Máloco škodí rozvoji víc než špatně zacílené subvence Jeff rey Frankel si tentokrát bere na mušku subvence v podobě státem regulovaných cen základních potravin a paliv v Egyptě, Indonésii a Indii a jako profesor se specializací na tvorbu kapitálu a ekonomický růst na Harvardu nemůže minout cíl. Jenom mne trochu překvapuje, že zapomněl na Venezuelu, která je přitom tropicky barvitá.
Chávezův následník v prezidentském úřadě Nicolás Maduro 20. srpna vyhlásil, že vláda přistoupí k povinnému systému chytrých karet s daktyloskopickou identifikací, aby zamezila zneužívání subvencí základního zboží. Pochopitelně že se s ním šmelilo, když cenový diferenciál mezi vázaným a volným trhem byl obrovský, stejně jako je obrovský diferenciál mezi oficiálním a černým kurzem dolaru vůči národní měně. V obchodech prostě dotované zboží – cukrem počínaje, rýží a toaletním papírem konče – často není, respektive zmizí, jakmile se objeví na pultech a vytvoří se fronty. Lidé, včetně těch, kterým byla Madurova politika primárně určena, se bouří.
Ještě na jaře to venezuelský vůdce zkoušel po dobrém, vydáváním karet ve státních supermarketech Abastos Bicentenario spřažených s obchodním informačním systémem, který měl zamezit opakovaným nákupům dotovaného zboží. Zkoušela se i jiná opatření jako zákazy nákupů malými dětmi, které rodiče posílali do obchodů opakovaně, aby si vytvořili „železné zásoby“.
Nedopadlo to s tím dobrovolným systémem úplně nejlíp, takže teď mají povinně nastoupit smart karty a čtečky otisků prstů.
Fakticky jde o zavedení hi-tech přídělového systému, což je jednoduše bizarní, když původním smyslem bylo potřít chudobu.
V některých zemích může chudoba postihovat půlku populace, ale nikde nepostihuje sto procent populace. V tom je třeba hlavní problém dotovaných cen základních potravin – levný chléb, rýži, olej nebo cukr prodáváte všem, nikoli jen těm potřebným. Nijak netestujete příjem, prostě dotujete i ty, kteří to nepotřebují. A v tom spočívá Frankelův apel – špatně zaměřené subvence jsou strašně drahé, a to, čeho taková politika chtěla původně dosáhnout, lze pořídit podstatně levněji. Když už jsme u těch moderních technologií, jistěže by bylo možné dosáhnout, aby potřební dostali karty s diferencovaným hotovostním limitem na nákup základních životních potřeb. V normální demokratické zemi by jim neomezovali, zda si chtějí koupit chléb, rýži nebo knížky…
Ostatně „smart“ podpora chudých hotovostními dávkami byla zavedena na podobném principu v jiných latinskoamerických zemích, třeba výměnou za posílání dětí do škol. Průsak oproti regulovaným cenám základních potřeb je podstatně nižší a je to celkově nesrovnatelně účinnější sociální politika.
Příklad toho, kam až může špatně nastavená podpora dojít, najdeme také ve Venezuele, která sedí na největších zásobách ropy na světě. Člověk by očekával, že benzin nebude drahý, ale před týdnem stál podle serveru Globalpetrolprices.com přesně jeden americký cent za litr, a byl tedy 123krát levnější než v Česku a 179krát levnější než v Norsku, velmi dobře spravované zemi s vlastními velkými zásobami ropy a zemního plynu.
Jednomu z největších českých poválečných přírodovědců, zesnulému Zdeňku Veselovskému, se kdysi v 70. letech minulého století poštěstilo dostat do Venezuely (v době vrcholícího ropného boomu). Po návratu na okraj svých přednášek s úžasem vyprávěl o negramotné obsluze benzinek na tamním venkově. Nedovedli vydat drobné na bankovku, a tak nonšalantně po naplnění nádrže dosáhli výpočetně zvládnutelného zaokrouhlení tím, že vystříkali benzin do písku. Nikdo kvůli těm pár litrům neprotestoval, i když pan profesor byl nemálo zneklidněn doutníkem v ústech čerpadláře.
