Rusové doufají v rychlejší globální oteplování, jež by jim umožnilo vydělávat na otevření arktické námořní cesty
Proč proboha nosíte ty dlažební kostky z jednoho konce Rudého náměstí na druhý, ptá se dělníků udivený zahraniční host ve starém vtipu ze sovětských dob.
Dostane se mu fatalistické odpovědi: Jo, soudruhu, někdo to dělat musí. Takový ekonomický fatalismus samozřejmě nemá v dnešním Rusku prezidenta Vladimira Putina místo. Namísto toho jsou ve hře miliardy rublů státních investic a demonstrace vojenské síly. Kde? Daleko za polárním kruhem na Novosibiřských ostrovech, v jednom z nejzapadlejších koutů Severního ledového oceánu.
V září letošního roku byli tamní obyvatelé – rozuměj sobi a lední medvědi – svědky neobvyklého ruchu: ruské válečné námořnictvo tam vyslalo deset lodí, jimž razila cestu kompletní flotila ruských ledoborců na jaderný pohon. Na ostrovech zanechaly 46 tun leteckého paliva a 43 tun potravin pro několik desítek členů posádky. Ti mají napřesrok zprovoznit vojenské letiště, které nechal před 20 lety zavřít tehdejší prezident Boris Jelcin. Letiště začne přijímat nejprve nákladní letadla a po nich strategické bombardéry.
Tím to ale nekončí. Takřka zároveň otevřela vládní delegace zbrusu novou vojenskou základnu ještě dále na severu, v Zemi Františka Josefa. A koncem října začala státní firma Rosatomflot, jež drží de facto světový monopol na výrobu atomových ledoborců, stavět novou loď. Má stát 1,1 miliardy dolarů a být o 14 metrů delší než dosud největší světové plavidlo toho typu, ledoborec jménem 50 let vítězství.
Nadějné vyhlídky na oblevu Důvod takového počínání je zřejmý. Kromě toho, že Putin nejde pro demonstraci vojenské síly nikdy daleko, se Moskva připravuje na splnění dávného snu o otevření námořní obchodní cesty, jež by spojovala Asii se západní Evropou, případně severovýchodem Ameriky. Myšlenka, kterou poprvé nadnesl již v 16. století diplomat Dmitrij Gerasimov, dostala nový náboj před čtyřmi lety. Tehdy upozornili britští vědci na skutečnost, že pod vlivem globálního oteplování taje arktický led (denně jej údajně ubude území o rozloze Bavorska). Následkem toho se blíží stav, kdy bude možné objet obrovský kus Eurasie od Vladivostoku po Norsko v bezledové zóně i jindy než v červenci, jako je tomu dosud.
Pro Rusko by to mohla být výborná zpráva.
Takzvaná Severovýchodní cesta by mohla zabít tři mouchy jednou ranou. Zaprvé, mohla by sloužit jako tranzitní koridor pro asijský export do Evropy (a v omezené míře i obráceným směrem). Zadruhé, mohla by zajistit dopravu mezi ruskými přístavy a zbytkem světa, případně mezi nimi navzájem. Zatřetí, v arktických ledových vodách má být ukryto na miliardu tun ropy, jejíž těžba dosud buď není technicky vůbec proveditelná, nebo by nebyla rentabilní; to by se ovšem mohlo změnit. Význam otevření Severovýchodní cesty pro Rusko lze jen stěží přecenit. Při pohledu na mapu je zjevné, že největší země světa vděčí za svou relativní zaostalost do značné míry právě nešťastné geografické poloze. Všechny slušně splavné řeky, které by mohly významně zlevnit dopravu, totiž tečou od jihu na sever, do pustiny za severním polárním kruhem. Jediné dvě výjimky tvoří Don a Volha, přičemž posledně jmenovaná by bez propojovacího kanálu jako na potvoru ústila jen do jezera, byť obrovského. Ještě lepší ilustraci poskytne srovnání s Německem: na celém jeho území nenajdete místo od splavné řeky vzdálenější než 50 kilometrů. Němglobal ci tak mají neustále k dispozici levnou cestu ke třem mořím a jejich trhům, kdežto Rusové mají soby a lední medvědy u moře Laptěvů.
