Čtenáři tohohle blogu vědí, že mám pro zvířata slabost, pro nosorožce zvlášť. Ale tohle není nekrolog nejslavnějšího nosorožce všech dob, který má v New Yorku svojí sochu. Je to příběh jednoho biologického druhu, který si vybral špatné místo ve špatné době. Spolu s ním odneslo důsledky afrických „failed states“ také pár milionů lidí.
Když mi moji přátelé chtěli udělat loni k narozeninám opravdu velkou radost, vzali mě k samici černého nosorožce s pětiměsíčním mládětem, velkým jako vlčák, které vypiplali chovatelé ve Dvoře Králové, i když mělo poloviční porodní váhu, do naprosto čiperného a velmi životaschopného stvoření. Ve Dvoře zkrátka nosorožce umí… Znají i jejich slabost pro banány, a když je podrbete na správném místě a ještě je uplácíte banánem, strpí i ekonoma.
Minulou neděli jsem byl na promítání pozoruhodného dokumentu režiséra Jan Svatoše a kameramanky Romi Strakové „Archa světel a stínů“. Celý je věnovaný příběhu Martina a Ossy Johnsonových, Američanů, kteří ve dvacátých a třicátých letech minulého století natáčeli v Keni, Ugandě a tehdejším Belgickém Kongu pionýrské přírodovědecké snímky. Kdo má rád Afriku, má povinný program, ale Archa zaujme (a dojme) i naprostého laika.
V pozůstalosti Johnsonových našel Honza s Romi několik krátkých sekvencí nosorožců tuponosých (bílých) severního poddruhu Ceratotherium simum cottoni, dneska některými odborníky (včetně českého zoologa Jana Robovského) považovaných za samostatný druh, označovaný anglicky jako „Nile Rhino“. Bohužel nevíme, odkud ty záběry přesně jsou. O den později uspali veterináři v keňské rezervaci Ol Pejeta pětačtyřicetiletého Sudána, nejslavnějšího nosorožce všech dob, o němž se natočilo několik dokumentů vysílaných celosvětově. Měl vlastní profil na seznamce Tinder, svého vlastního chovatele, byl láskyplně opečováván, dokud to šlo. Od pondělí se počet příslušníků Nile Rhino zúžil na dvě příbuzné samice v Ol Pejetě, narozené v zoo ve Dvoře Králové nad Labem, které se jako jediné na světě tento druh nosorožců podařilo v lidské péči opakovaně rozmnožit.
Česká linka je v tomto případě velmi silná. Sudán sám totiž ještě pocházel z původní šestice mláďat odchycených anglickou firmou Jimmyho Chipperfielda pro dvorskou zoo v únoru 1975 v bažinách u Shambe na levém břehu Bílého Nilu v Jižním Súdánu a jako jediný se dokázal vrátit do Afriky.
Tady je záběr z odchytu, Sudán byl prý nejmladší, dost možná je to on.
S Jimmym Chipperfieldem, který v roce 1966 otevřel v Anglii v Longleatu první zoologickou zahradu typu safari v Evropě, udržoval čilé styky legendární ředitel dvorské zoo Josef Vágner, dodával pro něj například žirafy z jeho odchytů v Ugandě na přelomu 60. a 70. let. Na rozdíl od Chipperfielda, který pocházel z rodiny, která provozovala cirkusy a zvěřince od 17. století, však Vágner velmi cílevědomě, od samotného začátku budoval zoo ve Dvoře Králové jako Noemovu archu pro Afriku. Také to dokázal – měl největší kolekci afrických zvířat mimo Afriku a geneticky dnes je řadu druhů, které jsou v lidské péči víceméně všechny příbuzné se „zakladateli“, které „Joe“, jak mu všichni říkali, kdysi dovezl. Dneska by se řeklo, že Josef Vágner byl otcem všech charismat, pro mne to je nejsilnější osobnost, jakou jsem v Československu 70. a 80. let zažil.
Jako takový byl kontroverzní a jeho import již tehdy vzácných nosorožců, jejichž počet v jižním Súdánu, Ugandě, Zairu a Středoafrického republice se v roce 1975 odhadoval asi na 700, pobuřoval ochranáře. Ti by raději viděli jejich ochranu přímo v místech výskytu.
Tvrdit, že odchyt oslabil jejich populaci, je strašný nonsens, z biologického i politického hlediska. Nosorožci jsou dlouhověká zvířata s relativně pomalou reprodukcí, ovšem samice rodí v Africe jedno mládě za dva roky. Takže při ochraně v režimu 24/7 jsou nosorožci schopni zdvojnásobit svojí populaci za deset let, a šest odchycených zvířat bylo tehdy z populačního hlediska zcela nicotných. Historicky vzato, do zajetí se dostalo živých 22 severních bílých nosorožců, z toho 12 ze Shambe, v rozpětí necelých třiceti let (1948-1975).
Není pravda, že bychom se tenhle druh nesnažili z Evropy a Severní Ameriky zachránit a že by se na to neutratily peníze. Utratily, a velké, ale zcela blbě. Takže „politická ekonomie“ porozumění toho, co Sudána přivedlo k jeho symbolické hodnotě, je hodně důležitá. Proto od začátku.
