Pohrdání všemi a vším je neviditelným, ale jasně zdviženým prostředníkem vůči elitám
Prezident seděl za stolem, před sebou mikrofon Českého rozhlasu. „Právě jsem četl čtyři šifry,“ řekl, „podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Maghrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“
V civilizovaném světě by to byl pěkný průšvih. Tajné služby nejsou tajnými službami nadarmo; kdyby to, co vědí, bylo určeno k roztrubování široko daleko, jmenovaly by se veřejný rozhlas. Když předají prezidentovi citlivé informace, nečiní tak proto, aby se jimi hlava státu mohla na veřejnosti vytahovat.
„Myslíte, že takovou informaci má paní Romancovová?“ utrousil prezident na adresu šéfky nově zbudovaného protiteroristického centra. „Samozřejmě že ne,“ odpověděl si sám, jak je zvyklý. Možná je i k tomu nějaký důvod, a třeba je dokonce dobrý, mohlo by napadnout člověka obdařeného menší dávkou bohorovnosti, než jakou disponuje první muž České republiky.
Tomu je to však jedno. Týdeník Euro si nemyslí, že chtěl svým vyzrazením citlivé informace nějakým způsobem vyřadit ze hry tajné služby, nebo dokonce teroristu varovat. Je to možná ještě strašidelnější: oním systémem, v jehož čele nominálně stojí, český prezident zhluboka pohrdá; slovo za slovem, gesto za gestem, brada za bradou je pohrdání všemi a vším kolem sebe leitmotivem jeho hradního působení.
Co hůř, český prezident koná svým perverzním způsobem racionálně.
V týž den, kdy český prezident podrazil špiony své země, vrtěli lidé hlavou z podobných důvodů i za Atlantikem. Donald Trump, jak píšeme v jednom z článků tohoto vydání, se dostal do nepěkné situace, když šéfové FBI, CIA (a možná dalších tajných služeb, což ovšem nevíme, protože nám to prezident Obama nevyžbleptl) dali dohromady zprávu, z níž plyne, že Trump je zranitelný vůči vydírání ze strany Moskvy.
Deset dnů před nástupem do Bílého domu to není nic příjemného OE a Trump reagoval podle toho. „Nesmysl, nic takového se nestalo,“ vybafl. „Je to klasický hon na čarodějnice,“ pokračoval později přes Twitter. Jinými slovy řekl totéž, co jeho český kolega: Co je mi do toho, co dělá nějaký špion? Kecá a hotovo. A nakonec, já jsem (budu) tady hergot prezident, ne on! Ani v Trumpově případě není uctivost prvním slovem, které vás při vyslovení jeho jména napadne.
Na první pohled je shoda mezi oběma muži náhodná. Dva starci, nadaní jistou dávkou osobního kouzla, jež se oba naučili přeceňovat i v dobách, kdy ještě fungovalo, se svezli na vlně populismu a- (zde doplňte svoji stížnost na soudobou demokracii, výběr je široký). Ohrožují tím- (zde doplňte to, co se vám na soudobé demokracii líbí; i tady ještě je z čeho vybírat). Narcikracie by se tomu mohlo dobře říkat.
Možná je to však obráceně: že se Trump i Zeman do svých funkcí dostali nikoli navzdory své aroganci a domýšlivosti, nýbrž právě díky nim. Pohrdání všemi a vším není pro jejich oblibu u veřejnosti brzdou, nýbrž modem operandi. Vy byrokrati! Vy politicky korektní- (sem patří slovo, jímž oba muži obohatili prezidentský slovník, ačkoli Zeman neví, jak se vyslovuje)! Vy eurofilové! Vy advokáti! Ekonomové! Politici! Vy elity/kavárno! A následuje neviditelný, ale zcela nepokrytě zdvižený prostředník všem sucharům, Junckerům, Obamům a Sobotkům se všemi jejich intrikami, zákulisními nitkami, za něž tahají neviditelní muži v šedých oblecích, lobbistům a vůbec nositelům zla, kteří říkají slova jako „regulace“ a „směrnice“.
Lidé ten prostředník milují, protože to je i jejich prostředník. Je-li to prostředník křupanův, nedá se nic dělat, je pořád lepší než žádný. To je politická volba dneška: není soubojem idejí, nýbrž válkou mezi sucharskými nositeli směrnic a křupany se vztyčenými prostředníky. Týdeník Euro vám přeje hezké čtení.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
