se rozdělily na skupiny, v nichž byl sex nadále možný, ale styky mimo skupinu byly omezeny. Trochu to připomíná éru hippies nebo v našich podmínkách undergroundu, kdy jak zpívá Jarek Nohavica, sice „holky byly svolné ke styku“, ale jaksi s kravaťákem nebo nedej bože s tesilem se to tak nějak nehodilo.

V paleolitu bylo zřejmým účelem tohoto institutu udržení reprodukce a zároveň nějaké sociální stability. Majetkové záležitosti tehdy nebyly až tak podstatné. Zda byly součástí skupinového manželství i styky homosexuální, nijak dovodit nelze. Nicméně vzhledem k výskytu homosexuality i mezi nižšími savci, než je homo sapiens, lze předpokládat, že si s tím tehdy nikdo žádnou hlavu nedělal.

Podobně dodnes žijí některé uzavřené komunity indiánů v amazonských pralesích či na jiných místech planety. Pozoruhodný příklad rodinného soužití a pohledu na svět ze skupinového manželství popisoval jakýsi cestovatel zvyklostmi jednoho kmene v Amazonii, jehož členové věří, že žena rodí tělo dítěte, zatímco muž jeho duši, což je daleko náročnější a zodpovědnější činnost. Takže žena obvykle rodí s motykou v ruce na maniokové plantáži, zatímco muž opečováván celou vesnicí polehává v chýši obskakován ostatními obyvateli vesnice a nic náročného nedělá, jen rodí tu duši. Pozoruhodné však je, že v případě, kdy ho to přestane bavit, může ten náročný úkol svěřit jakémukoli dalšímu muži z vesnice, který se tak stává otcem dítěte. Nakonec proč ne, když vlastně stejně nikdo neví, jak je to doopravdy.

Souhlasíte s tím, aby homosexuálové mohli uzavírat manželství?

Pak se ale v historickém vývoji skupiny měnily a sílil požadavek sexuální zdrženlivosti, až se vytvořily partnerské vztahy muže a ženy trvající delší dobu. Některé zdroje uvádějí, že obvykle se uchyloval muž k ženě a žil pak s její rodinou, což mělo poněkud matriarchální charakter.

S tímto uspořádáním však souviselo i to, že takové rodiny nabývaly statků a vše muselo být trochu jinak. Vstup do takovéhoto partnerství i odchod z něj byly zcela neformální. Ještě ve starém Egyptě však bylo manželství záležitostí zcela privátní a vznikalo smlouvou dvou osob opačného pohlaví uzavíranou bez participace kněží či úřadů, a postrádalo tak jakýkoli náboženský přesah. Zároveň nebyl problém jej stejným způsobem ukončit.

Trest za cizoložství

Chammurapiho zákoník ze 17. až 18. století před naším letopočtem je nejstarším právním kodexem, který upravuje rodinné právo vedle trestního, obchodního či věcí týkajících se otroctví. Pojímá manželství jako smlouvu mezi mužem a rodiči nevěsty v pojetí muže jako ochránce a ženy jako rodičky dětí za účelem zajištění potomstva a ekonomické existence.

„Léčba“ homosexuality: německý ministr chce zakázat pochybnou praxi

Mezopotámská společnost byla monogamní a cizoložství se přísně trestalo. Především však cizoložství ženino. Zákoník však na rozdíl od pozdějších epoch zachovával možnost rozloučit manželství za života manželů, byť to nebylo úplně jednoduché. Ochrana a zajištění reprodukce byly na počátku vzniku manželství jako zákonem chráněného vztahu, a zákon tak navazoval na odedávna respektované zvykové právo. Pradávno předtím, než nám z toho křesťanství udělalo svátost. LGBT komunitě se to řečeno s klasikem může nelíbit, může s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím může dělat.

V běhu dějin se pak právní úpravy přizpůsobovaly době, její kultuře, náboženským zvyklostem, ale i sociálně-ekonomickým podmínkám. Už antický starověk rozeznával více forem manželství a právních úprav partnerských vztahů. To reflektovalo silně nerovnou římskou společnost. Patriciům bylo vyhrazeno manželství nazývané matrimonium iustum, v rámci něhož se přelomově upravuje nejenom záležitost reprodukce rodiny, ale také spravování majetkových poměrů. Římská rodina měla silně patriarchální charakter a v jejím čele stál pater familias, který měl svrchovanou moc nad celým majetkem rodiny včetně otroků i nad všemi dalšími osobami patřícími do ní: manželkou, dětmi, ale mnohdy například i nad manželkami svých synů.

Druhořadí plebejci nejprve nemohli vstupovat do svazku s patricii, ale později jim to bylo umožněno a mohli vstupovat do svazku nazývaného ius connubii. Otroci neměli nejprve vůbec právo se brát. V pozdější době mohli uzavírat manželství nazývané contubernium.