Pečlivým hledáním se mi podařilo objevit jednu z prvních fotografií Ceratotherium simum cottoni z přírody, pořízenou na přelomu 1909/1910 někým z lovecké výpravy vedené Theodorem Rooseveltem, exprezidentem Spojených států amerických, velkým lovcem a ochranářem (to se nevylučuje ani dnes, natož pak tehdy). Jejím smyslem nebylo si jen tak zastřílet, ale obohatit sbírky washingtonské Smithsonian Institution. A nedávno popsaní (1907) nosorožci tuponosí, severní formy, byli samozřejmě velkým cílem (zastřelili jich otec se synem Kermitem 9). Díky přítomnosti vědců existuje k výpravě solidní dokumentace, takže víme, že fotka je z místa zvaného „Rhino Camp“ v „Lado Enclave“ na levém břehu Nilu, v dnešní severozápadní Ugandě. Co je z toho dneska? Uprchlický tábor.
V Shambe v Jižním Súdánu už v roce 1981 při leteckém průzkumu nikdo žádné nosorožce nenašel. Takže Sudán, díky tomu, že se dostal někam do východních Čech, přežil sám sebe o třicet sedm let. Takhle zplodil několik mláďat se samicí z Ugandy. Tam ovšem vypytlačili poslední „Nile Rhinos“ v roce 1982, takže i ona utekla osudu.
Poslední výspou byl Zair, bývalé Belgické Kongo. Tamní národní park Garamba byl založen Belgičany právě kvůli slonům, nosorožcům a žirafám (žily v Kongu jenom tam) již v roce 1938. Po strašlivé předchozí historii krále Leopolda a jeho Svobodného státu Kongo se Belgičané o ochranu přírody v Kongu starali omluvně slušně. V roce 1960 žilo v Garambě dvaadvacet tisíc slonů a dva tisíce nosorožců, rok po odchodu Belgičanů jich 80 % postřílela „konžská armáda“ kulomety.
Přesto se dokázala jejich populace znovu vzchopit, tahle fotka je z toho období, kdy v Garambě působila Kes Hillman-Smithová, která snahou o jejich ochranu strávila 22 let svého života.
Zajímá mě absolutně všechno o přírodě v Africe, desítky let prožívám tyhle příběhy. Ale vnímám to také jako ekonom a snažím se držet integritu myšlení napříč profesemi. Je naprostým nesmyslem tvrdit, že zrovna Sudán, jako reprezentant svého živočišného druhu, je obětí lidského populačního růstu, že tady existuje nějaký důvod pro fatální konflikt, který musel vyústit v jeho vytěsnění člověkem až do jeho zániku. Nebýt poptávky po jejich rozích nejdříve z Jemenu a nyní z Dálného východu, mohly jich tady být tisíce. Nosorožec „typu Sudána“ je v podstatě nenáročná sekačka na trávu, ti černí zase okusují křoví a konkurují kozám.
Na začátku minulého století zůstalo „jižních“ tuponosých nosorožců v Jižní Africe pár desítek kusů, což nabudilo intenzivní ochranu na pár stech kilometrech čtverečních přísně chráněného území a jejich stavy dorostly do dnešních zhruba dvaceti tisíců. Obnovit stavy indických nosorožců z nějakých padesáti kusů na dnešní tři tisíce se podařilo opět na pár stech kilometrech čtverečních východoindického parku Kaziranga v jinak velmi hustě obydlené krajině nebo v Nepálu v parku Čitván.
Celý smysl pytlačení pro rohy nosorožců jsou výnosy organizovaného zločinu. Opravdu chudí lidé nevidí z pytláctví ani fň z těch koncových 60 000 dolarů za kilo a v Africe jsou statisíce kilometrů čtverečních, kde by mohl „člověk a divoká kopyta“ dodnes fungovat jako ekonomicky nejlepší, byť velmi málo výnosný modus vivendi (ono tam bůhvíjaké alternativní využití fakt není).
Zpátky k Vágnerovi
Když byl severní bílý nosorožec ve Vágnerově hledáčku, byly počty severních a jižních zhruba stejně nízké. Rozdíl byl v intenzitě ochrany: v Jihoafrické republice se množili každý rok o těch 7 % ročně jak u účetního, u severních bílých nosorožců se stavy zhroutily. Papírově můžete mít desetitisíce kilometrů čtverečních pod ochranou, ale když přicválá pár desítek schopných džandžavídů na koních, s kalašnikovy, jako se to stalo v roce 2004 do Garamby, potřebujete ukázat organizovanou vojenskou převahu. Puškami vyzbrojené strážce pytláci snadno přemohli.
Safari ve Dvoře Králové obrazem
Kdysi jsem se bavil s právníkem, který soudil genocidu ve Rwandě. Ptal jsem se ho, co by bylo schopno masakrům, jež stály statisíce lidských životů, zabránit: „Tři sta výsadkářů cizinecké legie, před dosednutím začít střílet, to by sklapli uši okamžitě“.
Sudán střílel ostrými ve Dvoře, ale málo. Ani pozoruhodná mezinárodní spolupráce zoologů ze Dvora s Američany a Brity ještě za bolševika, včetně převozu tří nosorožců do jihokalifornského San Diega, nepomohla. Nakonec Dvůr vrátil (na zápůjčku) čtyři chovatelsky nejnadějnější nosorožce v roce 2009 včetně Sudána zpátky do Afriky, do přísně střežené soukromé rezervace Ol Pejeta.
Na české poměry tohle úsilí podezřele připomíná nezištnou velkorysost, průvodní znaky velikosti, a dvoutunový Sudán by byl první, kdo by to potvrdil.
Přes všechnu péči se ani v Keni nepodařilo poslední dva páry nosorožců ze Dvora dále rozmnožit. Dnes zbývá naděje na záchranu tohoto druhu v nejmodernějších biotechnologiích a genovém inženýrství.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