Není proto divu, že v Rusku zavládlo radostné očekávání. Rosatomflot, jenž dostal od Putina na starost flotilu atomových ledoborců v roce 2008, kromě zmíněného superledoborce chystá stavbu ještě dalších dvou plavidel, za které chce zaplatit 3,1 miliardy dolarů. Někdy vyznívá nadšení až naivně: „Doufáme, že globální oteplování bude probíhat co nejrychleji,“ prohlásil například v říjnu Alexandr Davyděnko, šéf Federálního úřadu pro říční a námořní dopravu, s výhledem na zlatý důl v podobě Severovýchodní cesty.
Ne tak rychle Jak však v půli listopadu vtipně podotkl ruský vojenský analytik Alexandr Golc, arktické vojenské manévry zaměřené na obranu moderního ekvivalentu někdejší hedvábné stezky nedávají v současné době mnoho smyslu.
„Nemáme co bránit, nemáme čím to bránit, a nemáme ani před kým bychom co chránili,“ napsal v deníku Kommersant. „Vypadá to spíš jako parodie na studenou válku – tentokrát skutečně velice studenou.“
Golc naráží na skutečnost, že zájem o Severovýchodní cestu je mimo Rusko dosud zanedbatelný. Pokud budou Rusové chtít z mezinárodního tranzitu profitovat, budou muset napřed vynaložit investice, o jejichž výši dosud nelze ani spekulovat. Zaprvé, podle mezinárodních námořních smluv musejí zdarma poskytovat lodím plujícím v jejich vodách navigační servis. Nic takového dosud neexistuje ani na papíře. Jediné, co Rusové mají k dispozici, je systém satelitního zobrazování shluků ledu kanadské výroby.
Rusové proto přišli s jiným nápadem. Termín „bezledová zóna“ v arktickém žargonu znamená oblast, kde sice není souvislá ledová plocha, ale volně plujícího ledu je tam spousta. I v takových vodách lze plout pouze za pomoci ledoborců – což je důvod pro zmíněnou expanzi flotily Rosatomflotu. Rusové počítají s tím, že navigace sice bude zadarmo, ale za ledoborcový servis si každá loď zaplatí pěkně zvlášť.
Co se stane, když nějaká loď nebude doprovod ledoborců chtít? Ke slovu se dostane oblíbené ruské řešení, totiž bumážka. Abyste se mohli Severovýchodní cestou vydat, musíte mít povolení od nově zřízeného Úřadu pro správu Severní cesty (mezinárodně vystupující pod anglickojazyčnou zkratkou NSA). Jak to funguje v praxi, zjistila například ruská odnož organizace Greenpeace, jejíž loď chtěla monitorovat zkoumání tamních ropných nalezišť společností Rosněfť. „Naše loď Arctic Sunrise je klasifikována jako ledoborec, ale povolení nedostala na základě odůvodnění, že má příliš nízký stupeň klasifikace. Naše klasifikace je přitom vyšší než klasifikace všech šesti lodí Rosněfti, které povolení do oblasti vplout dostaly,“ posteskl si časopisu Business Insider šéf ruské divize Greenpeace pro energetiku Vladimir Čuprov.
Země byrokratů Ruské podnikatelské prostředí tak zintenzivňuje rizika pro každého, kdo by se Severovýchodní cesty rozhodl využít. Úspora času při dopravě, řekněme z Jokohamy do Rotterdamu, by ve srovnání s plavbou Suezským průplavem čítala plus minus 13 dnů – nově by trvala 35 dnů namísto dnešních 48. Každý den zdržení, ať už z důvodů povětrnostních, byrokratických či jiných, takovou úsporu významně snižuje.
