V l a d o M i l u n i č
Domy Vlada Miluniče stojí na pevných základech, mají často vážné poslání, přesto jsou jakoby lehce načrtnuté, plné světla, jeden z nich dokonce tančí.
Architektův typický rukopis ovlivnilo zcela jistě jugoslávské slunce, dětství s mořem před domem a lesem za zády, vnímání monumentální historie ukryté s lehkostí Středozemí ve zdech Opatije, Záhřebu, Splitu a Dubrovníka. Za to, že svými stavbami dotváří současnou tvář naší metropole, dostal v minulých dnech Stříbrnou medaili hlavního města Prahy, kterou rada zastupitelstva poprvé udělila významným občanům k 80. výročí vzniku republiky.
Přestože je seznam jeho realizací dlouhý, při vyslovení jména Vlada Miluniče (narozen 1941, v roce 1966 absolvoval ČVUT v Praze), se každému vybaví nejdříve Tančící dům na Rašínově nábřeží, který byl jeho týmovou prací s významným kalifornským architektem Frankem O. Gehrym. Od jeho dokončení v roce 1996 uplynuly teprve dva roky, přesto se stal novou architektonickou „památkou“ Prahy, výpravy cizinců chtějí vidět Hrad, Staré Město a Tančící dům. Kolik lidí, tolik názorů - laické vesměs kladné, odborníci i rádobyznalci mají své výhrady. Tou nejčastější je překročení regulační čáry a vybočení, vykročení domu do ulice a Jiráskova náměstí. Zajímavou otázku ovšem klade kritikům v časopise Architekt 14-15/96 teoretik moderní architektury Rostislav Švácha: „Není to spíše tak, že jsme si kvalitu Rašínova nábřeží uvědomili právě až díky provokativním, ale nijak vražedným úhybům Tančícího domu z jeho urbanistické formy?“ Pro zajímavost, znalci Gehryho tvorby považují tuto realizaci za výjimečnou s ohledem na respektování kontextu.
Milunič, který na rozdíl od Gehryho má dům denně na očích a hlasy na doslech, říká, že jeho nervy jsou naprosto v pořádku: „Architekt musí výtky - i pochvaly - poslouchat, není jiného zbytí, ale měl by dům udělat tak chytrý, že všechny námitky, které mají i domovnice, dokáže obhájit věcnou argumentací.“
Ostatně na úvahy o zástavbě proluky na Rašínově nábřeží měl spoustu času - se svými rodiči lékaři, třemi sestrami a řadou dalších jugoslávských rodin bydlel v Dejvické vile Na Zátorce, kterou posléze zabrala libanonská ambasáda a početná rodina Miluničových byla pře- stěhována do bytu v Havlově domě na nábřeží. První debaty o tom, jak sousední jizvu po válečném bombardování zacelit, začaly v roce 1986, kdy Vlado Milunič vypracoval projekt předělení bytu Václava a Ivana Havlových na dvě samostatné jednotky. Po revoluci už pan prezident navázal na dávný rozhovor tím, že svému sousedovi poslal prostřednictvím OPBH zakázku na studii rohového domu.
V době, kdy probíhaly finální práce na Tančícím domě, vznikla možnost realizovat návrh na soubor obytných domů na sídlišti Petřiny. Dnes už realizované, pestrobarevné, členité stavby areálu Hvězda nabídly velmi slušné bydlení, jehož hlavní devizou je orientace do klidného prostředí, zády k ulici a čelem do lesa. Rukavici, hozenou tvůrcům uniformních, neživotných sídlištních molochů, využilo k výčitkám opět mnoho zasvěcených, mezi nimiž dominuje autor myšlenky, že Milunič vytvořil na Petřinách Hongkong. Ti opatrnější se shodují v názoru, že zastavěná plocha je degradována přehuštěností (350 bytů, kanceláří a obchodů).