Takže ve Venezuele je plýtvání národním bohatstvím historickou normou a skončí státním bankrotem. Frankel ovšem zmiňuje i jiné země a jiné typy subvencí a zátěž, jakou pro veřejné finance představují. Dá se s tím něco dělat a zažité subvence odebrat a politicky přežít?
Že dotace lze omezit a transformovat do gramotnější formy sociální pomoci, dokazuje třeba Írán, který se chtěl vyhnout ohromným sociálním nepokojům, a tak v roce 2010 zároveň s redukcí dotací na pohonné hmoty zavedl kompenzační peněžité dávky. Lidé o ně sice museli žádat, ale i podle zahraničních pozorovatelů zvládli Íránci vyřizování žádostí poměrně zdatně. A nejen to; jejich plánu nechyběla elegantní, opravdu mazaná psychologická finta. Změna politiky byla nejen avizována a vysvětlována dlouho dopředu, ale úřady žadatelům o finanční podporu převedly první peněžní dávku na účet ještě před zrušením subvencí samotných. Peníze si z účtu před dnem D lidé sice nemohli vybrat, ale viděli je. Psychologicky geniální – kdo by házel šutry po vládě, která dřív, než vám něco sebere, vám pošle peníze. Ať je ten režim jaký chce, tak pro něj musejí dělat hlavy otevřené. Ostatně, kdy s něčím takhle chytrým při zavádění reforem naposledy vyrukovala česká vláda? Kuponová privatizace? To bychom nesměli vědět, v co se to zvrhlo a jak to nakonec dopadlo.
Pro začátek by stačilo, aby ministerstvo financí jako přílohu každého státního rozpočtu a závěrečného státního účtu zveřejnilo odečet výdajů na subvence všeho druhu včetně těch méně viditelných v podobě daňových výdajů (existence více sazeb DPH, odečitatelné položky, zrychlené odpisy…). Zkusit spočíst, kolik nás stojí finty skryté do předpisů a regulací omezujících soutěž anebo předepisujících nějaké chování. Kdyby k tomu ministerstvo financí dalo i odhad distribučních efektů, kdo na tom bohatne, kdo na tom chudne, to by bylo opravdu chvalitebné. Neboť není užitečnější činnosti než rozsvěcet světla v našich hlavách.
10 nejlevnějších
Venezuela 0,30
Sýrie 1,25
Libye 2,46
Saúdská Arábie 3,36
Turkmenistán 4,64
Kuvajt 5,18
Alžírsko 5,53
Bahrajn 5,54
Írán 5,58
Katar 5,65
Plná nádrž ze státního
Spotřebitelské ceny benzinu ve světě
(v přepočtu na české koruny za litr; k 25. 8. 2014)
40,00 Kč
10 nejdražších
Norsko 53,66
Itálie 50,58
Nizozemsko 50,03
Turecko 48,46
Dánsko 47,37
Řecko 46,97
Hongkong 45,51
Velká Británie 45,04
Finsko 45,02
Izrael 44,73
Střední Evropa
Polsko 35,64
Maďarsko 36,52
Česko 36,92
Rakousko 37,24
Slovensko 41,13
Německo 42,80
Zdroj: www.globalpetrolprices.com/gasoline_prices/
Norsko, ač významný producent ropy a zemního plynu, má nejdražší benzin na světě.
Co je chytřejší? Mít 179krát levnější benzin a bezmála vyčerpané devizové rezervy, anebo největší státní rezervní fond na světě, který investuje a vytváří polštář do budoucnosti bez příjmů z plynu a ropy?
Venezuela má největší potvrzené zásoby ropy na světě a nejlevnější benzin.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