S byrokratickými průtahy přitom je třeba počítat. Své o tom vědí i čeští podnikatelé, kteří s tamním prostředím přicházejí do styku. „Při kontaktu s ruskými úřady i partnery je bezpodmínečně nutná znalost ruštiny,“ řekl týdeníku Euro například Daniel Černý, generální ředitel společnosti Halla, jednoho z největších českých výrobců technických svítidel, jenž v Rusku generuje desetinu svého obratu. „Oproti jiným zákazníkům je komunikace na dálku nedostačující, často je třeba okamžitě přijet.“ To se ovšem u Novosibiřských ostrovů lépe řekne, než udělá.
Nejcennější lákadlo Severovýchodní cesty, časová úspora, je tak ohrožena. „Rozdíl ve vnímání času a dodržování termínů v Rusku a jinde ve světě je obrovský,“ potvrzuje Jan Novák z Centra moderního podnikání Eyrie, jež se specializuje na přípravu byznysmenů na podnikání v Rusku. „Věci se nedějí v dohodnutých termínech a základní výbavou pro podnikání je trpělivost.“
Na další rizika upozorňuje Alice Kubíčková, vedoucí partnerka advokátní kanceláře Lydon Wells Legal. „Stále je kladen velký důraz na papírovou formu komunikace. V rámci státní správy nedošlo téměř k žádné elektronizaci práce,“ upozorňuje Kubíčková, jejíž firma v Rusku působí. „Je nutné najímat si ruské právníky, neboť jen ti jsou schopni se v ruském právu vyznat. Ale sehnat spolehlivé lidi je obtížné – a cizinci, jejichž neznalosti poměrů lze snadno využívat, se musejí mít na pozoru dvojnásob.“
A konečně je tu paradox stran toho nejdůležitějšího faktoru, totiž proměny podnebí.
Kdyby globální oteplování vyslyšelo přání ředitele vodní dopravy Davyděnka a postupovalo skutečně „co nejrychleji“, spolu s mořským ledem by roztálo také obrovské množství pobřežní půdy, dosud trvale zmrzlé. To by změnilo fungování přístavů a jejich okolí do míry, kterou lze jen těžko odhadovat; rozhodně by to však znamenalo další prodražení.
Kvůli tomu všemu jsou obyvatelé arktických oblastí Ruska mnohdy skeptičtější než moskevští pohlaváři. „Severní cesta? Ale kdepak,“ řekla týdeníku Euro odmítavě 41letá Jelizaveta (příjmení si zveřejnit nepřála), jež pochází z Archangelska a dnes žije v Praze.
„O téhle cestě se čas od času mluví už od cara. Nikdy z toho nic nebylo a taky nebude.“
Pokud by měli skeptici pravdu, zbývá jediné vysvětlení pro mohutné ruské aktivity v arktické oblasti – někdo to dělat musí, soudruhu.
O nejcennější lákadlo – časovou úsporu – může Severovýchodní cestu připravit ruská byrokracie. Jižní cesta 48 dní
Severovýchodní cesta 35 dní 46 plavidel
projelo Severovýchodní cestou v roce 2012. Suezským průplavem proplulo ve stejném roce 12 225 lodí. Za prvních šest měsíců letošního roku absolvovalo Severovýchodní cestu 16 plavidel.
2 mil. tun
nákladu bylo přepraveno Severovýchodní cestou v roce 2012, Suezským průplavem ve stejném roce lodě přepravily 928,5 milionu tun nákladu. Rekordní náklad sedmi milionů tun byl Severovýchodní cestou vypraven v roce 1987, za první pololetí letošního roku to ale bylo jen 433 tisíc tun. Zdroj: Business Insider
Význam otevření Severovýchodní cesty pro Rusko lze jen stěží přecenit.
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