Areál Hvězda sledoval ideu logického přechodu mezi vilovou čtvrtí a sídlištěm. Členitost a různorodost stříšek a střech má předobraz v poetice Malé Strany, o konceptu a barvitosti celého komplexu říká Milunič lakonicky: „To je mediterán, co jiného? Chtěl jsem, aby soubor byl hravý, každý kus trochu jiný, vždyť sídliště je mrtvé schéma, to není město, město je organismus: jinak vypadá Pařížská, jinak Václavák, Vinohrady, Nusle. Prolínání různých názorů, to je to, co dělá město městem. Já jsem na Petřinách zastavěl asi jen dvacetinu sídliště, těch ostatních devatenáct architektů by to mělo dál nějak dotvářet, něco přidat, něco třeba i zbourat.“
Poslední „love story“, dům, jehož návrh má hlavu v oblacích a tři patra podzemních garáží, je sídlo Středočeské plynárenské, a. s. Budova pro třetí tisíciletí bude stát na rohu ulic Pod Terebkou a Žateckých, v blízkosti objektu policie, hotelu Fórum a Kongresového centra. O myšlenkovém procesu, na jehož konci stála finální podoba stavby, vypovídá Milunič v autorské zprávě: „Pokud má budova charakterizovat činnost firmy, která nakupuje sibiřský plyn dopravený z velké vzdálenosti, a ten bezpečně distribuuje po republice, aby ho se ziskem prodala, musíme použít metaforu. Personifikováno do tvaru budovy chápeme spodní jednoduchou část jako odraz racionální činnosti spojené s transportem a prodejem, v horní části chceme situovat relaxační funkce, jako jídelnu, fit centrum, ale také řídící centrum podniku a zasedací místnost. Na samotné dvouúrovňové střeše chceme vybudovat zahradu se stromy, keři a trávou.“
Na modelu 1:100, který vedle modelu 1:50 momentálně dominuje architektově kanceláři, však po střeše Středočeské plynárenské běží ještě sedm koní od Michala Gabriela… „Budova plynárenské je asi dvakrát větší než Tančící dům, ale máme k dispozici jen polovinu peněz,“ říká Vlado Milunič. Přestože generální ředitel firmy Alois Těšitel k projektu přilnul a věří s architektem, že dům bude ozdobou Prahy, realizace možná nebude probíhat v tak příjemné a přátelské atmosféře, jako tomu bylo u Tančícího domu. Momentálně totiž bojují se zastupujícím investorem, který, jak se zdá, přesně nechápe, jaká je architektova role. Takový boj je podle Miluniče věc nadmíru nepříjemná, pro zdar díla je potřebná atmosféra vzájemné důvěry. „Architekt se velmi snadno dostane do offsidu, pak mu odtud musí někdo pomoci, a ne aby partner čekal na každý jeho poklesek a ještě ho v něm vymáchal. Nelogicky se u nás neplatí za nápad, ale nejvíce za prováděcí dokumentaci. Honorář se vypočítává z procent nákladů, zatímco myšlenka je překvapivě nedůležitá, přestože stojí na počátku všeho.“ Honorářový řád, podle kterého se architekti řídí, považuje Milunič za postavený na hlavu, protože architekt by měl být honorován za myšlenky, za navržené úspory a ne za zbytečné pouštění žilou. Například Frank Gehry měl na Tančícím domě nejvyšší honoráře za studii a za územní rozhodnutí a pak už v dalších stupních méně a méně.
Ten dům má Milunič rád také proto, že bude stát v území, které i památkáři uznávají za zničené. Na rozdíl od památkářů a Odboru územního rozhodování (OÚR) si myslí, že je může rehabilitovat jedině další korigující výstavbou. Je třeba stanovit zde novou hladinu zástavby, a tím redukovat agresivitu převýšeného hotelu Fórum. „Sousední objekt policie připomíná předlouhý rozjetý vlak, a tak jsem se sklonem dvou střešních oblouků pokusil ten vlak vizuálně zastavit, jeho pohyb svést do země a ještě pro jistotu zabrzdit hmotou dvouvěže.“
Z oken svého půdního bytu v Nuselském údolí na plynárenskou bohužel neuvidí, zatímco obludná silueta bývalého Paláce kultury a hotelu Fórum mu výhled kazí.
Na stole ateliéru se také povaluje návrh na přestavbu celého předmětného území, které v roce 2000 poskytne prostory pro kongres Mezinárodního měnového fondu. „Na otevření Gehryho Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau jsem zjistil, že stálo v přepočtu tři miliardy korun. My jsme tady na pakul měli dvě až pět miliard, tak jsem si říkal, že za miliardu to zbouráme a za tři si postavíme něco, co by nás na horizontu víc bavilo. A já bych si z oken Jamrtálu vylepšil panoráma. Ale vážně. Praha hledá místo pro obchodní centrum - a tady je!
Prostor zničený magistrálou, dvě stanice metrem z Václavského náměstí, s krásnými výhledy na Karlov nebo na Vyšehrad. Před nedávnem navíc podle Miluniče padlo nešťastné rozhodnutí o státní garanci na přestavbu paláce a o dostavbě administrativního a hotelového objektu v těsném sousedství. Tím, že se do Kongresového centra a do nového objektu vloží bez důkladnější urbanistické rozvahy, mezinárodní soutěže tři miliardy, dosáhne se minimálně dvacetiletého oddálení inteligentnější korekce siluety panoramatu a celkového ducha Paláce kultury.
Ač nerad, Milunič konstatuje, že i nově budovaný nadměrný a bezduchý objekt firmy A. D. N. S. celou situaci pouze zhoršuje, paradoxně ještě zvětšuje horizontálu paláce, likviduje stávající park a stíní mateřskou školu. Podle něj jde o nátlakovou politickou hru stavebních firem ve „státním zájmu“ o tři miliardy, bez ohledu na celkový trapný výsledek plánované přestavby. Překvapen je i bezradností památkářů, Odboru územního rozhodování a Útvaru rozvoje města, kteří shodně tvrdí, že území je, pravda, zničené, ale jeho ochranu chápou tak, že je nutné zakázat další výstavbu, a tím i údajnou devastaci. „Tento názor zastávají do chvíle, než na ně někdo zadupe, a pak povolí cokoli. Za nepřípustný považuji fakt, že navrhovaná přestavba s dopadem do panoramatu města proběhla pouze v kuloárech. To, že projekt nemohla vidět ani odborná veřejnost, natož pak občané laici, považuji za velmi nezdvořilé.“