Manželství s mocí nad ženou

Římské manželství je také počátkem hluboké nerovnosti mužů a žen v manželství. Žena tehdy uskutečňovala svou právní existenci pouze prostřednictvím muže. A to ať už jako jeho dcera, sestra, matka či manželka. Sňatkem přecházela žena z moci svého otce pod moc svého manžela. Říkalo se tomu manželství s mocí nad ženou. Později se však už za římských doby ženy poněkud emancipovaly a sňatek byl uzavírán bez „moci nad ženou“. To vše navíc platilo pouze pro římské občany. Cizinci do takových svazků vstupovat nemohli a měli své právní úpravy.

Matriarchát: ztracený ráj, nebo hudba budoucnosti?

V klasickém Římě byly však i další zákonné svazky, z nichž vyplývala pro jejich účastníky práva i povinnosti. Například ženu šlo klasicky vydržet, pokud s mužem žila alespoň rok ve společné domácnosti. Nesměla se ale z ní vzdálit na déle než tři dny. Pak začala lhůta běžet znovu.

Specifickým a z hlediska dnešních diskusí o stejnopohlavním manželství aktuálním svazkem byl konkubinát. To byl svobodný, avšak trvalý svazek mezi mužem a ženou, kdy muž neměl ženu za manželku, nýbrž pouze jako souložnici. Liberální pojetí jej označovalo jako svazek kvůli chtíči, ne kvůli plození dětí. Pokud z tohoto svazku vzešly děti, měl otec povinnost je živit, nicméně po něm nedědily.

V tomto mumraji institucionálních vztahů by jistě nebyl býval problém vytvořit i nějakou instituci pro stejnopohlavní páry. Nakonec homosexualita v antice nebyla ničím zvláštním. Přesto k ničemu takovému Římané nedošli. Přece jen se starali především o děti a majetková práva uměli řešit i jinak.

Křesťanský středověk tento chaos podstatně zjednodušil. Zásadní a určující vliv na dlouhá staletí mělo asketické učení Aurelia Augustina. Sexualita byla pro něj trestem za porušení Boží vůle Adamem a Evou a podle toho to vypadalo. Panenský a panický způsob života stavěl vysoko nad manželství, které ospravedlňoval jen třemi principy - potomstvem, věrností a svátostí. Během staletí docházelo k různým úpravám týkajícím se zejména možnosti či spíše nemožnosti rozluky manželství (původně bylo možné rozluku provést v případě, že manželství nebylo konzumováno, tedy že nedošlo k souloži, případně jeden z partnerů byl duševně nemocný nebo impotentní). Rozhodovat o manželství bylo pak výlučně v kompetenci církve.

Deset důvodů, pro něž lidé zanedbávají sex, věnují se prkotinám a důležité věci nechávají... ehm, viset. Čtěte více v eseji O býložravém celibátu

Zlom přineslo až osvícenectví a v českých zemích manželský patent Josefa II. Ten přenesl rozhodování v manželských věcech ze soudů církevních na soudy světské. Církevní sňatek byl sice zachován, ale patent prohlásil manželství za občanskou smlouvu, jejíž vznik, změna i zánik mají být upraveny na zákonné úrovni, a nezrušitelnost manželství tak byla narušena. Úplná rozluka však byla umožněna jen nekatolíkům.

Manžel bez manželky

Zásadní změna, která vyrvala instituci manželství zpod církevní kontroly, přišla v Československu až v roce 1919, kdy byl zaveden souběh civilních a církevních sňatků a lidé si mohli vybrat. Zásadní ale byla možnost rozluky včetně populárního nepřekonatelného vzájemného odporu.

Lze tak konstatovat, že lidstvo prošlo dlouhou a klikatou cestu právní úpravy manželství, v níž šlo vždy v první řadě o jeho reprodukční funkci a sociální stabilitu rodiny. A to i v dlouhých dobách předkřesťanských. Úprava majetkových vztahů byla primárnímu účelu přizpůsobována.

Dnes by se zdálo, že není důvodu upírat svátost manželskou dvojicím stejného pohlaví. Jenže je zcela legitimní otázkou, zda má stát poskytovat institucionální ochranu vztahu, který z definice nenaplňuje cíl, kvůli němuž tato institucionální ochrana historicky vznikla. Zvláště když LGBT aktivisté považují poskytnutí adekvátního právního statusu jinou formou za zcela nedostatečné. Evidentně tak nejde o nějaký sociálně-právní problém, ale o pokus postavit homosexuální vztah zcela naroveň do posledního písmenka vztahu heterosexuálnímu. Politicky a právně to nejspíše možné je. Biologicky to ale fakt nefunguje a fungovat nikdy nebude. A vždy bude dost lidí zarputile přesvědčených, že červený čtvereček není modré kolečko a že manželství je manžel a manželka a nikoli manželka a manželka.

Dále čtěte: