Překladatelka Olga Ryantová nedávno neúspěšně požádala ministerstvo kultury o zrušení státní církevní registrace Ústředí muslimských náboženských obcí v ČR. Šlo o zatím ojedinělé veřejné a mediální vystoupení proti islámu v Česku, motivované nejspíše obavami z tohoto náboženství a jeho vyznavačů. V evropském kontextu však jde o součást širší nálady, která začíná nacházet svou reflexi i v České republice.
Jistě, v prvním plánu všichni máme a vždy budeme mít před očima nejbrutálnější projevy islámského fundamentalismu, ať už šlo o teroristické útoky z 11. září na Manhattanu, hrůzné „popravy“ nevinných rukojmí v Iráku nebo nedávnou bestiální vraždu nizozemského filmového režiséra jen za to, že ve svém dokumentu kritizoval praktiky islámu. To všechno může vést až k určitému druhu veřejné hysterie. Jsem nicméně přesvědčen, že rozumní a racionální lidé nečiní takto zkratkovité paralely, nevylévají s vaničkou i dítě a neztotožňují nejhorší činy náboženských fanatiků s celým světem islámu.
Tři procenta.
Otazníky nad vztahem Evropy a islámského světa byly v posledních měsících ještě umocněny otevřením možného členství Turecka v Evropské unii. Vyrojily se otázky jako: Nehrozí Evropě postupná kulturní a civilizační dominance islámu, její „islamizace“? Nepředstavuje islámský svět pro Evropu zásadní populační nebezpečí? Stále častěji se v této souvislosti zdůrazňují odlišnosti evropského a islámského světa. Ano, Evropa a islám představují v mnoha ohledech protiklady. Evropa je založena mimo jiné na sekularismu, na důsledném oddělení náboženství - jako věci striktně soukromé - od veřejného života. Islám jako náboženství naproti tomu nikdy neprošel „reformačním“ procesem, podobným tomu evropskému, nezná odluku, navíc to není „jen“ náboženství, ale spíše celý životní způsob, včetně aspektů občanského, trestního i ústavního práva.
Přesto si Evropa a země Evropské unie musejí znovu a opakovaně uvědomit několik základních skutečností, především to, že odfiltrovat vliv islámu z evropské kultury a civilizace či popírat jeho význam v evropské historii není možné a znamenalo by to zároveň popírání části evropské minulosti i současnosti. Vždyť evropské dějiny jsou do značné míry dějinami velmi barvitého stýkání i potýkání s islámem. Například etapa „stýkání“ v ranném středověku, s vlivem islámu ve Středomoří a panstvím islámu na Pyrenejském polostrově a v části Itálie, po sobě zanechala v evropské tradici mimo jiné bohaté zdroje umění, vědy a kultury a zprostředkovala Evropě pozapomenuté antické dědictví. Naopak éra „potýkání“ a konfrontace – zejména osmanská expanze na Balkán a do střední Evropy – znamenala historické trauma, které zřejmě přesahuje až do dnešních dnů. Konečně koloniální minulost některých evropských mocností, či speciální dvoustranné vztahy, nacházejí svůj odraz v dnešní realitě zemí Evropské unie, v nichž žije dvanáct až patnáct milionů muslimů, tedy přibližně tři procenta všech obyvatel unie.
Nesoudržná entita.
Muslimové v Evropě nepředstavují homogenní, ale naopak etnicky, kulturně i geograficky diverzifikovanou entitu. Ve Francii, v níž žije okolo pěti milionů muslimů, jde zejména o arabské a berberské přistěhovalce ze zemí Maghrebu (Alžírsko, Tunisko, Maroko) a z dalších afrických „frankofonních“ zemí (například Mali). Následuje Německo se dvěma miliony muslimů (většinou Turků či Kurdů), třetí v pořadí je Velká Británie s 1,5 milionu muslimů převážně indo-pákistánského původu. Významné muslimské populace žijí také v Nizozemsku, Belgii a Rakousku. I sociálně jsou muslimská společenstva diverzifikována. První muslimské přistěhovalecké vlny před několika desetiletími byly jednoduché – šlo čistě o ekonomické migranty. Později ovšem následovali i politicky a nábožensky motivovaní uprchlíci před mnohými nedemokratickými režimy, ale také různé prominentní či intelektuální osobnosti, které do vztahů Evropy a islámského světa přinesly nový diskurz. Ten začal postupně odrážet i renesanci a znovuuvědomění tradičního islámu posledních dekád, někdy – bohužel - včetně radikalizace i konfrontačních sklonů. To všechno staví evropské země před nové problémy. Evropské národy těžko poradí muslimům, jakým způsobem se integrovat do západní společnosti či jak vyřešit nejrůznější komplexy ve vztahu k západnímu světu. To si musí vyřešit a vypořádat oni sami a ostatně mnozí jejich představitelé se poctivě snaží o hledání takových cest a návodů. Navíc evropské země nesmějí povolit a musí bojovat proti fundamentalismu a s ním spojenému terorismu a organizovanému zločinu. Evropská unie se však zároveň nemůže oddělit od okolního světa, budovat sama sebe jako jakousi pevnost či uzavřený křesťanský klub, či snažit se definovat evropskou identitu na bázi vymezování se proti islámskému světu.
Na nic si nehrát.
Občané evropských zemí a jejich politické elity často vyjadřují obavy z dalších přistěhovaleckých vln z arabského světa. Razantní populistické recepty, spočívající ve stálém zpřísňování vstupních procedur na území unie, nepřetržitém zvyšování kontrolních mechanismů, sledování, analyzování a archivování všemožných osobních dat atd., však takovým obavám přítrž neučiní. Naopak nás mohou zavést někam na hranice orwellovského světa s mocným dohližitelským systémem a omezenými osobními svobodami. Recept je přitom zdánlivě jednoduchý: napomáhat všemi prostředky stabilitě a ekonomické prosperitě v těch oblastech, které s unií bezprostředně sousedí. Rozšiřování takového pásu bezpečnosti pak pomůže zvýšit bezpečnost i Evropy samotné a snížit riziko masové migrace. Ostatně přes veškerou, mnohdy oprávněnou, skepsi musí bystrý pozorovatel konstatovat, že v islámském světě dochází k pohybu, a to žádoucím směrem. Jistě, hrozba terorismu není zdaleka zažehnána. Jistě, řada režimů v arabském světě nesnese ani dnes ani v budoucnu evropská měřítka demokracie a politické plurality. Přesto tam ale demokratizace a pluralizace pomalu probíhá. Proto mají smysl ty nástroje, které i nadále budou situaci posouvat zmíněným směrem. Proto má smysl evropská politika středomořského partnerství MEDA, jejímž prostřednictvím jen v loňském roce získaly země severní Afriky a Blízkého východu pomoc v hodnotě více než 700 milionů euro. Proto má smysl uzavírání asociačních dohod unie s těmito státy. Dnes již takových dohod existuje devět, od Maroka až po Jordánsko. Proto má smysl příslib plného členství v unii pro Turecko, i když to bude ještě dlouhá cesta.
Evropská unie by si neměla hrát na světovou velmoc, když k tomu chybějí odpovídající prostředky i politická vůle. Řeči o unii jako protiváze USA, či velkolepé snění o jednotné zahraniční politice jsou v nejlepším případě výrazem nebezpečné naivity, v nejhorším případě výrazem utilitarismu těch evropských mocností, které využívají unie jako nástroje, jímž chtějí znásobit svou váhu v mezinárodní politice. Pokud chce Evropská unie skutečně dostát jakési své mezinárodně-politické odpovědnosti, měla by začít zdánlivě s málem: pokusit se dostát této své odpovědnosti v té části světa, kterou může alespoň částečně bezprostředně ovlivnit, tedy ve svém bezprostředním a nejbližším okolí, kterým byl, je a bude „svět islámu“. To se týká i České republiky. Ta je menší členskou zemí unie, závislou na své vlastní aktivní a viditelné diplomacii, neměla by proto tratit síly a kapacity tam, kde je to kontraproduktivní a podléhat neodůvodněnému politickému mesianismu. Kontinuální stabilizace „blízkého zahraničí“ unie je v zájmu Evropy, je i v zájmu našem, proto bychom si této priority měli být vědomi a měli bychom o ní v rámci unie také umět hlasitě hovořit.
